Zobrazují se příspěvky se štítkemthe cinematic orchestra. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthe cinematic orchestra. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

The Cinematic Orchestra: Ma Fleur

Ninja Tune/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Po dvou nadšeně přijatých albech, na nichž postupně budovali svoji představu nu-jazzu kombinovaného s triphopovou rytmikou, se britští The Cinematic Orchestra rozhodli nastavit kurs své hudební bárky trochu odlišným směrem. Napovídal tomu už jejich podzimní koncert v Praze, na kterém se představili v téměř folkové poloze.
Tu na novince TCO zastupují zejména skladby s novým spolupracovníkem Patrickem Watsonem, který se pěveckým výrazem pohybuje někde mezi Chrisem Martinem z Coldplay a Anonym Hegartym (Antony And The Johnsons). Fanoušky alba Everyday určitě potěší návrat Fontelly Bass, která opět nazpívala vokály do dvou skladeb, dalším hostem je tu Lou Rhodes z dnes již nefunkčních Lamb. Zbytek je jako vždy dílem Jasona Swinscoea a jeho suity věrných
V porovnání s minulostí postrádají nové skladby TCO někdejší energii, určovanou zejména expresivním bubenickým stylem Lukea Flowerse. Rozhodně si ale kapela zachovala cit pro dynamiku a práci s prostorem. „Jak někdo dokáže z tak mála vytěžit tolik?“ ptá se jeden z recenzentů alba Ma Fleur. Netuším, ale jde jim to náramně.

pátek 26. března 2010

The Cinematic Orchestra: Live At The Royal Albert Hall

Ninja Tune/Panther
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Vzhledem k výtečné koncertní reputaci The Cinematic Orchestra bylo jen otázkou času, kdy se Jason Swinscoe a spol. uvolí vydat nějaký ten oficiální živák. Pro jeho záznam si kapela zvolila vystoupení v londýnské Royal Albert Hall z loňského listopadu, což je sice vzhledem k exkluzivitě tohoto místa pochopitelné, zároveň to ale obrázek o jejích koncertních schopnostech poněkud deformuje.
Cinematics se ten večer totiž spojili s čtyřiadvacetičleným souborem Heritage Orchestra, před kterým ležel nesnadný úkol – převést spíše subtilní nu-jazzovou hudbu TCO do takového tvaru, který by odpovídal potřebám haly pro několik tisícovek diváků. Nevím, jak výsledek působil na místě, z desky na mě ovšem takto upravené skladby působí předimenzovaně a zbytečně grandiózně.
Navíc se logicky zmenšil prostor pro improvizace, kterými jsou The Cinematic Orchestra pověstní. Kapela se tudíž po většinu času soustředí na pouhé přehrávání osvědčeného repertoáru s důrazem na poslední album Ma Fleur a nezřídka při tom spíš než originál připomíná svůj vlastní snaživý revival.