Enigma: A posteriori

Virgin/EMI
2006

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Před šestnácti lety debutoval Michael Cretu singlem Sadness Part 1, jehož úspěch dodnes inspiruje stovky autorů esoterické hudby (sám Cretu svoji hudbu povýšeně označuje za world music), pokud tedy slovo „inspiruje“ dokáže obsáhnout také významy „zneužívá dědictví hudební minulosti“ či „předstírá bůhvíjakou uměleckou kvalitu“.
Šesté album projektu Enigma není v těchto ohledech o nic méně „inspirativní“ než jeho předchůdci. Všech dvanáct skladeb se nese v jednom tempu, jedné tónině a aby toho nebylo málo, tak všechny obsahují tytéž syntetické zvuky typické pro tenhle žánr (výjimkou je snad jedině Jenkinsonův Adiemus, který ale beztak kope za trochu jinou ligu).
Nemám nic proti tomu, že se někomu tyhle historizující hry na tajemno, během kterých přicházejí ke slovu i postupy moderní elektronické hudby, líbí. Vadí mi ale sebestředná nabubřelost jejich tvůrců, kteří si nejsou ochotni přiznat, že skládají líbivý kýč pro masy, ve kterém není místo na umění a jehož vody maximálně tu a tam rozčeří náznak popových ambicí (zde v podobě přijatelného popěvku Sitting On The Moon).
Až se něco takového v propagačních materiálech nějaké té Ery nebo Gregorianu dočtu, bude mít autor takového prohlášení můj nehynoucí obdiv. Prozatím si může Michael Cretu připnout na hruď moje dvě hvězdy, které jsou coby ocenění jeho albové novinky až až.