Zobrazují se příspěvky se štítkempozitivní. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempozitivní. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Orion: Teritorium I

Terorist? Records/Maximum Underground
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Peneřina – těžká dřina? Spíš pořádná legrace!
Před napsáním samotné recenze na Orionův sólový debut padlo na poznámky více papíru než u kterékoli jiné desky z téhle várky. Jako motto celého snažení (mého i jeho) lze vybrat text ze skladby Teritorium: "můžeš mě mít rád/můžeš mě nenávidět/můžeš ze mě srát/nemusíš se za to stydět/můžeš o mě psát/co jsi moh' někde slyšet..." Vezmu si to k srdci!
Hiphopové texty jsou alfou i omegou žánru. Orion je paradoxně nejúspěšnější tam, kde se v textech zabývá sám sebou – viz životopisná črta Dokument Orionek (Marko remix) – a nepokouší se o generační výpověď. Příkladem budiž hrůzná Ženy, víno, zpěv, ze které dělá přemíra vulgarit v kombinaci s laciným refrénovým r'n'b vokálem největší žumpu alba. Druhý pól desky představují skladby Chudáčci o nedobrovolné sexuální abstinenci a česko-ruská spolupráce Stoupat výš.
V té se mimochodem mihne i Orionův kolega z PSH Vladimir, jehož hvězdná chvíle ještě přijde v závěrečné Bys chtěl víc 3000. Dalšími hosty na desce jsou třeba DJové Wich a Trafik. Jako důkaz o fungující spolupráci uvnitř domácí hiphopové scény to stačí, kvalita Orionovy sólovky je ve hvězdách...

Basement Jaxx: Kish Kash

XL Recordings/CDirect
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Schizoidní deska do schizoidní doby
Kde prostý selský rozum nestačí, nastupuje papír, tužka a vzniká dlouhý seznam pro i proti. Tady je stručný výtah:
PRO: Třetí deska Basement Jaxx je padesátiminutové tour de force, během kterého vás Simon a Felix provedou historií taneční hudby funkem počínaje a garáží konče. Aniž na okamžik zaváhají, prokazují oba pánové opět mimořádný cit pro vystavění skladeb. Najít mezi nimi slabší track by byl úkol pro specializovanou pátrací jednotku. Lesk navíc desce Kish Kash dodávají slavná jména jako loňský vítěz Mercury Music Prize Dizzee Rascal, Meshell Ndegeocello nebo Siouxsie Sioux.
PROTI: Jaxx se pouze vezou na v Británii momentálně ukrutně módní vlně mash-upů a hi-fi experimentátorství, reprezentované například Richardem X. Na jedné straně jim to umožňuje na jedné desce skloubit house, hip-hop nebo třeba world music, na straně druhé s takovým přístupem těžko nadchnou mnoho lidí mimo území commonwealthu. Amerika se totiž jako klíště drží svého r'n'b a kontinentální Evropa si navzdory nečetným snahám o změnu (viz Bastard Pop na Radiu 1) tradičně jede po úplně jiné koleji.
Už je vám to jasné?

Kid606: Kill Sound Before Sound Kills You

Ipecac/Day After
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Veselý zvukový terorista ve vrcholné formě
„Jsem klišé,“ praví jakýsi sampl v závěru skladby Ecstacy Motherfucker. Má pravdu? Odpověď není tak jednoznačná. Především: Kid606 není jen pouhou x-tou kopií Aphex Twina či Squarepushera, ačkoli by k podobnému úsudku povrchní poslech nového Kidova CD přímo sváděl. Vaří se tu sice z podobných ingrediencí, jako u zmíněných dvou pánů, hlavní je ale rozdíl v přístupu.
Zatímco v případě Aphexe i Squarepushera jde často o to, dostat z mašinek co možná nejdivnější (a nejnepříjemnější) zvuk a vytěžit z něj maximum, Kid606 se kromě zjevného zvukového terorismu pouští i do odvážných kompozičních dobrodružství a většinou na tomto poli vítězí. Je v tom jakási naivita a neslyšená spontánnost, podobná uvolnění opratí dětské fantazie. Doporučený soundtrack k četbě komiksů, hraní závodních her a podobně.
Dva detaily, o kterých se nikde nedočtete: kresba v bookletu parodující slavný artwork alba Music For The Jilted Generation od The Prodigy a podezřelá podobnost ústřední melodie skladeb Parenthood (Kid606) a Chariots For Hire (Telefuzz). Jasně, pár klišé by se tu také našlo, ale odmávnout s tím celou desku?

