Daniel Magg: Facets

Compost/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Po Studiu !K7 objevil kouzlo elektra další německý label.
Daniel Magg je někdejší polovina dua Worldless People, které tvořil společně s Wolfgangem Rüterem. Ten vypomáhá ve dvou skladbách alba Facets, ve třech se pak blýskl Robert Jan Meyer aka Minus 8. Nejvíce kreditů ovšem sbírá kromě Daniela kdosi jménem Gentlerain a jeho příspěvky mají bohužel nejblíže compostovskému průměru, tedy acid-jazzu bez ksichtu. Výjimkou se zdá být Set For Seizure, za jejíž basovou linku by se nemusela stydět žádná drum'n'bassová skladba.
Přesto se na desce odehrává něco zvláštního. Danielovi neušel velký návrat elektra v posledních měsících a ozvláštňuje jím i jinak obyčejné skladby. Na první poslech nic moc, ale pravidelné obcování s deskou zaručí pár když ne nezapomenutelných, tak určitě příjemných zážitků. Nejvíce se o pozornost hlásí Red Earth s Rüterovými klávesami doplněnými nádherným smyčcovým partem. Ve vrcholných okamžicích skladba připomíná tak trochu Sledgehammer Petera Gabriela, ne?
Zbývá ještě trochu místa na úvahu o směřování Compostu, ale na toto téma už bylo popsáno tolik papíru, že se další drancování lesního porostu nedá ospravedlnit. Stejně jako to, když někdo vydává jednu průměrnou acid jazzovou desku za druhou, i když styl, který si tím vybudoval, se už dávno rozmělnil.

Různí: Pulverising! DigitalTM

Pulver Records/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Jak poukázat na průměrnost desky a neurazit? Řekněme, že stuttgartský label Pulver Recordings vydává poněkud submisivní house a broken beats, sem tam ukápne nějaké to downtempo. Námluvy s jazzem jsou u položky z pantheří distribuce téměř pravidlem. DJové značku Pulver znají – viz přítomnost skladby Come On od Dutch Rhythm Combo na šestce výberu Hôtel Costes (tady je hned ve dvou verzích). Ostatním se musí jejich skladby přinést až pod nos na růžovém disku v plastikovém custom-designed obalu, aby si jich vůbec všimli. Hm, že by to o něčem vypovídalo? Třeba o nadbytku mixovaných kompilací na trhu, mezi kterými se tahle ztratí jako Viktor Kožený na Bahamách.

Různí: Black Coffee Chapter 6 - Feed Your Soul + Playground Vol.8 – Mixed & Compiled By Cuica + Destination: Out II

ecco.chamber/Panther
2003

hodnocení: 6/7 (Black Coffee), 4 (Playground), 5 (Destination: Out)
psáno pro Rock & Pop

Tři kompilace, které každá po svém těží z momentální obliby pomalé elektronické hudby. Black Coffee je navzdory amatérskému obalu nejpovedenější. Po downtempovém předkrmu přichází hlavní chod v podobě lehoučkých jazzy houseových závitků, následovaný dubově triphopovým zákuskem. Po tomhle menu se budete ještě dlouho olizovat!
Dvojice Cuica na svém příspěvku do série mixovaných kompilací Playground (předchozí díly míchali třeba Aromabar, Les Gammas nebo Madrid de los Austrias) prakticky neopouští mantinely vymezené pojmem nu-house a i přes počáteční eleganci a šarm se časem neubrání jisté těžkopádnosti, které se dalo vyhnout občasným zařazením nějaké skladby odjinud.
To slovutný vídeňský kompilátor Alan Brown pro jistotu rozdělil výběr Destination: Out II rovnou na dva disky – na prvním převažují skladby ve středním tempu, druhý je zdánlivě klidnější, i když i tady se beat čas od času narovná a začne compostovsky houseovat. Navíc má album zajímavý obal i přitažlivý cestovatelský koncept (celkem dvacet tracků má v rodném listě patnáct různých měst ze tří kontinentů) a to se na trhu, zahlceném podobnými výběry k neúnosnosti, počítá.

Mah-jong: Doki Doki

vlastní náklad
2003

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Madžonk je vedle min a solitairu asi nejpopulárnější „kancelářskou“ hrou pod Windows. Při vší úctě k orientálním gamblerům a nudícím se sekretářkám je to ale také pekelně otravná hra a přesně taková je i deska Doki Doki stejnojmenného francouzsko-japonského projektu (koncem listopadu koncertovali v pražském Paláci Akropolis). Náplní alba je v kostce řečeno kombinace bezkrevného jazzu a elektroniky, která se hodí leda k uspávání hyperaktivních dětí. Další!

Chudáci Mah-jong! Přijeli do Prahy koncertovat nejspíš v rámci Euroconnections, pořadatelé před koncertem rozdali pár cédéček novinářům a nejspíš jediná recenze, která z toho vzešla, dopadla tak, jak si můžete přečíst výše. Když si je dneska zkusíte vygooglit, narazíte pouze na pár stránek v korejštině. Jak říkám, chudáci!

Orion: Teritorium I

Terorist? Records/Maximum Underground
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Peneřina – těžká dřina? Spíš pořádná legrace!
Před napsáním samotné recenze na Orionův sólový debut padlo na poznámky více papíru než u kterékoli jiné desky z téhle várky. Jako motto celého snažení (mého i jeho) lze vybrat text ze skladby Teritorium: "můžeš mě mít rád/můžeš mě nenávidět/můžeš ze mě srát/nemusíš se za to stydět/můžeš o mě psát/co jsi moh' někde slyšet..." Vezmu si to k srdci!
Hiphopové texty jsou alfou i omegou žánru. Orion je paradoxně nejúspěšnější tam, kde se v textech zabývá sám sebou – viz životopisná črta Dokument Orionek (Marko remix) – a nepokouší se o generační výpověď. Příkladem budiž hrůzná Ženy, víno, zpěv, ze které dělá přemíra vulgarit v kombinaci s laciným refrénovým r'n'b vokálem největší žumpu alba. Druhý pól desky představují skladby Chudáčci o nedobrovolné sexuální abstinenci a česko-ruská spolupráce Stoupat výš.
V té se mimochodem mihne i Orionův kolega z PSH Vladimir, jehož hvězdná chvíle ještě přijde v závěrečné Bys chtěl víc 3000. Dalšími hosty na desce jsou třeba DJové Wich a Trafik. Jako důkaz o fungující spolupráci uvnitř domácí hiphopové scény to stačí, kvalita Orionovy sólovky je ve hvězdách...

