Zobrazují se příspěvky se štítkemalbum. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemalbum. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Daniel Magg: Facets

Compost/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Po Studiu !K7 objevil kouzlo elektra další německý label.
Daniel Magg je někdejší polovina dua Worldless People, které tvořil společně s Wolfgangem Rüterem. Ten vypomáhá ve dvou skladbách alba Facets, ve třech se pak blýskl Robert Jan Meyer aka Minus 8. Nejvíce kreditů ovšem sbírá kromě Daniela kdosi jménem Gentlerain a jeho příspěvky mají bohužel nejblíže compostovskému průměru, tedy acid-jazzu bez ksichtu. Výjimkou se zdá být Set For Seizure, za jejíž basovou linku by se nemusela stydět žádná drum'n'bassová skladba.
Přesto se na desce odehrává něco zvláštního. Danielovi neušel velký návrat elektra v posledních měsících a ozvláštňuje jím i jinak obyčejné skladby. Na první poslech nic moc, ale pravidelné obcování s deskou zaručí pár když ne nezapomenutelných, tak určitě příjemných zážitků. Nejvíce se o pozornost hlásí Red Earth s Rüterovými klávesami doplněnými nádherným smyčcovým partem. Ve vrcholných okamžicích skladba připomíná tak trochu Sledgehammer Petera Gabriela, ne?
Zbývá ještě trochu místa na úvahu o směřování Compostu, ale na toto téma už bylo popsáno tolik papíru, že se další drancování lesního porostu nedá ospravedlnit. Stejně jako to, když někdo vydává jednu průměrnou acid jazzovou desku za druhou, i když styl, který si tím vybudoval, se už dávno rozmělnil.

Mah-jong: Doki Doki

vlastní náklad
2003

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Madžonk je vedle min a solitairu asi nejpopulárnější „kancelářskou“ hrou pod Windows. Při vší úctě k orientálním gamblerům a nudícím se sekretářkám je to ale také pekelně otravná hra a přesně taková je i deska Doki Doki stejnojmenného francouzsko-japonského projektu (koncem listopadu koncertovali v pražském Paláci Akropolis). Náplní alba je v kostce řečeno kombinace bezkrevného jazzu a elektroniky, která se hodí leda k uspávání hyperaktivních dětí. Další!

Chudáci Mah-jong! Přijeli do Prahy koncertovat nejspíš v rámci Euroconnections, pořadatelé před koncertem rozdali pár cédéček novinářům a nejspíš jediná recenze, která z toho vzešla, dopadla tak, jak si můžete přečíst výše. Když si je dneska zkusíte vygooglit, narazíte pouze na pár stránek v korejštině. Jak říkám, chudáci!

Basement Jaxx: Kish Kash

XL Recordings/CDirect
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Schizoidní deska do schizoidní doby
Kde prostý selský rozum nestačí, nastupuje papír, tužka a vzniká dlouhý seznam pro i proti. Tady je stručný výtah:
PRO: Třetí deska Basement Jaxx je padesátiminutové tour de force, během kterého vás Simon a Felix provedou historií taneční hudby funkem počínaje a garáží konče. Aniž na okamžik zaváhají, prokazují oba pánové opět mimořádný cit pro vystavění skladeb. Najít mezi nimi slabší track by byl úkol pro specializovanou pátrací jednotku. Lesk navíc desce Kish Kash dodávají slavná jména jako loňský vítěz Mercury Music Prize Dizzee Rascal, Meshell Ndegeocello nebo Siouxsie Sioux.
PROTI: Jaxx se pouze vezou na v Británii momentálně ukrutně módní vlně mash-upů a hi-fi experimentátorství, reprezentované například Richardem X. Na jedné straně jim to umožňuje na jedné desce skloubit house, hip-hop nebo třeba world music, na straně druhé s takovým přístupem těžko nadchnou mnoho lidí mimo území commonwealthu. Amerika se totiž jako klíště drží svého r'n'b a kontinentální Evropa si navzdory nečetným snahám o změnu (viz Bastard Pop na Radiu 1) tradičně jede po úplně jiné koleji.
Už je vám to jasné?