Messer Chups: The Best – Cocktail Draculina

Solnze Records/Tamizdat
2002

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Srdečné pozdravy z Transylvánie
Oleg Gitarkin je génius, který ujíždí na amerických béčkových horrorech z padesátých let a ze všeho nejradši kombinuje samply z nich se zvukem předpotopních syntezátorů a surfových kytar à la Beach Boys. Před pěti lety začal svoji hudební vizi naplňovat v projektu Messer Chups, který založil v Hamburku s Annettou Schneider. Později ji už v Petrohradu nahradil Igor Vdovin a společně s Gitarkinem dnes tvoří jednu z nejbizarnějších dvojic současné popmusic.
Nahrávají společně s praneteří Leona Theremina, který začátkem minulého století sestrojil jeden z prvních elektronických nástrojů a Lidia Kavina je v Rusku nejznámější instruktorkou hry na něj (pro neználky: na theremin se hraje tak, že pohybem rukou poblíž dvou antén měníte výšku a zabarvení tónu). Skladby Messer Chups jsou poměrně pestré, proměnlivé asi jako améba na extázi, nicméně ke konci je poslech desky Cocktail Draculina přece jen trochu fádní. To se ale rozhodně nedá říct o třech videoklipech, které jsou náplní datové stopy – dva z nich režíroval sám Oleg Gitarkin a jsou rozhodně lepší než většina silvestrovské 'zábavy'.

Yppah: They Know What Ghost Know

Ninja Tune/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Debutové album texaského Mexičana Joe Corralese You Are Beautiful At All Times z roku 2006 kličkovalo mezi perkusivním trip-hopem a melodickou IDM ve stylu Boards Of Canada. Nepostrádalo sice zajímavé momenty, chybělo mu ale nějaké výraznější směřování, ekvivalent literárního příběhu, který vás poslechem desky hladce provede od začátku do konce.
Je proto potěšitelné, že k novince přistoupil Corrales z jiného úhlu: akcentoval dosud spíše latentní prvky shoegaze a vytvořil cosi na způsob triphopové verze My Bloody Valentine. Namísto divokých beatů z jedničky nastoupila větší umírněnost, aniž by tím nějak trpěla ona známá expanzivní psychedelie. Takhle nějak by mohli znít v 21. století Doors.

Italian Secret Service: Not The Same

Irma La Douce/Panther
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Může existovat větší klišé, než je italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle komedie ze šedesátých let? Snad jedině italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle špionážního filmu z let sedmdesátých. Dario Cecchini a Leonardo Pieri ale mají smysl pro míru, což dokazují i na svém třetím albu (druhém pro easylisteningový sublabel značky Irma Records).
Jeho obsahem je sice nenáročný koktejlový jazz s prvky elektroniky a bossa novy – Cecchini má za sebou mimo jiné spolupráci s Eumirem Deodatem – přístupnost ale není pro tyhle dva florenťany synonymem pro banalitu. Dokonce i předělávce nirvanovské Smells Like Teen Spirit dokázali vdechnout punc originality, a to je co říct! Slušná žánrová deska.

Miou Miou: Électronique (Mioumixes)