Basement Jaxx: Kish Kash

XL Recordings/CDirect
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Schizoidní deska do schizoidní doby
Kde prostý selský rozum nestačí, nastupuje papír, tužka a vzniká dlouhý seznam pro i proti. Tady je stručný výtah:
PRO: Třetí deska Basement Jaxx je padesátiminutové tour de force, během kterého vás Simon a Felix provedou historií taneční hudby funkem počínaje a garáží konče. Aniž na okamžik zaváhají, prokazují oba pánové opět mimořádný cit pro vystavění skladeb. Najít mezi nimi slabší track by byl úkol pro specializovanou pátrací jednotku. Lesk navíc desce Kish Kash dodávají slavná jména jako loňský vítěz Mercury Music Prize Dizzee Rascal, Meshell Ndegeocello nebo Siouxsie Sioux.
PROTI: Jaxx se pouze vezou na v Británii momentálně ukrutně módní vlně mash-upů a hi-fi experimentátorství, reprezentované například Richardem X. Na jedné straně jim to umožňuje na jedné desce skloubit house, hip-hop nebo třeba world music, na straně druhé s takovým přístupem těžko nadchnou mnoho lidí mimo území commonwealthu. Amerika se totiž jako klíště drží svého r'n'b a kontinentální Evropa si navzdory nečetným snahám o změnu (viz Bastard Pop na Radiu 1) tradičně jede po úplně jiné koleji.
Už je vám to jasné?

Kid606: Kill Sound Before Sound Kills You

Ipecac/Day After
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Veselý zvukový terorista ve vrcholné formě
„Jsem klišé,“ praví jakýsi sampl v závěru skladby Ecstacy Motherfucker. Má pravdu? Odpověď není tak jednoznačná. Především: Kid606 není jen pouhou x-tou kopií Aphex Twina či Squarepushera, ačkoli by k podobnému úsudku povrchní poslech nového Kidova CD přímo sváděl. Vaří se tu sice z podobných ingrediencí, jako u zmíněných dvou pánů, hlavní je ale rozdíl v přístupu.
Zatímco v případě Aphexe i Squarepushera jde často o to, dostat z mašinek co možná nejdivnější (a nejnepříjemnější) zvuk a vytěžit z něj maximum, Kid606 se kromě zjevného zvukového terorismu pouští i do odvážných kompozičních dobrodružství a většinou na tomto poli vítězí. Je v tom jakási naivita a neslyšená spontánnost, podobná uvolnění opratí dětské fantazie. Doporučený soundtrack k četbě komiksů, hraní závodních her a podobně.
Dva detaily, o kterých se nikde nedočtete: kresba v bookletu parodující slavný artwork alba Music For The Jilted Generation od The Prodigy a podezřelá podobnost ústřední melodie skladeb Parenthood (Kid606) a Chariots For Hire (Telefuzz). Jasně, pár klišé by se tu také našlo, ale odmávnout s tím celou desku?

Kryštof: 03

Escape/EMI
2003

hodnocení: 7/7
psáno pro Rock & Pop

Máte něco proti dobrému popu? No proto!
Staré přísloví praví, že lásku, kašel a koně neschováš. Klidně si k tomu přidejte ještě talent, protože bez něho by Kryštof nevydal tuhle desku a česká hudební krajina by byla o jeden zázrak chudší. Navzdory názvu se nejedná o řadové album, místo toho je deska 03 namíchána ze tří rovnoměrně zastoupených částí.
Nejprve remixy: všechny čtyři opravdu fungují, to znamená, že původní písně někam posouvají. Žánrově sahají od jazzy downtempa Reset (Obchodník s deštěm) po kytarový trip-hop Veneer (Moře v hoře). Další část tvoří alternativní verze skladeb z předchozích dvou nahrávek kapely mezi kterými je i úchvatná unplugged verze Lolity pojmenovaná (ach!) malá Lolita. Poslední třetina patří soundtracku k Morávkově Nudě v Brně – autorem čtyř písní je představitel filmového Standy Jan Budař a Kryštofem je spojuje "pouze" to, že v nich zpívá Richard Krajčo.
Říká se, že se zpěvák za dobu existence kapely neuvěřitelně vyzpíval a hudebně i textařsky vyzrál. Něco na tom bude a taky na tom, že už zdaleka nejde jen o pop pro –náctileté divačky Medúzy. Uvidíme, s čím přijdou příště Tata Bojs, ale lepší budou jen těžko!

Messer Chups: The Best – Cocktail Draculina

Solnze Records/Tamizdat
2002

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Srdečné pozdravy z Transylvánie
Oleg Gitarkin je génius, který ujíždí na amerických béčkových horrorech z padesátých let a ze všeho nejradši kombinuje samply z nich se zvukem předpotopních syntezátorů a surfových kytar à la Beach Boys. Před pěti lety začal svoji hudební vizi naplňovat v projektu Messer Chups, který založil v Hamburku s Annettou Schneider. Později ji už v Petrohradu nahradil Igor Vdovin a společně s Gitarkinem dnes tvoří jednu z nejbizarnějších dvojic současné popmusic.
Nahrávají společně s praneteří Leona Theremina, který začátkem minulého století sestrojil jeden z prvních elektronických nástrojů a Lidia Kavina je v Rusku nejznámější instruktorkou hry na něj (pro neználky: na theremin se hraje tak, že pohybem rukou poblíž dvou antén měníte výšku a zabarvení tónu). Skladby Messer Chups jsou poměrně pestré, proměnlivé asi jako améba na extázi, nicméně ke konci je poslech desky Cocktail Draculina přece jen trochu fádní. To se ale rozhodně nedá říct o třech videoklipech, které jsou náplní datové stopy – dva z nich režíroval sám Oleg Gitarkin a jsou rozhodně lepší než většina silvestrovské 'zábavy'.

Yppah: They Know What Ghost Know

Ninja Tune/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Debutové album texaského Mexičana Joe Corralese You Are Beautiful At All Times z roku 2006 kličkovalo mezi perkusivním trip-hopem a melodickou IDM ve stylu Boards Of Canada. Nepostrádalo sice zajímavé momenty, chybělo mu ale nějaké výraznější směřování, ekvivalent literárního příběhu, který vás poslechem desky hladce provede od začátku do konce.
Je proto potěšitelné, že k novince přistoupil Corrales z jiného úhlu: akcentoval dosud spíše latentní prvky shoegaze a vytvořil cosi na způsob triphopové verze My Bloody Valentine. Namísto divokých beatů z jedničky nastoupila větší umírněnost, aniž by tím nějak trpěla ona známá expanzivní psychedelie. Takhle nějak by mohli znít v 21. století Doors.

Italian Secret Service: Not The Same

Irma La Douce/Panther
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Může existovat větší klišé, než je italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle komedie ze šedesátých let? Snad jedině italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle špionážního filmu z let sedmdesátých. Dario Cecchini a Leonardo Pieri ale mají smysl pro míru, což dokazují i na svém třetím albu (druhém pro easylisteningový sublabel značky Irma Records).
Jeho obsahem je sice nenáročný koktejlový jazz s prvky elektroniky a bossa novy – Cecchini má za sebou mimo jiné spolupráci s Eumirem Deodatem – přístupnost ale není pro tyhle dva florenťany synonymem pro banalitu. Dokonce i předělávce nirvanovské Smells Like Teen Spirit dokázali vdechnout punc originality, a to je co říct! Slušná žánrová deska.