Kid606: Kill Sound Before Sound Kills You

Ipecac/Day After
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Veselý zvukový terorista ve vrcholné formě
„Jsem klišé,“ praví jakýsi sampl v závěru skladby Ecstacy Motherfucker. Má pravdu? Odpověď není tak jednoznačná. Především: Kid606 není jen pouhou x-tou kopií Aphex Twina či Squarepushera, ačkoli by k podobnému úsudku povrchní poslech nového Kidova CD přímo sváděl. Vaří se tu sice z podobných ingrediencí, jako u zmíněných dvou pánů, hlavní je ale rozdíl v přístupu.
Zatímco v případě Aphexe i Squarepushera jde často o to, dostat z mašinek co možná nejdivnější (a nejnepříjemnější) zvuk a vytěžit z něj maximum, Kid606 se kromě zjevného zvukového terorismu pouští i do odvážných kompozičních dobrodružství a většinou na tomto poli vítězí. Je v tom jakási naivita a neslyšená spontánnost, podobná uvolnění opratí dětské fantazie. Doporučený soundtrack k četbě komiksů, hraní závodních her a podobně.
Dva detaily, o kterých se nikde nedočtete: kresba v bookletu parodující slavný artwork alba Music For The Jilted Generation od The Prodigy a podezřelá podobnost ústřední melodie skladeb Parenthood (Kid606) a Chariots For Hire (Telefuzz). Jasně, pár klišé by se tu také našlo, ale odmávnout s tím celou desku?

Yppah: They Know What Ghost Know

Ninja Tune/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Debutové album texaského Mexičana Joe Corralese You Are Beautiful At All Times z roku 2006 kličkovalo mezi perkusivním trip-hopem a melodickou IDM ve stylu Boards Of Canada. Nepostrádalo sice zajímavé momenty, chybělo mu ale nějaké výraznější směřování, ekvivalent literárního příběhu, který vás poslechem desky hladce provede od začátku do konce.
Je proto potěšitelné, že k novince přistoupil Corrales z jiného úhlu: akcentoval dosud spíše latentní prvky shoegaze a vytvořil cosi na způsob triphopové verze My Bloody Valentine. Namísto divokých beatů z jedničky nastoupila větší umírněnost, aniž by tím nějak trpěla ona známá expanzivní psychedelie. Takhle nějak by mohli znít v 21. století Doors.

Italian Secret Service: Not The Same

Irma La Douce/Panther
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Může existovat větší klišé, než je italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle komedie ze šedesátých let? Snad jedině italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle špionážního filmu z let sedmdesátých. Dario Cecchini a Leonardo Pieri ale mají smysl pro míru, což dokazují i na svém třetím albu (druhém pro easylisteningový sublabel značky Irma Records).
Jeho obsahem je sice nenáročný koktejlový jazz s prvky elektroniky a bossa novy – Cecchini má za sebou mimo jiné spolupráci s Eumirem Deodatem – přístupnost ale není pro tyhle dva florenťany synonymem pro banalitu. Dokonce i předělávce nirvanovské Smells Like Teen Spirit dokázali vdechnout punc originality, a to je co říct! Slušná žánrová deska.

The Autumnist: The Autumnist

Deadred Records/Starcastic
2008

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Od doby, kdy Vlado Ďurajka tvořil pod názvem Abuse žánrově čistou IDM warpovského střihu, už v Dunaji uplynula spousta vody. Původně jednočlenný projekt se postupem času rozrostl v regulérní kapelu, která před dvěma lety obohatila katalog Deadreds deskou Great Outdoors. Na ní už byly položeny základy toho, co je obsahem eponymního alba The Autumnist (změnu názvy vyvolaly tahanice s totožně pojmenovanou kapelou).
Elektronická kostra skladeb ustupuje čím dál tím více organičtější struktuře, ve které mají vedle sampleru a gramofonů rovnocenné místo živé či položivé nástroje. Škoda jen, že to celé působí v porovnání s předchozí deskou méně odvážně a rafinovaně. Abuse vs. The Autumnist – 1:0.

School Of Seven Bells: Alpinisms

Ghostly International/Panther
2008

hodnocení: 4,5/5
psáno pro Rock & Pop

V dnešní době působí dreampop jako poněkud anachronický styl. Stále však existuje spousta kapel, které se k odkazu Cocteau Twins a dalších z katalogu 4AD vehementně hlásí. Newyorská trojice School Of Seven Bells (zkráceně SVIIB) je jednou z nich, s dreampopovým dědictvím ovšem zachází velmi volně.
Tak například hlukové stěny z kytarových vazeb jsou sice na debutu Alpinisms zásadním, nikoli však převažujícím prvkem. Tím je teprve jejich organické propletení s přiznaně strojovou rytmikou a dalšími elektronickými prvky. Přidejte si k tomu předpisově snovou atmosféru, výborné texty a dostanete jednu z nejzajímavějších desek minulého roku, a co víc – bez ohledu na vaše hudební preference.

