Zobrazují se příspěvky se štítkemnegativní. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnegativní. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Mah-jong: Doki Doki

vlastní náklad
2003

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Madžonk je vedle min a solitairu asi nejpopulárnější „kancelářskou“ hrou pod Windows. Při vší úctě k orientálním gamblerům a nudícím se sekretářkám je to ale také pekelně otravná hra a přesně taková je i deska Doki Doki stejnojmenného francouzsko-japonského projektu (koncem listopadu koncertovali v pražském Paláci Akropolis). Náplní alba je v kostce řečeno kombinace bezkrevného jazzu a elektroniky, která se hodí leda k uspávání hyperaktivních dětí. Další!

Chudáci Mah-jong! Přijeli do Prahy koncertovat nejspíš v rámci Euroconnections, pořadatelé před koncertem rozdali pár cédéček novinářům a nejspíš jediná recenze, která z toho vzešla, dopadla tak, jak si můžete přečíst výše. Když si je dneska zkusíte vygooglit, narazíte pouze na pár stránek v korejštině. Jak říkám, chudáci!

The Autumnist: The Autumnist

Deadred Records/Starcastic
2008

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Od doby, kdy Vlado Ďurajka tvořil pod názvem Abuse žánrově čistou IDM warpovského střihu, už v Dunaji uplynula spousta vody. Původně jednočlenný projekt se postupem času rozrostl v regulérní kapelu, která před dvěma lety obohatila katalog Deadreds deskou Great Outdoors. Na ní už byly položeny základy toho, co je obsahem eponymního alba The Autumnist (změnu názvy vyvolaly tahanice s totožně pojmenovanou kapelou).
Elektronická kostra skladeb ustupuje čím dál tím více organičtější struktuře, ve které mají vedle sampleru a gramofonů rovnocenné místo živé či položivé nástroje. Škoda jen, že to celé působí v porovnání s předchozí deskou méně odvážně a rafinovaně. Abuse vs. The Autumnist – 1:0.

Cobra Killer: 76/77

Monika Enterprise/Dense Promo
2004

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Chtěl jsem být na ty holky mírný, ale opakované obcování s tímto albem, kde se skladby jmenují například Deset tisíc papírových kapesníčků nebo Chemie běžného dne, ukázalo bezbřehou prázdnotu této směsi elektra a garážového punkrocku. Naživo možná umí Cobra Killer dělat show, jak dokazuje jejich předskakování na koncertech Peaches nebo pochvalné výkřiky Thurstona Moorea ze Sonic Youth. Čím ale okouzlily Thomase Fehlmanna (The Orb) či Erica D. Clarka (Whirlpool Productions), kteří na desce 76/77 hostují, to mi zůstává záhadou. S tou berlínskou dekadencí by se to nemělo přehánět!

David Guetta: Stay

Gum Records/Virgin/EMI
2004

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Chabý pokus resuscitovat moroderovské disko v podání Pařížana Davida Guetty a jeho amerického komplice Chrise Willise, jehož vokál dodává elektrohouseovému popěvku odér laciné vesnické tancovačky. I méně chápavému jedinci by mělo po pár sekundách dojít, že melodická linka titulní skladby bezostyšně kopíruje Moroderův největší hit I Feel Love, a to včetně offbeatové pasáže na začátku třetí minuty. Byl-li to záměr, tak se moc nepovedl.

The Matthew Herbert Big Band: There’s You And There’s Me

!K7/Panther
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Každá hudební éra má své nenápadné hrdiny, jejichž přednosti dojdou řádnému docenění teprve u příštích generací posluchačů. Nechci se dotknout (už teď početných) fanoušků Matthewa Herberta, po poslechu jeho posledního počinu jsem ale nabyl dojmu, že právě on bude jednou oním Arthurem Russelem naší doby.
Pokud tvorba norských Jaga Jazzist připomíná zdánlivě náhodný shluk zvuků, který se ve výsledku nějak složí ve fascinující avant-jazzové koláže, pak o obsahu téhle desky platí de facto totéž. Jen si v předchozí větě slovo „zdánlivě“ a místo „fascinující“ si dosaďte „obtěžující.“
Ne náhodou se Herbertův vlastní label jmenuje Accidental Music. V minulosti už ho ale potkaly šťastnější náhody.