The Autumnist: The Autumnist

Deadred Records/Starcastic
2008

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Od doby, kdy Vlado Ďurajka tvořil pod názvem Abuse žánrově čistou IDM warpovského střihu, už v Dunaji uplynula spousta vody. Původně jednočlenný projekt se postupem času rozrostl v regulérní kapelu, která před dvěma lety obohatila katalog Deadreds deskou Great Outdoors. Na ní už byly položeny základy toho, co je obsahem eponymního alba The Autumnist (změnu názvy vyvolaly tahanice s totožně pojmenovanou kapelou).
Elektronická kostra skladeb ustupuje čím dál tím více organičtější struktuře, ve které mají vedle sampleru a gramofonů rovnocenné místo živé či položivé nástroje. Škoda jen, že to celé působí v porovnání s předchozí deskou méně odvážně a rafinovaně. Abuse vs. The Autumnist – 1:0.

Miou Miou: Électronique (Mioumixes)

Piper Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Vždycky mi přišlo, jako by tvorba Miou Miou existovala tak trochu na okraji zájmu domácí hudební kritiky. Těžko říct, jestli za to může pragocentrismus nejhlasitějších publicistů, anebo jejich špatně skrývaný despekt k hravému retromódu, ve kterém původem východočeská kapela operuje.
S tím je ale, vážení, konec! Touhle sbírkou remixů totiž Miou Miou dávají jasně najevo všem pochybovačům, že námluvy se světovým indiepopem (namátkou: hraní před Mashou Qrellou a b. fleischmannem či remix pro Deerhoof) nebyly ze strany kapely jen nevinným flirtem.
Nejde ani tak o jména, či národnosti zastoupených remixérů – ty si ostatně může každý snadno najít na internetu. Miou Miou nejsou z těch, kteří by potřebovali sobě nebo komukoli jinému něco dokazovat. Jde o to, že Électronique povyšuje často chaotický a vysmívaný formát remixové desky na zcela novou úroveň. Na úroveň, která nechává citlivého posluchače ve stavu kombinujícím překvapení, hrdost, nadšení, melancholii a kdovíco dalšího, co ve vás dobrá hudba vyvolává.
Po Watching Black asi nejdůležitější domácí elektronická deska poslední doby.

Kylie: Boombox - The Remix Album 2000-2008

Parlophone/EMI
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Pro svou první remixovou kolekci si Kylie Minogue nemohla zvolit příhodnější název.
Boombox evokuje jakési bezčasí, v němž se po pravoúhlých ulicích prohání bandy černých výrostků s obrovskými kazeťáky na ramenou. Místo elektra a hip hopu zní ovšem z těchto ghettoblasterů sedmdesátkové disko a newyorský house – jenom v tom nejsoučasnějším zvukovém balení.
Kdosi na internetu nazval tuhle paní největší podvodnicí v showbyznysu. Naopak! Kylie si na nic nehraje, zná své slabiny i silná místa a stejně tak i všichni zúčastnění (remixy dodali např. Fischerspooner, Sebatien Leger nebo Chemical Brothers). Na rozdíl od Madonny se také Kylie nesnaží zavděčit se všem, a to je vrcholně sympatické.

School Of Seven Bells: Alpinisms

Ghostly International/Panther
2008

hodnocení: 4,5/5
psáno pro Rock & Pop

V dnešní době působí dreampop jako poněkud anachronický styl. Stále však existuje spousta kapel, které se k odkazu Cocteau Twins a dalších z katalogu 4AD vehementně hlásí. Newyorská trojice School Of Seven Bells (zkráceně SVIIB) je jednou z nich, s dreampopovým dědictvím ovšem zachází velmi volně.
Tak například hlukové stěny z kytarových vazeb jsou sice na debutu Alpinisms zásadním, nikoli však převažujícím prvkem. Tím je teprve jejich organické propletení s přiznaně strojovou rytmikou a dalšími elektronickými prvky. Přidejte si k tomu předpisově snovou atmosféru, výborné texty a dostanete jednu z nejzajímavějších desek minulého roku, a co víc – bez ohledu na vaše hudební preference.

Noisecut: Bliiizko

Slnko Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Slovenští Noisecut existují ve své současné podobě už šest let a za tu dobu stihli vydat tři alba. Většina posluchačů se tu s nimi ale nejspíš setká poprvé.
Ten, kdo slyšel předchozí počiny Noisecut, ocení jejich odklon od zvukového experimentátorství ve prospěch větší přístupnosti jednotlivých skladeb. Jako by kapela a především basák a programátor Losos konečně uvědomili, že pop není neslušné slovo a naučili se psát výborné (indie)popové písně.
V našich podmínkách připomínají Noisecut asi nejvíc současnou podobu Cartonnage, hudebně zní ovšem poučeněji a vyzráleji. Navíc jim přidává fakt, že zpívají výhradně ve slovenštině, s níž umí zpěvačka a textařka Bet-Maj Sepja zacházet jako málokdo.

The Rapture: !K7 Tapes

!K7/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Když můžou deejayské mixy vydávat Hot Chip, proč by nemohli indie disco rockeři The Rapture, řekli si nejspíš hlavouni z ká sedmičky, a tak vznikl další důkaz, proč tenhle label v kvalitě vydávaných kompilací jen tak někdo netrumfne.
Bylo by naivní očekávat, že The Rapture překvapí svými mixovacími schopnostmi. Spíš než na ně se tu hraje na eklektický vkus, zábavnost a celkovou soudržnost výsledného mixu. V tomhle ohledu snesou !K7 Tapes srovnání s tím nejlepším z konkurenční řady DJ Kicks.
Najdete tu vedle sebe funk, hip hop, disko, ale i současnější taneční elektroniku. Ideální deska k nakopnutí skomírajícího večírku nebo jen tak pro zvednutí nálady. „Like those indians, i’m an indian too…“

Air: Talkie Walkie

Source/Virgin/EMI
???

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Snesitelná lehkost Air
Zdá se, že od vydání svého debutu Moon Safari v roce 1998 mají Air schopnost udělat z každé nové desky menší osobní Vánoce nebo jiný svátek (své by vám o tom mohla povídat naše slečna editorka). Narovinu: Talkie Walkie není zdaleka taková bomba jako Moon Safari, i když hned zkraje desky čeká posluchače odměna za měsíce čekání v podobě dost možná nejlepších skladeb, které kdy Air natočili.
Zatímco otvírák Venus zní jak z poslední desky Blur, podmanivá singlovka Cherry Blossom Girl zase odkazuje dost možná ke Cocteau Twins a jejich Cherry Coloured Funk. Pozornost ještě hned tak neopadne, kolem poloviny desky ale nastává krize a jednotlivé skladby začínají čím dál tím víc splývat. Zapamatovatelná je ještě jakž takž nejpísničkovější Surfing On The Rocket, obrysy dalších skladeb se už ale ztrácejí v mlze, ze které jako maják svítí až závěrečná instrumentálka Alone In Kyoto.
Není to špatná deska, jen se v porovnání s předchozím rozpačitě přijatým albem 10.000 Hz Legend zdá, jako by Air ztratili odvahu experimentovat a natočili přesně to, co se od nich očekávalo. Nic víc, ale taky nic míň...