Piper Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Vždycky mi přišlo, jako by tvorba Miou Miou existovala tak trochu na okraji zájmu domácí hudební kritiky. Těžko říct, jestli za to může pragocentrismus nejhlasitějších publicistů, anebo jejich špatně skrývaný despekt k hravému retromódu, ve kterém původem východočeská kapela operuje.
S tím je ale, vážení, konec! Touhle sbírkou remixů totiž Miou Miou dávají jasně najevo všem pochybovačům, že námluvy se světovým indiepopem (namátkou: hraní před Mashou Qrellou a b. fleischmannem či remix pro Deerhoof) nebyly ze strany kapely jen nevinným flirtem.
Nejde ani tak o jména, či národnosti zastoupených remixérů – ty si ostatně může každý snadno najít na internetu. Miou Miou nejsou z těch, kteří by potřebovali sobě nebo komukoli jinému něco dokazovat. Jde o to, že Électronique povyšuje často chaotický a vysmívaný formát remixové desky na zcela novou úroveň. Na úroveň, která nechává citlivého posluchače ve stavu kombinujícím překvapení, hrdost, nadšení, melancholii a kdovíco dalšího, co ve vás dobrá hudba vyvolává.
Po Watching Black asi nejdůležitější domácí elektronická deska poslední doby.

Kylie: Boombox - The Remix Album 2000-2008

Parlophone/EMI
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Pro svou první remixovou kolekci si Kylie Minogue nemohla zvolit příhodnější název.
Boombox evokuje jakési bezčasí, v němž se po pravoúhlých ulicích prohání bandy černých výrostků s obrovskými kazeťáky na ramenou. Místo elektra a hip hopu zní ovšem z těchto ghettoblasterů sedmdesátkové disko a newyorský house – jenom v tom nejsoučasnějším zvukovém balení.
Kdosi na internetu nazval tuhle paní největší podvodnicí v showbyznysu. Naopak! Kylie si na nic nehraje, zná své slabiny i silná místa a stejně tak i všichni zúčastnění (remixy dodali např. Fischerspooner, Sebatien Leger nebo Chemical Brothers). Na rozdíl od Madonny se také Kylie nesnaží zavděčit se všem, a to je vrcholně sympatické.

School Of Seven Bells: Alpinisms

Ghostly International/Panther
2008

hodnocení: 4,5/5
psáno pro Rock & Pop

V dnešní době působí dreampop jako poněkud anachronický styl. Stále však existuje spousta kapel, které se k odkazu Cocteau Twins a dalších z katalogu 4AD vehementně hlásí. Newyorská trojice School Of Seven Bells (zkráceně SVIIB) je jednou z nich, s dreampopovým dědictvím ovšem zachází velmi volně.
Tak například hlukové stěny z kytarových vazeb jsou sice na debutu Alpinisms zásadním, nikoli však převažujícím prvkem. Tím je teprve jejich organické propletení s přiznaně strojovou rytmikou a dalšími elektronickými prvky. Přidejte si k tomu předpisově snovou atmosféru, výborné texty a dostanete jednu z nejzajímavějších desek minulého roku, a co víc – bez ohledu na vaše hudební preference.

Noisecut: Bliiizko

Slnko Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Slovenští Noisecut existují ve své současné podobě už šest let a za tu dobu stihli vydat tři alba. Většina posluchačů se tu s nimi ale nejspíš setká poprvé.
Ten, kdo slyšel předchozí počiny Noisecut, ocení jejich odklon od zvukového experimentátorství ve prospěch větší přístupnosti jednotlivých skladeb. Jako by kapela a především basák a programátor Losos konečně uvědomili, že pop není neslušné slovo a naučili se psát výborné (indie)popové písně.
V našich podmínkách připomínají Noisecut asi nejvíc současnou podobu Cartonnage, hudebně zní ovšem poučeněji a vyzráleji. Navíc jim přidává fakt, že zpívají výhradně ve slovenštině, s níž umí zpěvačka a textařka Bet-Maj Sepja zacházet jako málokdo.

The Rapture: !K7 Tapes

!K7/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Když můžou deejayské mixy vydávat Hot Chip, proč by nemohli indie disco rockeři The Rapture, řekli si nejspíš hlavouni z ká sedmičky, a tak vznikl další důkaz, proč tenhle label v kvalitě vydávaných kompilací jen tak někdo netrumfne.
Bylo by naivní očekávat, že The Rapture překvapí svými mixovacími schopnostmi. Spíš než na ně se tu hraje na eklektický vkus, zábavnost a celkovou soudržnost výsledného mixu. V tomhle ohledu snesou !K7 Tapes srovnání s tím nejlepším z konkurenční řady DJ Kicks.
Najdete tu vedle sebe funk, hip hop, disko, ale i současnější taneční elektroniku. Ideální deska k nakopnutí skomírajícího večírku nebo jen tak pro zvednutí nálady. „Like those indians, i’m an indian too…“