Kosheen: Damage

Moksha/Universal
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé desky sice mívají vypovídací hodnotu coby potvrzení místa určitého umělce na hudební mapě, jsou to ale teprve desky třetí, z kterých se dá usuzovat na trvanlivost či pomíjivost nějakého uměleckého snažení. Pro bristolskou trojici Kosheen je tímto prubířským kamenem album Damage, které jim však ke cti příliš neslouží.
Nejvýraznějším znakem nahrávky je velký podíl elektronických nástrojů, který působí po příklonu k akustičtější hudbě na předchozí desce Kokopelli jako velký krok zpět. Místo průzračných popových klenotů typu All In My Head se tu nabízí jen laciná prefabrikovaná bižuterie, která by působila stejně i před šesti lety v době vydání debutu Resist. Tehdy ale ještě Kosheen alespoň měli dostatek melodických nápadů, díky nimž si na své konto mohli připsat několik bezmála globálních hitů.
Na novince však od první skladby sledujeme marnou snahu kapely vykřesat alespoň vzpomínku na někdejší jiskření. Místo něj se z reproduktorů line jen nezáživná směsice umělých beatů, syntetických klávesových ploch a unylého zpěvu Sian Evans. Zdá se, že Bristol přišel o jednu ze svých hvězd.

Tiësto: Elements Of Life

Black Hole Recordings/EMI
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Bývaly doby, kdy šlo mít k tranceu coby jednomu z dominantních žánrů elektronické taneční hudby jakés takés sympatie. Mít ve sbírce jednu dvě desky BTho či Paula Van Dyka tehdy neznamenalo automaticky exkomunikaci ze společnosti hudebně uvědomělejších přátel.
Pak ale přišla doba obřích parties, schopných bavit tisíce a v krajních případech i desetitisíce lidí naráz. Takové masy nemůžete zvládat pomocí nějakých sofistikovaných hudebních experimentů. Lépe zabírají šaškárny typu remixů ústřední melodie Pirátů z Karibiku nebo Barberova Adagia pro smyčce.
Prostě taková lepší diskotéka, řeklo by se. A přesně to platí i o třetí autorské desce holandského DJe Tiësta. Začíná sedm a půl minuty dlouhým trackem, který zní jako vydestilovaná esence tranceu ve vší jeho líbivé podbízivosti, pokračuje oakenfoldovskými halekačkami, vzájemnými kamaráčofty a ojedinělými chabými pokusy inovovat tranceový zvuk a končí zmíněnou zimmerovraždou v podobě zremixované skladby He’s A Pirate.
Celé se to dá stěží chápat jinak, než jako lákavý marketingový doplněk k Tiëstovým DJským aktivitám a o to nejspíš šlo.

Bracken: We Know About The Need

Anticon/Day After Records
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Bracken znamená v angličtině kapradí. Takové, které se vám lepí na kalhoty při procházce napříč lesním podrostem a nutí vás litovat, že jste se radši nedrželi vyšlapané cesty. Sólové album Chrise Adamse z momentálně hibernované britské kapely Hood je přesně takové: lepkavé, neproniknutelné a všudypřítomné. Těžko se to vysvětluje, ale když posloucháte desku We Know About The Need dostatečně dlouho, začnete mít po chvíli pocit, že snad ani jiná hudba nikdy neexistovala, stejně jako je těžké nemyslet na kapradí v momentě, kdy je ho všude kolem spousta.
Pokud jsou Hood běžně nazýváni post-rockovou kapelou (i když to skutečný stav věci spíše zamlžuje než osvětluje), pak na Bracken sedí označení post-elektronika. Kytary se tu potkávají s automatickým bubeníkem, post-rockové nálady Adamsovy domovské skupiny s rozsekanými glitch-hopovými rytmy typickými pro obvyklou produkci labelu Anticon a nad tím vším se vznáší nikoli půvabuprostý dubstepový opar.
Otázkou je, co z toho všeho zbyde poté, co tenhle les zvuků opustíte.

sobota 27. března 2010

Prefuse 73: Everything She Touched Turned Ampexian

Warp Records/Maximum Underground
2009

hodnocení: 1/5
psáno pro Rock & Pop

Srát na experimentální hip-hop! Ne, nebudu se po vzoru Davida Černého omlouvat za vulgarismus, který jsem tak nemyslel, protože jsem ho tak myslel. Něco jiného je jít proti proudu a nahrát materiál na album na analogové pásky Ampex (odtud ten proklatě intošský název) a něco jiného zaplnit stopáž desky devětadvaceti okázale neposlouchatelnými tracky.
Novinka Prefuse 73 je hudebním ekvivalentem vyčerpávající noci, během níž váš horečkou zachvácený mozek bez ustání produkuje nesourodou směs surrealistických snů, zatímco se vám z pórů řinou decilitry smradlavého potu. Po takové noci nezbývá, než vyprat prostěradlo, nasadit česnekovo-eukalyptovou kúru a doufat, že odteď už to bude jenom lepší.