Interstella 5555: The 5tory Of The 5ecret 5tar 5ystem

Labels/Virgin
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Ačkoli měla premiéru na letošním ročníku festivalu v Cannes, není Interstella tak docela regulérní film a navzdory označení samotnými tvůrci za animovaný houseový muzikál není podle všeho ani to. V muzikálu se kromě zpěvu občas také mluví a tady nepadne za celou dobu jediné slovo. Místo toho stvořil Japonec Leidži Macumoto spíše jakýsi rozšířený videoklip ke kompletní poslední desce Daft Punk.
Samotný příběh, odvyprávěný na pozadí čtrnácti skladeb z alba Discovery, je poměrně prostý: čtveřice muzikantů je unesena ze své rodné planety mafiánskými bossy hudebního průmyslu na Zemi, kde se z nich stanou megaúspěšné hvězdy a tak trochu otroci vlastní písně One More Time. Kromě útoků na umělé vytváření kapel a nudný život pozemských celebrit je tu ještě jedna rovina, která je daná milostným vztahem baskytaristky Stelly a jejího mimozemského přítele, který se vydává na nebezpečnou cestu za její záchranou.
Suma sumárum – pokud vezmeme v potaz i všechny obvyklé i neobvyklé bonusy, z nichž je asi nejlepší videokoláž z rozkreslených náčrtků a hotových záběrů, je tohle moc hezký pokus, jak zpříjemnit fanouškům čekání na nějaký nový materiál jejich hrdinů. A mimochodem Daft Punk samotní se ve filmu objeví coby jedni z nominovaných na virtuální hudební cenu a jejich z robotické převleky, notoricky známé z promofotek, s dorozumívacím displejem na helmách patří k nejlepším nápadům za celých pětašedesáti minut.

David Buckley: Fiction – An Alternative Biography

Virgin Books
2003

bez hodnocení
psáno pro Rock & Pop

Poslední z řady knih mapujících dílo „největší americké kapely za posledních čtyřicet let“ (Buckley) pojmenovali před časem nevědomky sami R.E.M. – jeden z alternativních názvů jejich průlomového alba Out Of Time zněl právě Fiction. Skupina a především Michael Stipe se tím chtěli distancovat od jakéhokoli spojování textů převážně milostných písní na albu s jejich osobními životy. Zároveň tento název odkazuje na určitou auru mystična, která je R.E.M. obvykle připisována.
Buckley nemá ambice tuto auru rozbít, spíš než o nahlížení na kapelu nějakým novým způsobem mu jde o zachycení různých úhlů pohledu na její tvorbu a mediální obraz. Základem knihy se staly rozhovory se dvěma členy R.E.M. (kytarista Peter Buck a basák Mike Mills) a dále s producenty, žurnalisty, členy fanklubu a dalšími lidmi, kteří se kolem skupiny pohybovali během její více než dvacetileté existence. V neposlední řadě Buckley pracoval s řadou knih a novinových/časopisových článků, jejichž seznam je připojen vzadu v knize.
Navzdory téměř vědeckému přístupu nepůsobí dílo suchopárně. Naopak je psáno v nejlepší tradici britské hudební publicistiky (jak sám autor připomíná, většinu knih o R.E.M. napsali Britové), to znamená nejen solidní práci s fakty, ale také kultivovaný jazyk. I středně pokročilému angličtináři by neměla četba knihy zabrat více než týden a jako soundtrack si k ní může pouštět ještě čerstvou bestofku.
P.S. Ve světle výše řečeného lze pouze prací šotka vysvětlit, proč došlo k přejmenování přinejmenším dvou skladeb. Místo Hairshirt čteme i v rejstříku Hairsuit a název písně The Wake-Up Bomb je jednou uvedený bez spojovníku a podruhé dokonce jako walk-up Bomb (sic!).

Badly Drawn Boy: One Plus One Is One

Twisted Nerve/XL Recordings/CDirect
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Nesnadná čtvrtá deska britského zázraku
Damon Gough aka Badly Drawn Boy to nemá u kritiků lehké: nejdříve se předháněli ve vychvalování jeho debutu The Hour Of Bewilderbeast, za který dostal v roce 2000 Mercury Prize. Nad jeho dalšími dvěma deskami, soundtrackem k filmu About A Boy (česky Jak na věc) a řadovkou Have You Fed The Fish? už zase ohrnovali nos, protože to prý nějak nebylo ono. A na jeho novinku existuje tolik rozporuplných názorů, až by z toho jeden usoudil, že dostal každý z recenzentů úplně jinou desku.
Co vyvolává takový názorový rozptyl? V první řadě nejspíš povaha nahrávky a jejího autora. Badly Drawn Boy je samorost a kdo nepřistoupí na jeho hru, toho zvláštní kouzlo alba One Plus One Is One (Nesouhlasíte? Tak běžte do háje!) mine. A to je rozhodně škoda, protože i přes Goughovu rozporuplnou pěveckou úroveň a některá neohrabaná vyjádření v textech jde především o pozoruhodnou alt.folkovou kolekci s vlivy sahajícími od The Beatles (nezní snad v titulní skladbě Goughův zpěv jako vokál nebožtíka Lennona?) přes Jethro Tull (hřmotná Summertime In Wintertime) až po Nicka Cavea (hlavně v This Is That New Song).
Pokud se vám nezalíbí napoprvé, doporučuju tuhle desku nechat uležet a vrátit se k ní opět po čase, kdy možná oceníte její poněkud tajnosnubnou krásu.

Miss Kittin: I Com

Labels/EMI
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop
Autorský debut veteránky electroclashe
Když vydal LTJ Bukem v roce 2001 debutové album, měl už toho na kontě tolik, že se klidně mohl považovat za veterána. Miss Kittin je na tom podobně, ačkoli jeden podstatný rozdíl by tu byl – i když se autorsky podílela už na deskách s Golden Boyem a Hackerem, sama se dosud považovala spíš za DJku než za zpěvačku a producentku. To se nejspíš nezmění ani teď, přesto je v případě I Com jasné, že jde o víc než o pár skladeb napsaných v pauzách mezi DJskými sety.
Předložený materiál sahá od energických kousků spojujících taneční rytmy a (punk)rockové kytarové riffy (Professional Distortion, Meet Sue Be She) přes minimalistické techno odkazující k The Youngsters a Readymade FC (Allergic, Soundtrack Of Now) až po pomalejší skladby jako je nádherná Happy Violentine nebo Dub About Me, napůl cover a napůl remix staršího tracku londýnských Smash TV.
Když už jsme u těch coverů, Miss Kittin si předělala k obrazu svému i skladbu 3eme Sexe svých krajanů Indochine a výsledek stojí rozhodně na rozdíl od originálu za to! Méně slavné jsou její snahy o robotické IDM v závěrečné Neukölln 2 a předcházející I Come.com – nebýt jich, bylo by celkové hodnocení ještě o stupeň vyšší. Jinak jde ale o velmi podařenou, byť trochu nesoudržnou nahrávku.

Cobra Killer: 76/77

Monika Enterprise/Dense Promo
2004

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Chtěl jsem být na ty holky mírný, ale opakované obcování s tímto albem, kde se skladby jmenují například Deset tisíc papírových kapesníčků nebo Chemie běžného dne, ukázalo bezbřehou prázdnotu této směsi elektra a garážového punkrocku. Naživo možná umí Cobra Killer dělat show, jak dokazuje jejich předskakování na koncertech Peaches nebo pochvalné výkřiky Thurstona Moorea ze Sonic Youth. Čím ale okouzlily Thomase Fehlmanna (The Orb) či Erica D. Clarka (Whirlpool Productions), kteří na desce 76/77 hostují, to mi zůstává záhadou. S tou berlínskou dekadencí by se to nemělo přehánět!