Interstella 5555: The 5tory Of The 5ecret 5tar 5ystem

Labels/Virgin
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Ačkoli měla premiéru na letošním ročníku festivalu v Cannes, není Interstella tak docela regulérní film a navzdory označení samotnými tvůrci za animovaný houseový muzikál není podle všeho ani to. V muzikálu se kromě zpěvu občas také mluví a tady nepadne za celou dobu jediné slovo. Místo toho stvořil Japonec Leidži Macumoto spíše jakýsi rozšířený videoklip ke kompletní poslední desce Daft Punk.
Samotný příběh, odvyprávěný na pozadí čtrnácti skladeb z alba Discovery, je poměrně prostý: čtveřice muzikantů je unesena ze své rodné planety mafiánskými bossy hudebního průmyslu na Zemi, kde se z nich stanou megaúspěšné hvězdy a tak trochu otroci vlastní písně One More Time. Kromě útoků na umělé vytváření kapel a nudný život pozemských celebrit je tu ještě jedna rovina, která je daná milostným vztahem baskytaristky Stelly a jejího mimozemského přítele, který se vydává na nebezpečnou cestu za její záchranou.
Suma sumárum – pokud vezmeme v potaz i všechny obvyklé i neobvyklé bonusy, z nichž je asi nejlepší videokoláž z rozkreslených náčrtků a hotových záběrů, je tohle moc hezký pokus, jak zpříjemnit fanouškům čekání na nějaký nový materiál jejich hrdinů. A mimochodem Daft Punk samotní se ve filmu objeví coby jedni z nominovaných na virtuální hudební cenu a jejich z robotické převleky, notoricky známé z promofotek, s dorozumívacím displejem na helmách patří k nejlepším nápadům za celých pětašedesáti minut.

David Buckley: Fiction – An Alternative Biography

Virgin Books
2003

bez hodnocení
psáno pro Rock & Pop

Poslední z řady knih mapujících dílo „největší americké kapely za posledních čtyřicet let“ (Buckley) pojmenovali před časem nevědomky sami R.E.M. – jeden z alternativních názvů jejich průlomového alba Out Of Time zněl právě Fiction. Skupina a především Michael Stipe se tím chtěli distancovat od jakéhokoli spojování textů převážně milostných písní na albu s jejich osobními životy. Zároveň tento název odkazuje na určitou auru mystična, která je R.E.M. obvykle připisována.
Buckley nemá ambice tuto auru rozbít, spíš než o nahlížení na kapelu nějakým novým způsobem mu jde o zachycení různých úhlů pohledu na její tvorbu a mediální obraz. Základem knihy se staly rozhovory se dvěma členy R.E.M. (kytarista Peter Buck a basák Mike Mills) a dále s producenty, žurnalisty, členy fanklubu a dalšími lidmi, kteří se kolem skupiny pohybovali během její více než dvacetileté existence. V neposlední řadě Buckley pracoval s řadou knih a novinových/časopisových článků, jejichž seznam je připojen vzadu v knize.
Navzdory téměř vědeckému přístupu nepůsobí dílo suchopárně. Naopak je psáno v nejlepší tradici britské hudební publicistiky (jak sám autor připomíná, většinu knih o R.E.M. napsali Britové), to znamená nejen solidní práci s fakty, ale také kultivovaný jazyk. I středně pokročilému angličtináři by neměla četba knihy zabrat více než týden a jako soundtrack si k ní může pouštět ještě čerstvou bestofku.
P.S. Ve světle výše řečeného lze pouze prací šotka vysvětlit, proč došlo k přejmenování přinejmenším dvou skladeb. Místo Hairshirt čteme i v rejstříku Hairsuit a název písně The Wake-Up Bomb je jednou uvedený bez spojovníku a podruhé dokonce jako walk-up Bomb (sic!).