Masomenos: The Third Eye

Pschent/Wagram/Panther
2009

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Masomenos jsou dva frantíci, kteří mají v Paříži designérský obchod a kromě něj se věnují djingu a skládání elektronické hudby. Od loňského roku si sami vydávají sérii EP a kromě toho připravují mixkompilace zaštítěné jménem snobského hotelu Côstes.
Obsahem téhle je autorský materiál na pomezí minimal houseu, francouzsky křupavého techna a deadbeatovského mikrodubu. Jako maják hustou mlhou touto směsí probleskují vzdálené zvuky piana, útržky vokálů a další „zlidšťující“ prvky. Výsledný dojem je ale beztak chlad a honění se za vlastním ocasem.
Docela lituju ty, kdo si to koupí v očekávání chilloutové pohody. I když… V porovnání s poslechem téhle desky je to vlastně docela zábavná představa.

U-Prag: 44 Thousand Actors /In 16 Flats/

Subpub Records
2009

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Každá třída na gymplu má nějakou „svoji“ kapelu, na kterou se hromadně chodí a která se poslouchá, i když objektivně vzato nejde o nic světoborného. My měli crossoverové Head On Back a právě jejich zpěvák Šimon Dvorský je ústřední postavou debutantů U-Prag.
Sami sebe škatulkují coby alternativní breakbeat, spíš než k Le Pneumatiq ale mají blíže ke gotikům Lakeside X. Může za to Dvorského gahanovský projev, který podle potřeby střídá naštvanější poloha.
Škoda, že podobně přizpůsobivá není také instrumentace, jejíž bujnost ponechává jen málo prostoru představivosti. U-Prag by se mohli trochu přiučit u Trenta Reznora umění nevysloveného, jinak zůstanou spíš jen další kapelou pro kamarády.

The Revolution: Revolution

Rapster/Panther
2009

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Tiskové zprávy projektu se po právu odvolávají na Buena Vistu. Místo Cooderových gerontů se ale v příležitostném seskupení The Revolution sešli o dvě až tři generace mladší hudebníci z Kuby, kterým s jejich skladbami pomáhají esa kalibru Normana Cooka, Guye Sigswortha či Richarda Filea (UNKLE)
I když pomáhají… Ve skutečnosti na sebe strhávají značnou pozornost, jako když Marius de Vries postavil ve skladbě Yellow Moon za mikrofon Róisín Murphy. Tam, kde mají Kubánci přece jen navrch, zní album nejčastěji jako undergroundovější verze Las Ketchup.
Otázka po smyslu takových hybridů zůstává nezodpovězena. Pár skladeb tu stojí za opakovaný poslech, jako celek ale tahle revoluce moc úspěšná není.

Různí: A Number Of Small Things

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Materiál na kompilaci vinylových singlů berlínského vydavatelství Morr Music je řazen retrográdně. Od nejnovějších přírůstků např. od Butcher The Bar nebo Benni Hemm Hemm se tak dostáváme ke zkušeným morrovským matadorům typu indietronické písničkářky Mashy Qrelly. Ještě hlouběji do minulosti nahlédneme na druhém disku, kde nás čekají jména jako ISAN, Styrofoam nebo B. Fleischmann.
Tenhle způsob řazení umožňuje nahlédnout na vývoj produkce vydavatelství od něžně melancholických elektronických experimentů k současné akustičtější podobě. Zároveň se ale zdá, jako by se směrem k aktuálnějšímu konci časové osy vytrácela velká část originality, kterou bylo vydavatelství od počátku vyhlášené.

Různí: Future Sound Of Jazz vol. 11

Compost/Panther
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Tahle kompilace představuje něco na způsob vlajkové lodi Compost Records. Výmluvně totiž definuje hudební estetiku, kterou si tohle mnichovské vydavatelství vybudovalo svoji reputaci. Skladby zde obsažené sice vychází z kánonů taneční elektroniky, na jejím půdorysu ale staví konstrukci, která má ve své podstatě spíš než k nějakým klubovkám blíže k funkovějším (čti na rytmus orientovaným) polohám jazzu.
Málokterá fúze ale vyznívá na desce stejně přirozeně, jako v případě remixu skladby Drum Rhythm A od Koop, pod kterým se podepsal Christian Prommer z kapely Fauna Flash. Většinou nad skutečným muzikantstvím převažuje hudební inženýrství plodící ve výsledku uzívanou malátnost.