Diplo: Florida

Big Dada/Panther
2004

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Kámoš DJe Shadowa, Rjd2 a výtečníků z Ninja Tune si konečně splnil sen a vydal desku, která zní jako... Ehm, jako co vlastně? Pro jedenáct převážně instrumentálních skladeb se nejlépe hodí označení psychedelický hip-hop. Že jste o takové nálepce dosud neslyšeli? Žádné strachy, neuniká vám žádná hudební revoluce, vlastně se jedná o docela spotřební zboží. Něco takového by měli hrát v hotelových restauracích a výtazích místo toho příšerného muzaku, ze kterého se vám chce ve čtyři ráno akorát zvracet. Pro běžný poslech je ale tohle album i přes pár pěkných samplů a hvězdnou účast Martiny Topley-Bird v tracku Into The Sun poněkud neupotřebitelné.

Pigface vs DJ Linux: Dubhead

Invisible Records/Underground, Inc./Panther
2004

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Martin Atkins nejdřív bubnoval v Lydonových Public Image Ltd., poté prošel celou řadou kapel včetně Nine Inch Nails, Killing Joke nebo Ministry a od roku 1990 se plně věnuje vlastnímu projektu Pigface. Během 90. let z něj udělal něco jako punkově-industriální superskupinu – k převážně jednorázové spolupráci se mu podařilo zlákat například Stevea Albiniho, Trenta Reznora nebo Jello Biafru. Dubhead obsahuje dubové remixy skladeb z loňského alba Easy Listening… a jde o překvapivě krotkou a vlastně i celkem povedenou nahrávku, ke které se vyplatí tu a tam se vrátit. Kdo říkal, že dubové verze původně nedubových desek umí dělat jenom Mad Professor nebo Adrian Sherwood?

David Guetta: Stay

Gum Records/Virgin/EMI
2004

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Chabý pokus resuscitovat moroderovské disko v podání Pařížana Davida Guetty a jeho amerického komplice Chrise Willise, jehož vokál dodává elektrohouseovému popěvku odér laciné vesnické tancovačky. I méně chápavému jedinci by mělo po pár sekundách dojít, že melodická linka titulní skladby bezostyšně kopíruje Moroderův největší hit I Feel Love, a to včetně offbeatové pasáže na začátku třetí minuty. Byl-li to záměr, tak se moc nepovedl.

Jay Sean feat. The Rishi Rich Project: Eyes On You

Relentless/Virgin/EMI
2004

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Jay Sean je údajně první r’n’b hvězda vzešlá z plodné britsko-asijské scény a podle všeho si v hitparádách nevede špatně. Zájem o spolupráci s ním projevil dokonce i všemocný producent Timbaland, což je sice skvělé pro reklamu na Jayovo chystané debutové album, v rukou konkurenčních The Neptunes by mu ale nejspíš bylo přece jen lépe. Příliš uhlazenou titulní skladbu totiž poráží na hlavu singlové béčko Me Against Myself s rapovými vložkami a právě tahle cesta – tj. kombinace r’n’b, hip-hopu a orientálních prvků – mu svědčí. Něco mi ale říká, že se stejně zařadí po bok poslušných Timbalandových oveček a skončí v papuli nenasytného mainstreamového Otesánka!

Bomb The Bass: Future Chaos

K7!/Panther
2008

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

V roce 1987 ohlašoval Tim Simenon z obálky NME nástup deejayské kultury. Navzdory tak silné propagaci ale dlouhá léta operoval spíše v tanečním undergroundu. Není divu: jeho tvorba měla daleko k hedonistickému étosu tehdejší dance music a i přes pozdější úspěchy (Depeche Mode produkoval desku Ultra) znají dnes jeho jméno spíš jen skuteční fajnšmekři.
Ti si ovšem čtvrté album, které Simenon pod hlavičkou projektu Bomb The Bass letos po třináctileté pauze vydává, jaksepatří vychutnají. Devět skladeb, na nichž se kromě spoluproducenta desky Paula Conboye podíleli mj. Jon Spencer nebo Mark Lanegan, zní jako minimalističtější verze UNKLE – potemnělá psychedelická elektronika, která vás dostane.

The Chemical Brothers: Brotherhood

Virgin/EMI
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Tihle falešní bráchové jsou něčím na způsob Přemka Podlahy. Klidně se jim můžete smát za to, že reprezentují zaniklé ideály vašich starších sourozenců či přímo vašich dřívějších já. Stejně jako Podlahovi ale nemůžete ani jim upřít pracovitost a upřímné zanícení, se kterými se do svých projektů vrhají.
Nic to ovšem nemění na faktu, že ta nejlepší léta (myšleno čistě profesionálně, pochopitelně), mají jak Chemicals, tak Přemek Podlaha, nejspíš dávno za sebou. Zatímco však na staré Receptáře nejen na neděli sedá prach v archivu České televize, Chems své největší úspěchy rekapitulují na v tomto tisíciletí už druhé bestofce.
Dlužno říct, že Brotherhood svého předchůdce poráží na hlavu. Mezi patnácti zařazenými skladbami nechybí snad žádná podstatná, bonusový disk navíc obsahuje všech deset dílů vinylové ságy Electronic Battle Weapon.
Co na tom, že se Chemikům poslední deska moc nepovedla? Podlahu si ale taky většina lidí spojuje spíš se „sousedovic Toníčkem“ a za Kozlíka Šikulu se na něj nezlobí. No a tady je těch „Toníčků“ požehnaně!

Thievery Corporation: Radio Retaliation

ESL Music/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Washingtonské duo Thievery Corporation se na svém pátém albu snaží zbavit nálepky tvůrců downtempového muzaku, která se jich drží prakticky od vydání debutu Sounds From The Thievery Hi-Fi v roce 1997. Faktem je, že i když se tendence k určité politizaci jejich hudby daly najít už na předchozích dvou nahrávkách, teprve Radio Retaliation přináší v tomhle ohledu skutečný průlom.
Obsah desky je angažovanější ve všech směrech, texty počínaje přes cílené a účelné výpůjčky z jiných hudebních kultur (hlavně z reggae, ale třeba i z afrobeatu – viz. skvělá skladba Vampires). A to nemluvím o tom, že Rob Garza se na fotografiích čím dál tím víc podobá Che Guevarovi. Takže Viva la revolución! Nebo snad ne?

Tiësto: In Search Of Sunrise 7 - Asia

Black Hole Recordings/Universal
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Snová atmosféra a vzletná melodičnost jsou dva atributy, které počátkem minulé dekády udělaly z tranceu ceněnou alternativu k mnohem tvrdšímu technu a díky kterým je tenhle žánr vyhledávaný dodnes. Rozdíl je jen v kulturních konotacích – před patnácti lety neexistovaly halové megaparties, které si většina lidí automaticky spojuje s trancem dnes.
Když se ale pokusíte poslouchat bez předsudků, možná objevíte v sedmém dílu Tiëstovy dýdžejské série zdroj nečekaně svěží hudby Ta svou okázalou přímočarostí vyvažuje mnohdy bezradné tápání alternativnějších tvůrců. Navíc jde až na výjimky o samé instrumentálky, takže se nemusíte děsit nadužívání laciných ženských vokálů, kterým je Holanďan proslulý.