Badly Drawn Boy: One Plus One Is One

Twisted Nerve/XL Recordings/CDirect
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Nesnadná čtvrtá deska britského zázraku
Damon Gough aka Badly Drawn Boy to nemá u kritiků lehké: nejdříve se předháněli ve vychvalování jeho debutu The Hour Of Bewilderbeast, za který dostal v roce 2000 Mercury Prize. Nad jeho dalšími dvěma deskami, soundtrackem k filmu About A Boy (česky Jak na věc) a řadovkou Have You Fed The Fish? už zase ohrnovali nos, protože to prý nějak nebylo ono. A na jeho novinku existuje tolik rozporuplných názorů, až by z toho jeden usoudil, že dostal každý z recenzentů úplně jinou desku.
Co vyvolává takový názorový rozptyl? V první řadě nejspíš povaha nahrávky a jejího autora. Badly Drawn Boy je samorost a kdo nepřistoupí na jeho hru, toho zvláštní kouzlo alba One Plus One Is One (Nesouhlasíte? Tak běžte do háje!) mine. A to je rozhodně škoda, protože i přes Goughovu rozporuplnou pěveckou úroveň a některá neohrabaná vyjádření v textech jde především o pozoruhodnou alt.folkovou kolekci s vlivy sahajícími od The Beatles (nezní snad v titulní skladbě Goughův zpěv jako vokál nebožtíka Lennona?) přes Jethro Tull (hřmotná Summertime In Wintertime) až po Nicka Cavea (hlavně v This Is That New Song).
Pokud se vám nezalíbí napoprvé, doporučuju tuhle desku nechat uležet a vrátit se k ní opět po čase, kdy možná oceníte její poněkud tajnosnubnou krásu.

Miss Kittin: I Com

Labels/EMI
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop
Autorský debut veteránky electroclashe
Když vydal LTJ Bukem v roce 2001 debutové album, měl už toho na kontě tolik, že se klidně mohl považovat za veterána. Miss Kittin je na tom podobně, ačkoli jeden podstatný rozdíl by tu byl – i když se autorsky podílela už na deskách s Golden Boyem a Hackerem, sama se dosud považovala spíš za DJku než za zpěvačku a producentku. To se nejspíš nezmění ani teď, přesto je v případě I Com jasné, že jde o víc než o pár skladeb napsaných v pauzách mezi DJskými sety.
Předložený materiál sahá od energických kousků spojujících taneční rytmy a (punk)rockové kytarové riffy (Professional Distortion, Meet Sue Be She) přes minimalistické techno odkazující k The Youngsters a Readymade FC (Allergic, Soundtrack Of Now) až po pomalejší skladby jako je nádherná Happy Violentine nebo Dub About Me, napůl cover a napůl remix staršího tracku londýnských Smash TV.
Když už jsme u těch coverů, Miss Kittin si předělala k obrazu svému i skladbu 3eme Sexe svých krajanů Indochine a výsledek stojí rozhodně na rozdíl od originálu za to! Méně slavné jsou její snahy o robotické IDM v závěrečné Neukölln 2 a předcházející I Come.com – nebýt jich, bylo by celkové hodnocení ještě o stupeň vyšší. Jinak jde ale o velmi podařenou, byť trochu nesoudržnou nahrávku.

Bomb The Bass: Future Chaos

K7!/Panther
2008

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

V roce 1987 ohlašoval Tim Simenon z obálky NME nástup deejayské kultury. Navzdory tak silné propagaci ale dlouhá léta operoval spíše v tanečním undergroundu. Není divu: jeho tvorba měla daleko k hedonistickému étosu tehdejší dance music a i přes pozdější úspěchy (Depeche Mode produkoval desku Ultra) znají dnes jeho jméno spíš jen skuteční fajnšmekři.
Ti si ovšem čtvrté album, které Simenon pod hlavičkou projektu Bomb The Bass letos po třináctileté pauze vydává, jaksepatří vychutnají. Devět skladeb, na nichž se kromě spoluproducenta desky Paula Conboye podíleli mj. Jon Spencer nebo Mark Lanegan, zní jako minimalističtější verze UNKLE – potemnělá psychedelická elektronika, která vás dostane.