Noisecut: Bliiizko

Slnko Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Slovenští Noisecut existují ve své současné podobě už šest let a za tu dobu stihli vydat tři alba. Většina posluchačů se tu s nimi ale nejspíš setká poprvé.
Ten, kdo slyšel předchozí počiny Noisecut, ocení jejich odklon od zvukového experimentátorství ve prospěch větší přístupnosti jednotlivých skladeb. Jako by kapela a především basák a programátor Losos konečně uvědomili, že pop není neslušné slovo a naučili se psát výborné (indie)popové písně.
V našich podmínkách připomínají Noisecut asi nejvíc současnou podobu Cartonnage, hudebně zní ovšem poučeněji a vyzráleji. Navíc jim přidává fakt, že zpívají výhradně ve slovenštině, s níž umí zpěvačka a textařka Bet-Maj Sepja zacházet jako málokdo.

Air: Talkie Walkie

Source/Virgin/EMI
???

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Snesitelná lehkost Air
Zdá se, že od vydání svého debutu Moon Safari v roce 1998 mají Air schopnost udělat z každé nové desky menší osobní Vánoce nebo jiný svátek (své by vám o tom mohla povídat naše slečna editorka). Narovinu: Talkie Walkie není zdaleka taková bomba jako Moon Safari, i když hned zkraje desky čeká posluchače odměna za měsíce čekání v podobě dost možná nejlepších skladeb, které kdy Air natočili.
Zatímco otvírák Venus zní jak z poslední desky Blur, podmanivá singlovka Cherry Blossom Girl zase odkazuje dost možná ke Cocteau Twins a jejich Cherry Coloured Funk. Pozornost ještě hned tak neopadne, kolem poloviny desky ale nastává krize a jednotlivé skladby začínají čím dál tím víc splývat. Zapamatovatelná je ještě jakž takž nejpísničkovější Surfing On The Rocket, obrysy dalších skladeb se už ale ztrácejí v mlze, ze které jako maják svítí až závěrečná instrumentálka Alone In Kyoto.
Není to špatná deska, jen se v porovnání s předchozím rozpačitě přijatým albem 10.000 Hz Legend zdá, jako by Air ztratili odvahu experimentovat a natočili přesně to, co se od nich očekávalo. Nic víc, ale taky nic míň...

Badly Drawn Boy: One Plus One Is One

Twisted Nerve/XL Recordings/CDirect
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Nesnadná čtvrtá deska britského zázraku
Damon Gough aka Badly Drawn Boy to nemá u kritiků lehké: nejdříve se předháněli ve vychvalování jeho debutu The Hour Of Bewilderbeast, za který dostal v roce 2000 Mercury Prize. Nad jeho dalšími dvěma deskami, soundtrackem k filmu About A Boy (česky Jak na věc) a řadovkou Have You Fed The Fish? už zase ohrnovali nos, protože to prý nějak nebylo ono. A na jeho novinku existuje tolik rozporuplných názorů, až by z toho jeden usoudil, že dostal každý z recenzentů úplně jinou desku.
Co vyvolává takový názorový rozptyl? V první řadě nejspíš povaha nahrávky a jejího autora. Badly Drawn Boy je samorost a kdo nepřistoupí na jeho hru, toho zvláštní kouzlo alba One Plus One Is One (Nesouhlasíte? Tak běžte do háje!) mine. A to je rozhodně škoda, protože i přes Goughovu rozporuplnou pěveckou úroveň a některá neohrabaná vyjádření v textech jde především o pozoruhodnou alt.folkovou kolekci s vlivy sahajícími od The Beatles (nezní snad v titulní skladbě Goughův zpěv jako vokál nebožtíka Lennona?) přes Jethro Tull (hřmotná Summertime In Wintertime) až po Nicka Cavea (hlavně v This Is That New Song).
Pokud se vám nezalíbí napoprvé, doporučuju tuhle desku nechat uležet a vrátit se k ní opět po čase, kdy možná oceníte její poněkud tajnosnubnou krásu.