The Matthew Herbert Big Band: There’s You And There’s Me

!K7/Panther
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Každá hudební éra má své nenápadné hrdiny, jejichž přednosti dojdou řádnému docenění teprve u příštích generací posluchačů. Nechci se dotknout (už teď početných) fanoušků Matthewa Herberta, po poslechu jeho posledního počinu jsem ale nabyl dojmu, že právě on bude jednou oním Arthurem Russelem naší doby.
Pokud tvorba norských Jaga Jazzist připomíná zdánlivě náhodný shluk zvuků, který se ve výsledku nějak složí ve fascinující avant-jazzové koláže, pak o obsahu téhle desky platí de facto totéž. Jen si v předchozí větě slovo „zdánlivě“ a místo „fascinující“ si dosaďte „obtěžující.“
Ne náhodou se Herbertův vlastní label jmenuje Accidental Music. V minulosti už ho ale potkaly šťastnější náhody.

The Shapeshifters: In The House

Defected/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Poslední dobou se v souvislosti s dvacátým výročím takzvaného druhého léta lásky vynořila řada kompilací, které mapují počátky taneční scény. Většina z nich přitom vychází z předpokladu, že někdejší houseové hymny nestárnou.
Omyl! Vývoj elektronické hudby je totiž pevně svázán s vývojem technologií, na kterých vzniká a koncem osmdesátých let byl (ná)strojový park houseových pionýrů přece jen poněkud omezený.
Londýnská dvojice the Shapeshifters si to uvědomuje a proto svůj slavnostní mix pojala trochu jinak. Spíš než datem vzniku zařazených skladeb se ke kořenům hlásí jeho duchem. Sálá z něj neochvějná víra v sílu taneční hudby, která možná nezmění svět, rozhodně vám ale vylepší víkend.

Radical Face: Ghost

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Není všechno zlato, co se třpytí. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. A do třetice: Radical Face není Electric President. Nechápete? Pak se k vašim uším nejspíš nedostalo loňské debutové album dvojice Electric President, které představuje možná nejzajímavější vydavatelský počin labelu Morr Music poslední doby. Pokud od sestavy Electric President odečtete kytaristu Alexe Kanea, zbyde vám čtyřiadvacetiletý skladatel a songwriter Ben Cooper a právě on je jediným členem projektu Radical Face.
Zásadní rozdíl mezi oběma projekty spočívá v míře zapojení elektronických nástrojů. Zatímco v případě Electric President byla elektronika rovnocennou složkou celkového soundu skupiny, Ghost je přes všechny zvláštnosti v podstatě klasické písničkářské album a počítače vstupují do jeho vzniku až ve fázi post-produkce. Pokud byli v recenzích na album Electric President nejčastěji citovaným vzorem The Postal Service, pak nikoho nemůže překvapit, že se v souvislosti s Radical Face píše o Sufjanovi Stevensovi nebo dokonce Simonovi s Garfunkelem.
Jinak jsou to ale de facto spojené nádoby

Kosheen: Damage

Moksha/Universal
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé desky sice mívají vypovídací hodnotu coby potvrzení místa určitého umělce na hudební mapě, jsou to ale teprve desky třetí, z kterých se dá usuzovat na trvanlivost či pomíjivost nějakého uměleckého snažení. Pro bristolskou trojici Kosheen je tímto prubířským kamenem album Damage, které jim však ke cti příliš neslouží.
Nejvýraznějším znakem nahrávky je velký podíl elektronických nástrojů, který působí po příklonu k akustičtější hudbě na předchozí desce Kokopelli jako velký krok zpět. Místo průzračných popových klenotů typu All In My Head se tu nabízí jen laciná prefabrikovaná bižuterie, která by působila stejně i před šesti lety v době vydání debutu Resist. Tehdy ale ještě Kosheen alespoň měli dostatek melodických nápadů, díky nimž si na své konto mohli připsat několik bezmála globálních hitů.
Na novince však od první skladby sledujeme marnou snahu kapely vykřesat alespoň vzpomínku na někdejší jiskření. Místo něj se z reproduktorů line jen nezáživná směsice umělých beatů, syntetických klávesových ploch a unylého zpěvu Sian Evans. Zdá se, že Bristol přišel o jednu ze svých hvězd.

Lakeside X: EXIT:NOWhere

X Production
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Domácí synthipopové hvězdy Lakeside Church loni inovovaly název, žádnou převratnější změnu ale pro kapelu tenhle krok neznamenal. Aktuální druhé album EXIT:NOWhere tudíž pokračuje ve stejném kurzu, jaký před třemi lety nastavila i v zahraničí ceněná prvotina Sunrise.
Styl, který Lakeside X hrají, by se dal zjednodušeně shrnout pod označení depešácký pop a právě příliš nápadná inspirace basildonskými hochy byla kapele v minulosti hojně předhazována. Ono je ale dost těžké hrát takovou hudbu a podobným srovnáním se vyhnout. Naštěstí se nejedná o žádnou upachtěnou kopírku, spíš jde v případě Lakeside X o dokonalé naplňování kánonů žánru, jehož mantinely mnoho odchylek nepřipouštějí.
Z řady depešáckých skladeb tak vystupuje jedině svižná Nicotine, zbytek alba je příjemnou, byť nikterak objevnou variací na hudebně-textová témata lásky, zrady, opuštění… Ale vždyť to znáte.
Pokud tedy máte sklony podléhat jarním depresím, je vám mezi patnácti a prvními stádii dospělosti a mezi vaše nejoblíbenější písmena abecedy patří e, m a o, pak téhle desce rozhodně nedávejte košem.

Apparat: Walls

Shitkatapult/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Neřídí vlastní tančík, ani nehází do publika během vystoupení mixér a v klipech si nenechává nasazovat vlastní vousatou tvář na tělo vyvinuté modelky. I bez těchto výstředností je ale postavení berlínského producenta Saschy Ringa v rámci avantgardní elektronické scény srovnatelné s pozicí Richarda D. Jamese (Aphex Twin) na hudební mapě 90. let. Dějiny nás ovšem učí, že včerejší avantgardy se stávají dnešním mainstreamem, na což existují v podstatě dvě modelové reakce: jedna spočívá v zatvrzelém bránění undergroundových pozic, druhá ve snaze vytěžit z námluv s hlavním proudem maximum.
Apparat na své čtvrté sólové desce zvolil spíše druhou možnost. V praxi znamená, že zvukově sice ještě stále vychází ze své „granulární estetiky“ definované deskami jako Duplex nebo Silizium EP, zároveň ale navazuje i na loňskou spolupráci s Ellen Allien na albu Orchestra Of Bubbles. Právě na ní Sascha objevil kouzlo vokálů, přímočarých melodií a – ano, dokonce písní. Někdo v tom vidí zradu undergroundových hodnot, jiní logický vývojový krok určený osobním hudebním vývojem. A teď si, čtenáři, vyber!

