Zobrazují se příspěvky se štítkemdaft punk. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdaft punk. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Interstella 5555: The 5tory Of The 5ecret 5tar 5ystem

Labels/Virgin
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Ačkoli měla premiéru na letošním ročníku festivalu v Cannes, není Interstella tak docela regulérní film a navzdory označení samotnými tvůrci za animovaný houseový muzikál není podle všeho ani to. V muzikálu se kromě zpěvu občas také mluví a tady nepadne za celou dobu jediné slovo. Místo toho stvořil Japonec Leidži Macumoto spíše jakýsi rozšířený videoklip ke kompletní poslední desce Daft Punk.
Samotný příběh, odvyprávěný na pozadí čtrnácti skladeb z alba Discovery, je poměrně prostý: čtveřice muzikantů je unesena ze své rodné planety mafiánskými bossy hudebního průmyslu na Zemi, kde se z nich stanou megaúspěšné hvězdy a tak trochu otroci vlastní písně One More Time. Kromě útoků na umělé vytváření kapel a nudný život pozemských celebrit je tu ještě jedna rovina, která je daná milostným vztahem baskytaristky Stelly a jejího mimozemského přítele, který se vydává na nebezpečnou cestu za její záchranou.
Suma sumárum – pokud vezmeme v potaz i všechny obvyklé i neobvyklé bonusy, z nichž je asi nejlepší videokoláž z rozkreslených náčrtků a hotových záběrů, je tohle moc hezký pokus, jak zpříjemnit fanouškům čekání na nějaký nový materiál jejich hrdinů. A mimochodem Daft Punk samotní se ve filmu objeví coby jedni z nominovaných na virtuální hudební cenu a jejich z robotické převleky, notoricky známé z promofotek, s dorozumívacím displejem na helmách patří k nejlepším nápadům za celých pětašedesáti minut.

sobota 27. března 2010

Daft Punk: Alive 2007

Virgin/EMI
2007

K profesionální deformaci hudebních publicistů patří určitá dávka otupělosti. Za život jsme toho slyšeli už tolik, že je těžké něčím nás opravdu překvapit. Daft Punk jsou ale na překvapení machři. Pamatujete si, jaké rozpaky kdysi vzbudili vydáním singlu One More Time? Následně se ukázalo, že jeho okázalá pokleslost je pouze rafinovanou součástí promyšleného konceptu rozvinutého na desce Discovery.
Právě hra s kontextem charakterizuje i tenhle živák, v diskografii francouzské dvojice už druhý. Thomas Bangalter a Guy Manuel de Homem-Christo jsou příliš velcí hračičkové na to, aby své koncerty pojímali jako pouhý sled jednotlivých skladeb. Namísto toho pracují s útržky jednotlivých skladeb, které skládají dohromady do podoby víceméně jednolitého mixu.
Výsledná mozaika je stejně zábavná, jako plná nečekaných kombinací – viz. nesmírně funkční propojení ústředních sloganů skladeb Television Rules The Nation a Around The World, které se v závěru takto nově vzniklého tracku přetaví v Crescendolls. Spolu s místy až rock’n’rollovou energií koncertu jde o nejlepší lék na výše zmíněnou otupělost.

Různí: Discovered - A Collection Of Daft Funk Samples

Rapster Records/Panther
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Podobné kompilace jsou cenné hned ze tří důvodů – jednak umožňují nahlédnout do kuchyně tvůrců elektronické hudby a odhalují široké významové pole termínu „sampling“, dále pomáhají udržet v povědomí posluchačské veřejnosti jména pozapomenutých hudebníků a navíc bývají moc příjemné na poslech.
Samozřejmě záleží na míře otevřenosti vašeho hudebního vkusu – ne každého příznivce Daft Punk, o které jde v případě tohoto výběru, určitě zajímá, odkud si Francouzi vypůjčili ten který kytarový riff či basovou linku. Pro fanouška hudby sedmdesátých let bez znalosti jejího moderního kontextu pak nejspíš půjde o kolekci značně chaotickou. Pokud ale souzníte s mottem našeho časopisu [Hudba je jen jedna], pak není co řešit.

sobota 4. července 2009

Daft Punk: Daft Club

Labels/Virgin/EMI
2003

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Degenerovaný house non plus ultra. Se dvěma skvělými alby na kontě si mohli Daft Punk tohle zklamání klidně odpustit. Copak neví, že devět desetin remixových desek jsou neposlouchatelné škváry? No jo, ale byznys je byznys a tak se slavní (The Neptunes, Boris Dlugosh, Romanthony) i méně slavní (Cosmo Vitelli, Jess & Crabbe, Laidback Luke) kámoši nechali přemluvit/přeplatit k účasti na nejpochybnějším remixovém projektu letošního roku. S výjimkou Basement Jaxx (Phoenix) a Gonzalese (Too Long) se nikomu nepodařilo vdechnout původním skladbám nový život a to je zatraceně škoda.
Největší problém je, že Discovery byla především ohromně chytrá a zábavná deska, z určitého pohledu se ale mohla jevit jako tupá a nezáživná. Daft Club oproti tomu JE tupá a nezáživná deska a žádný alternativní pohled neexistuje. Pokud někdy existoval, tak byl pohřben pod tunou houseových klišé, kterých je album plné. Proč si kazit žaludek, když vedlejší lahůdkářství nabízí tolik pochoutek? Z úcty k legendě? Ale prosím vás! S úctou už to nemá dávno co dělat. S nahnilými rajčaty snad...