Miss Kittin: I Com

Labels/EMI
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop
Autorský debut veteránky electroclashe
Když vydal LTJ Bukem v roce 2001 debutové album, měl už toho na kontě tolik, že se klidně mohl považovat za veterána. Miss Kittin je na tom podobně, ačkoli jeden podstatný rozdíl by tu byl – i když se autorsky podílela už na deskách s Golden Boyem a Hackerem, sama se dosud považovala spíš za DJku než za zpěvačku a producentku. To se nejspíš nezmění ani teď, přesto je v případě I Com jasné, že jde o víc než o pár skladeb napsaných v pauzách mezi DJskými sety.
Předložený materiál sahá od energických kousků spojujících taneční rytmy a (punk)rockové kytarové riffy (Professional Distortion, Meet Sue Be She) přes minimalistické techno odkazující k The Youngsters a Readymade FC (Allergic, Soundtrack Of Now) až po pomalejší skladby jako je nádherná Happy Violentine nebo Dub About Me, napůl cover a napůl remix staršího tracku londýnských Smash TV.
Když už jsme u těch coverů, Miss Kittin si předělala k obrazu svému i skladbu 3eme Sexe svých krajanů Indochine a výsledek stojí rozhodně na rozdíl od originálu za to! Méně slavné jsou její snahy o robotické IDM v závěrečné Neukölln 2 a předcházející I Come.com – nebýt jich, bylo by celkové hodnocení ještě o stupeň vyšší. Jinak jde ale o velmi podařenou, byť trochu nesoudržnou nahrávku.

Cobra Killer: 76/77

Monika Enterprise/Dense Promo
2004

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Chtěl jsem být na ty holky mírný, ale opakované obcování s tímto albem, kde se skladby jmenují například Deset tisíc papírových kapesníčků nebo Chemie běžného dne, ukázalo bezbřehou prázdnotu této směsi elektra a garážového punkrocku. Naživo možná umí Cobra Killer dělat show, jak dokazuje jejich předskakování na koncertech Peaches nebo pochvalné výkřiky Thurstona Moorea ze Sonic Youth. Čím ale okouzlily Thomase Fehlmanna (The Orb) či Erica D. Clarka (Whirlpool Productions), kteří na desce 76/77 hostují, to mi zůstává záhadou. S tou berlínskou dekadencí by se to nemělo přehánět!

Diplo: Florida

Big Dada/Panther
2004

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Kámoš DJe Shadowa, Rjd2 a výtečníků z Ninja Tune si konečně splnil sen a vydal desku, která zní jako... Ehm, jako co vlastně? Pro jedenáct převážně instrumentálních skladeb se nejlépe hodí označení psychedelický hip-hop. Že jste o takové nálepce dosud neslyšeli? Žádné strachy, neuniká vám žádná hudební revoluce, vlastně se jedná o docela spotřební zboží. Něco takového by měli hrát v hotelových restauracích a výtazích místo toho příšerného muzaku, ze kterého se vám chce ve čtyři ráno akorát zvracet. Pro běžný poslech je ale tohle album i přes pár pěkných samplů a hvězdnou účast Martiny Topley-Bird v tracku Into The Sun poněkud neupotřebitelné.

Pigface vs DJ Linux: Dubhead

Invisible Records/Underground, Inc./Panther
2004

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Martin Atkins nejdřív bubnoval v Lydonových Public Image Ltd., poté prošel celou řadou kapel včetně Nine Inch Nails, Killing Joke nebo Ministry a od roku 1990 se plně věnuje vlastnímu projektu Pigface. Během 90. let z něj udělal něco jako punkově-industriální superskupinu – k převážně jednorázové spolupráci se mu podařilo zlákat například Stevea Albiniho, Trenta Reznora nebo Jello Biafru. Dubhead obsahuje dubové remixy skladeb z loňského alba Easy Listening… a jde o překvapivě krotkou a vlastně i celkem povedenou nahrávku, ke které se vyplatí tu a tam se vrátit. Kdo říkal, že dubové verze původně nedubových desek umí dělat jenom Mad Professor nebo Adrian Sherwood?

Bomb The Bass: Future Chaos

K7!/Panther
2008

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

V roce 1987 ohlašoval Tim Simenon z obálky NME nástup deejayské kultury. Navzdory tak silné propagaci ale dlouhá léta operoval spíše v tanečním undergroundu. Není divu: jeho tvorba měla daleko k hedonistickému étosu tehdejší dance music a i přes pozdější úspěchy (Depeche Mode produkoval desku Ultra) znají dnes jeho jméno spíš jen skuteční fajnšmekři.
Ti si ovšem čtvrté album, které Simenon pod hlavičkou projektu Bomb The Bass letos po třináctileté pauze vydává, jaksepatří vychutnají. Devět skladeb, na nichž se kromě spoluproducenta desky Paula Conboye podíleli mj. Jon Spencer nebo Mark Lanegan, zní jako minimalističtější verze UNKLE – potemnělá psychedelická elektronika, která vás dostane.