Asian Dub Foundation: Time Freeze 1995-2007 - The Best Of

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Britská etnotaneční formace Asian Dub Foundation se poprvé výrazně zapsala do povědomí posluchačů elektronické hudby v roce 1998 deskou Rafi’s Revenge, obsahující hity jako Naxalite, Buzzin’ nebo Free Satpal Ram. Novátorský mix našláplých drum’n’bassových rytmů, ostrých rockových riffů a společensky závažných textových poselství tehdy představoval vítané osvěžení mezi všemi těmi pozitivně naladěnými kapelami typu Zion Train nebo Transglobal Underground.
S postupem času se ale uvedené výrazové prostředky poněkud oposlouchaly a ztratily mnoho ze své původní schopnosti přitáhnout pozornost posluchačů k vlastní obsahové stránce skladeb. Svědčí o tom i fakt, že nejsilnějším počinem ADF z poslední doby se stala dost netypická spolupráce se Sinéad O’Connor nazvaná Thousand Mirrors.
Coby album momentek rekapitulující třináctiletou kariéru kapely plní Time Freeze svoji roli dobře, neboť se zaměřuje jen na ty skutečně podstatné a stále poslouchatelné momenty. Rozhodně má větší cenu sáhnout v případě potřeby obohatit domácí diskotéku právě po něm, než po některé z posledních řadových desek ADF.

The Cinematic Orchestra: Ma Fleur

Ninja Tune/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Po dvou nadšeně přijatých albech, na nichž postupně budovali svoji představu nu-jazzu kombinovaného s triphopovou rytmikou, se britští The Cinematic Orchestra rozhodli nastavit kurs své hudební bárky trochu odlišným směrem. Napovídal tomu už jejich podzimní koncert v Praze, na kterém se představili v téměř folkové poloze.
Tu na novince TCO zastupují zejména skladby s novým spolupracovníkem Patrickem Watsonem, který se pěveckým výrazem pohybuje někde mezi Chrisem Martinem z Coldplay a Anonym Hegartym (Antony And The Johnsons). Fanoušky alba Everyday určitě potěší návrat Fontelly Bass, která opět nazpívala vokály do dvou skladeb, dalším hostem je tu Lou Rhodes z dnes již nefunkčních Lamb. Zbytek je jako vždy dílem Jasona Swinscoea a jeho suity věrných
V porovnání s minulostí postrádají nové skladby TCO někdejší energii, určovanou zejména expresivním bubenickým stylem Lukea Flowerse. Rozhodně si ale kapela zachovala cit pro dynamiku a práci s prostorem. „Jak někdo dokáže z tak mála vytěžit tolik?“ ptá se jeden z recenzentů alba Ma Fleur. Netuším, ale jde jim to náramně.

Groove Armada: Soundboy Rock

Sony BMG
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Spíš než na výjimečných muzikantských schopnostech je nekomplikovaná taneční hudba produkovaná dvojicí Groove Armada založená na technickému umu jejích členů a také na důkladné znalosti londýnské klubové scény. Představuju si to asi tak, že přes týden chodí pánové Tom Findlay a Andy Cato do klubů, kde nasávají atmosféru parties, o víkendu se společně zavřou do svého studia a snaží se tu svoje zážitky z klubů rekonstruovat. Do toho se jim občas připlete vzpomínka na nějakou skladbu od Basement Jaxx, Richarda X nebo dokonce stařičkých 808 State, takže výsledek ze všeho nejvíc připomíná odpolední vysílání BBC Radio 1.
Stejně jako jemu ale hudbě Groove Armady občas chybí nadhled a naopak přebývá velká dávka ničím neopodstatněného sebevědomí. Platí to i o jejím pátém albu Soundboy Rock, na němž Findlay s Catem zahodili kytary a vrátili se pocitově do doby svých začátků. Tahle party se ale koná ne z vnitřní potřeby, ale jen aby nějaká party byla, mozku se doporučuje vzít si po dobu poslechu volno. Překvapuje mě, kolika lidem to stačí.

N.O.H.A.: Dive In Your Life

Unique/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Máte kapelu a máte poselství, které chcete dostat ke svým posluchačům. Jediné, co v takovém případě potřebujete, je najít odpovídající prostředek, který správné přijetí onoho poselství zajistí. Pro mezinárodní uskupení N.O.H.A., vedené pražským rodákem, saxofonistou Philipem Nohou, se tímto prostředkem stal naživo hraný drum’n’bass, který nezapře svůj vzor v tvorbě kapely London Elektricity.
Nedosahuje však jejich typické valivosti a spíše než britské klubové prostředí v ní rezonuje středoevropská nu-jazzová scéna soustředěná zejména kolem německých labelů Compost Records nebo Sonar Kollektiv. Stejně jako ona se ani hudba N.O.H.A. nebrání nejrůznějším etnickým vlivům sahajícím od španělského flamenka (nová zpěvačka Minerva Diaz Perez pochází právě ze Španělska) po balkánskou dechovku.
Čtvrté album skupiny s názvem Dive In Your Life chce už svým názvem působit jako oslava života v jeho rozmanitosti, hudbě na něm obsažené k tomu ale schází ještě notný kus naléhavosti, díky níž by ten apel nabyl na přesvědčivosti.

Piano Magic: Part Monster

Green Ufos/Starcastic
2007

hodnocení: 5/5
psáno pro Rock & Pop

Britští Piano Magic měli vždycky blízko k označení kultovní kapela. S jejich bohatou a hodně spletitou diskografií a systémem rotujících členů inspirovaným This Mortal Coil tomu snad ani nemohlo být jinak. Teprve v posledních letech začalo fungování kapely připomínat model, který je v tvůrčím prostředí silně ovlivňovaném hudebním průmyslem běžnější. Patří k němu jak relativní stálost složení, tak i věrnost jedné vydavatelské firmě.
Pochopitelně to nezůstalo bez vlivu na vlastní hudbu, kterou Piano Magic hrají a nic o té proměně nesvědčí významněji, než jejich sedmé řadové album Part Monster (mimochodem produkované Guyem Fixsenem z kapely Laika). Z estetického hlediska se dá říct, že se na něm kapela konečně zbavila všeho, co se v její tvorbě dalo označit za přebytečné. Řeč je o všemožných sonických experimentech, v kterých si Piano Magic vždycky libovali a které na jejich deskách koexistovaly s post-rockem či indietronikou načichlými popovými momenty.
Part Monster je oproti tomu album v nejlepším slova smyslu hitové, podobně jako byl hitový debut Lali Puna. A víte co? Je stejně skvělé!