The Chemical Brothers: Brotherhood

Virgin/EMI
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Tihle falešní bráchové jsou něčím na způsob Přemka Podlahy. Klidně se jim můžete smát za to, že reprezentují zaniklé ideály vašich starších sourozenců či přímo vašich dřívějších já. Stejně jako Podlahovi ale nemůžete ani jim upřít pracovitost a upřímné zanícení, se kterými se do svých projektů vrhají.
Nic to ovšem nemění na faktu, že ta nejlepší léta (myšleno čistě profesionálně, pochopitelně), mají jak Chemicals, tak Přemek Podlaha, nejspíš dávno za sebou. Zatímco však na staré Receptáře nejen na neděli sedá prach v archivu České televize, Chems své největší úspěchy rekapitulují na v tomto tisíciletí už druhé bestofce.
Dlužno říct, že Brotherhood svého předchůdce poráží na hlavu. Mezi patnácti zařazenými skladbami nechybí snad žádná podstatná, bonusový disk navíc obsahuje všech deset dílů vinylové ságy Electronic Battle Weapon.
Co na tom, že se Chemikům poslední deska moc nepovedla? Podlahu si ale taky většina lidí spojuje spíš se „sousedovic Toníčkem“ a za Kozlíka Šikulu se na něj nezlobí. No a tady je těch „Toníčků“ požehnaně!

Thievery Corporation: Radio Retaliation

ESL Music/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Washingtonské duo Thievery Corporation se na svém pátém albu snaží zbavit nálepky tvůrců downtempového muzaku, která se jich drží prakticky od vydání debutu Sounds From The Thievery Hi-Fi v roce 1997. Faktem je, že i když se tendence k určité politizaci jejich hudby daly najít už na předchozích dvou nahrávkách, teprve Radio Retaliation přináší v tomhle ohledu skutečný průlom.
Obsah desky je angažovanější ve všech směrech, texty počínaje přes cílené a účelné výpůjčky z jiných hudebních kultur (hlavně z reggae, ale třeba i z afrobeatu – viz. skvělá skladba Vampires). A to nemluvím o tom, že Rob Garza se na fotografiích čím dál tím víc podobá Che Guevarovi. Takže Viva la revolución! Nebo snad ne?

The Shapeshifters: In The House

Defected/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Poslední dobou se v souvislosti s dvacátým výročím takzvaného druhého léta lásky vynořila řada kompilací, které mapují počátky taneční scény. Většina z nich přitom vychází z předpokladu, že někdejší houseové hymny nestárnou.
Omyl! Vývoj elektronické hudby je totiž pevně svázán s vývojem technologií, na kterých vzniká a koncem osmdesátých let byl (ná)strojový park houseových pionýrů přece jen poněkud omezený.
Londýnská dvojice the Shapeshifters si to uvědomuje a proto svůj slavnostní mix pojala trochu jinak. Spíš než datem vzniku zařazených skladeb se ke kořenům hlásí jeho duchem. Sálá z něj neochvějná víra v sílu taneční hudby, která možná nezmění svět, rozhodně vám ale vylepší víkend.

Radical Face: Ghost

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Není všechno zlato, co se třpytí. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. A do třetice: Radical Face není Electric President. Nechápete? Pak se k vašim uším nejspíš nedostalo loňské debutové album dvojice Electric President, které představuje možná nejzajímavější vydavatelský počin labelu Morr Music poslední doby. Pokud od sestavy Electric President odečtete kytaristu Alexe Kanea, zbyde vám čtyřiadvacetiletý skladatel a songwriter Ben Cooper a právě on je jediným členem projektu Radical Face.
Zásadní rozdíl mezi oběma projekty spočívá v míře zapojení elektronických nástrojů. Zatímco v případě Electric President byla elektronika rovnocennou složkou celkového soundu skupiny, Ghost je přes všechny zvláštnosti v podstatě klasické písničkářské album a počítače vstupují do jeho vzniku až ve fázi post-produkce. Pokud byli v recenzích na album Electric President nejčastěji citovaným vzorem The Postal Service, pak nikoho nemůže překvapit, že se v souvislosti s Radical Face píše o Sufjanovi Stevensovi nebo dokonce Simonovi s Garfunkelem.
Jinak jsou to ale de facto spojené nádoby