Thievery Corporation: Radio Retaliation

ESL Music/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Washingtonské duo Thievery Corporation se na svém pátém albu snaží zbavit nálepky tvůrců downtempového muzaku, která se jich drží prakticky od vydání debutu Sounds From The Thievery Hi-Fi v roce 1997. Faktem je, že i když se tendence k určité politizaci jejich hudby daly najít už na předchozích dvou nahrávkách, teprve Radio Retaliation přináší v tomhle ohledu skutečný průlom.
Obsah desky je angažovanější ve všech směrech, texty počínaje přes cílené a účelné výpůjčky z jiných hudebních kultur (hlavně z reggae, ale třeba i z afrobeatu – viz. skvělá skladba Vampires). A to nemluvím o tom, že Rob Garza se na fotografiích čím dál tím víc podobá Che Guevarovi. Takže Viva la revolución! Nebo snad ne?

The Matthew Herbert Big Band: There’s You And There’s Me

!K7/Panther
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Každá hudební éra má své nenápadné hrdiny, jejichž přednosti dojdou řádnému docenění teprve u příštích generací posluchačů. Nechci se dotknout (už teď početných) fanoušků Matthewa Herberta, po poslechu jeho posledního počinu jsem ale nabyl dojmu, že právě on bude jednou oním Arthurem Russelem naší doby.
Pokud tvorba norských Jaga Jazzist připomíná zdánlivě náhodný shluk zvuků, který se ve výsledku nějak složí ve fascinující avant-jazzové koláže, pak o obsahu téhle desky platí de facto totéž. Jen si v předchozí větě slovo „zdánlivě“ a místo „fascinující“ si dosaďte „obtěžující.“
Ne náhodou se Herbertův vlastní label jmenuje Accidental Music. V minulosti už ho ale potkaly šťastnější náhody.

Radical Face: Ghost

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Není všechno zlato, co se třpytí. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. A do třetice: Radical Face není Electric President. Nechápete? Pak se k vašim uším nejspíš nedostalo loňské debutové album dvojice Electric President, které představuje možná nejzajímavější vydavatelský počin labelu Morr Music poslední doby. Pokud od sestavy Electric President odečtete kytaristu Alexe Kanea, zbyde vám čtyřiadvacetiletý skladatel a songwriter Ben Cooper a právě on je jediným členem projektu Radical Face.
Zásadní rozdíl mezi oběma projekty spočívá v míře zapojení elektronických nástrojů. Zatímco v případě Electric President byla elektronika rovnocennou složkou celkového soundu skupiny, Ghost je přes všechny zvláštnosti v podstatě klasické písničkářské album a počítače vstupují do jeho vzniku až ve fázi post-produkce. Pokud byli v recenzích na album Electric President nejčastěji citovaným vzorem The Postal Service, pak nikoho nemůže překvapit, že se v souvislosti s Radical Face píše o Sufjanovi Stevensovi nebo dokonce Simonovi s Garfunkelem.
Jinak jsou to ale de facto spojené nádoby

Kosheen: Damage

Moksha/Universal
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé desky sice mívají vypovídací hodnotu coby potvrzení místa určitého umělce na hudební mapě, jsou to ale teprve desky třetí, z kterých se dá usuzovat na trvanlivost či pomíjivost nějakého uměleckého snažení. Pro bristolskou trojici Kosheen je tímto prubířským kamenem album Damage, které jim však ke cti příliš neslouží.
Nejvýraznějším znakem nahrávky je velký podíl elektronických nástrojů, který působí po příklonu k akustičtější hudbě na předchozí desce Kokopelli jako velký krok zpět. Místo průzračných popových klenotů typu All In My Head se tu nabízí jen laciná prefabrikovaná bižuterie, která by působila stejně i před šesti lety v době vydání debutu Resist. Tehdy ale ještě Kosheen alespoň měli dostatek melodických nápadů, díky nimž si na své konto mohli připsat několik bezmála globálních hitů.
Na novince však od první skladby sledujeme marnou snahu kapely vykřesat alespoň vzpomínku na někdejší jiskření. Místo něj se z reproduktorů line jen nezáživná směsice umělých beatů, syntetických klávesových ploch a unylého zpěvu Sian Evans. Zdá se, že Bristol přišel o jednu ze svých hvězd.