Tiësto: Elements Of Life

Black Hole Recordings/EMI
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Bývaly doby, kdy šlo mít k tranceu coby jednomu z dominantních žánrů elektronické taneční hudby jakés takés sympatie. Mít ve sbírce jednu dvě desky BTho či Paula Van Dyka tehdy neznamenalo automaticky exkomunikaci ze společnosti hudebně uvědomělejších přátel.
Pak ale přišla doba obřích parties, schopných bavit tisíce a v krajních případech i desetitisíce lidí naráz. Takové masy nemůžete zvládat pomocí nějakých sofistikovaných hudebních experimentů. Lépe zabírají šaškárny typu remixů ústřední melodie Pirátů z Karibiku nebo Barberova Adagia pro smyčce.
Prostě taková lepší diskotéka, řeklo by se. A přesně to platí i o třetí autorské desce holandského DJe Tiësta. Začíná sedm a půl minuty dlouhým trackem, který zní jako vydestilovaná esence tranceu ve vší jeho líbivé podbízivosti, pokračuje oakenfoldovskými halekačkami, vzájemnými kamaráčofty a ojedinělými chabými pokusy inovovat tranceový zvuk a končí zmíněnou zimmerovraždou v podobě zremixované skladby He’s A Pirate.
Celé se to dá stěží chápat jinak, než jako lákavý marketingový doplněk k Tiëstovým DJským aktivitám a o to nejspíš šlo.

DJ Neo: Heartbreak Club

Nextgen Records
???

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Pražský DJ a producent Zdeněk Krejčíř zvaný Neo bývá často označován za jednoho z mála, kteří jsou v našich končinách schopni produkovat moderní urban pop na světové úrovni. Je ale Krejčíř jednookým králem mezi slepými, nebo má jeho um skutečně na to, aby hranice republiky překročil a vydal se směle do světa?
Domnívám se, že odpověď leží někde mezi. Na svém třetím albu Heartbreak Club předvádí DJ Neo v našich podmínkách neslýchanou směs anglicky zpívaného disco popu, hip hopu, r’n’b a dalších ne tak snadno identifikovatelných žánrových hybridů. Pomáhá mu v tom celá řada českých pěveckých celebrit v čele s jako vždy suverénní Martinou Balogovou. Za vyložené šlápnutí vedle se dá označit snad jen jediná neanglická skladba na desce Co je doma, to se počítá s hostujícími rappery Orionem a Jamesem Colem, pokud tedy nejde o svérázný hold kapele Manželé.
Jako celek ale deska působí rozvlekle, ať už kvůli bloku pomalejších skladeb zhruba uprostřed hrací doby, nebo kvůli poněkud přešvihlé délce. Navíc nejde kromě jedné dvou skladeb o nic, z čeho by si venku mohli sednout na zadek.

Air: Pocket Symphony

Virgin/EMI
2006

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Časy se mění. Bývala to nejvíc cool kapela z celé vlny elektronické hudby fabriqué en France, která před deseti lety smetla Evropu a část Ameriky. Po vydání třetího alba Talkie Walkie se však jejich jméno stalo synonymem neambiciózního muzaku pro lidi, kteří si koupí desek Air vylepšují pošramocené sociální statusy. Pak přišel loňský rok a snová spolupráce s Charlotte Gainsbourg na jejím vlastním albu 5:55, kterou se dvojice Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel zaslouženě vrátila do pantheonu galských skladatelů.
Nejvýraznějším rysem letošní novinky Air je návrat k instrumentální tvorbě evokující náladu skladby Alone In Kyoto, která uzavírala desku Talkie Walkie. Dokonce by se dalo říct, že se celé album Pocket Symphony nese v podobně ospale melancholickém duchu a právě touto svojí konzistencí překonává svého poněkud nevyrovnaného předchůdce. Potěší i oba příspěvky hostujících vokalistů – Jarvise Cockera v baladě One Hell Of A Party a Neila Hannona v Somewhere Between Waking And Sleeping. Pocket Symphony zkrátka pro Air znamená návrat do formy.

Bark Bark Bark: Haunts

Retard Disco/Day After Records
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Další z početného zástupu MySpace heroes, kteří staví tuhle profesi (jakože psaní recenzí) na hlavu. Hudba jako tahle totiž žije vlastním životem a ze všeho nejméně potřebuje zpětnou vazbu od věčně šťourajících hudebních pisálků.
Debut sotva zletilého Američana Jacoba Coopera, který si podle potřeby říká Jacob Safari či Anne Frankenstein, připomíná tvorbu takových solitérů, jako jsou Beck nebo Gonzales. Zorientovat se v téhle chaotické změti zdánlivě nahodilých beatů, klavírních melodií a syntetických basových linek dá sice trochu práce, po chvíli poslechu desky Haunts si ale dost možná uvědomíte, že se jedná o překvapivě poslouchatelnou a dokonce svým způsobem neodolatelně popovou nahrávku.
I přes svou určitou záměrnou primitivnost totiž není hudba Bark Bark Bark prvoplánově agresivní. Důležitější než filtrování vlastní negativní energie skrz písňovou tvorbu jsou pro Coopera zjevně melodie potažmo vlastní proces skládání, což jeho debut staví vysoko nad podobné obývákové pokusy jeho vrstevníků.

Bracken: We Know About The Need

Anticon/Day After Records
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Bracken znamená v angličtině kapradí. Takové, které se vám lepí na kalhoty při procházce napříč lesním podrostem a nutí vás litovat, že jste se radši nedrželi vyšlapané cesty. Sólové album Chrise Adamse z momentálně hibernované britské kapely Hood je přesně takové: lepkavé, neproniknutelné a všudypřítomné. Těžko se to vysvětluje, ale když posloucháte desku We Know About The Need dostatečně dlouho, začnete mít po chvíli pocit, že snad ani jiná hudba nikdy neexistovala, stejně jako je těžké nemyslet na kapradí v momentě, kdy je ho všude kolem spousta.
Pokud jsou Hood běžně nazýváni post-rockovou kapelou (i když to skutečný stav věci spíše zamlžuje než osvětluje), pak na Bracken sedí označení post-elektronika. Kytary se tu potkávají s automatickým bubeníkem, post-rockové nálady Adamsovy domovské skupiny s rozsekanými glitch-hopovými rytmy typickými pro obvyklou produkci labelu Anticon a nad tím vším se vznáší nikoli půvabuprostý dubstepový opar.
Otázkou je, co z toho všeho zbyde poté, co tenhle les zvuků opustíte.

CocoRosie: The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn

Touch And Go/Day After Records
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Tři roky po vydání debutu La Maison de Mon Rêve platí sestry Sierra a Bianca Casadyovy za jedno z největších hudebních zjevení poslední doby a zároveň nejvýraznější představitele hnutí New Weird America. Předloňská deska Noah’s Ark jejich postavení na současné indie-folkové scéně upevnila silou nejkvalitnějšího betonu, tudíž se od aktuální novinky sester právem očekávalo hodně.
Znáte ale to anglické úsloví o očekávání, které zkazí každou zábavu? Ne že by album The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn bylo utkáno z příliš odlišného materiálu, než obě předchozí desky CocoRosie. Útržky folkových písní se tu stále prolínají s nasamplovanými reálnými zvuky v rozpětí od řehtajícího koníka po pískání gumové kachničky do vany, moderní šanson připomínající zpěv Bianky občas doplňuje operní deklamace Sierry a dokonce i ten pseudohiphopový rytmus v singlu Rainbow Warriors zní nějak povědomě.
Chybí tomu moment překvapení, který dokázal oživit obě předchozí desky a udělat z nich hudební událost sezóny.