Ursula 1000: Mystics

ESL Music/Panther
2009

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Newyorčan Alex Gimeno (pseudonym si vypůjčil od slavné Bond girl Ursuly Andress) proslul zejména kombinováním breakbeatu s latinoamerickými rytmy, jeho reputace ale v zásadě nikdy nepřekročila okruh lounge barů rozesetých po východním pobřeží Spojených států.
To se Gimeno snaží na svém čtvrtém autorském albu změnit. Beaty jsou ostřejší, vokalisté hlasitější a vůbec se tak nějak počítá s tím, že se na Mystics bude hlavně tančit. Což o to, „groove faktor“ téhle desky je skutečně hodně vysoký. Problém ale nastává, když se ji pokusíte opravdu poslouchat. V tu chvíli se kouzlo rozplyne a zbyde jen sbírka chatrně poslepovaných bigbeatových tucek.
Pod karibským sluncem bylo Gimenovi rozhodně lépe.

Hypnotizer: Everything Is Nothing

Vail Records/Panther
2008

hodnocení: 1,5/5
psáno pro Rock & Pop

Miro Pajic prý dělá „jinou hudbu pro jiné lidi“. Vyplývá to z kusých informací, které vám o tomhle německém producentovi nabídne Google. Z jeho desky skutečně čiší urputná snaha nezadat si s žádným z existujících žánrů elektronické hudby.
Nejvíce se Pajicova tvorba blíží modelu techna, se kterým u našich sousedů (a potažmo i u nás) slavila velké úspěchy Marusha. O atmosféře či intenzitě jejího třináct let starého alba Wir si ale Hypnotizer může nechat jen zdát, a to se bavíme o de facto pokleslé komerční odnoži taneční elektroniky.
Pajic se sice tváří jako underground, není ale příliš jasné, vůči čemu se vlastně vymezuje. Zdá se, že ze všeho nejvíc vůči svým případným posluchačům.

Le Pneumatiq: Beat Safari

Bohemian Music Service
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Čtyřčlenná kapela kolem breakbeatového DJe Howsky DC (dva vokalisté, bubeník a on sám coby strůjce elektronických podkladů) má štěstí na kontakty. Díky nim jim album Beat Safari produkoval „andělský“ Ecson Waldes, v jedné skladbě tu hostuje Jan P. Muchow a na obalu desky je nálepka s logem Radia 1. Prostě všechny atributy velkého debutu.
Realita je ale jiná. Howska DC sice namíchal z breakbeatových smyček a klávesových motivů slušně šlapající taneční koktejl, za uši tahající angličtina MCho Adrenalina a Miss Blueberry ale sráží hudbu Le Pneumatiq na úroveň umrněné diskotékové šmíry. Česko už ale jedny Skyline má, tak co s nimi? Složíme se jim snad na nějaký jazykový pobyt v zahraničí?

Jean-Michel Jarre: Oxygene

Aero Productions/Capitol/EMI
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

V roce 1976 se teprve osmadvacetiletý Jean-Michel Jarre touhle nahrávkou postavil po bok takových hudebních pionýrů, jakými jsou Brian Eno nebo Kraftwerk. Rozdíl mezi nimi a tímto Francouzem je ten, že Eno ani Kraftwerk nemají potřebu vracet se k třicet let starým nahrávkám a přizpůsobovat je současným zvukovým možnostem. Chápou totiž svá tehdejší díla v dobovém kontextu a jejich tvorba opisuje skutečný umělecký oblouk, zatímco Jarre se pohybuje spíše v kruhu vymezeném jeho nabubřelým egem. Vzhledem k tomu, že se jedná o zbrusu novou nahrávku a nikoli remasterovanou verzi původní desky, dá se její vydání odmávnout jako neopodstatněné a zhola zbytečné.

Underworld: Oblivion With Bells

Different/PIAS
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

„Poněwadž giž dosti dáwno Welký Sultan, gsa něco churawý, ze Seraglu newycházel, začali Janyčárowé tuze reptati. (…) Pročež také geg viděti žádali, kteréžto Reptánj gak negdřjw Welkýmu Sultánowi u Ussym přisslo, on y hned, aby ten bauřliwý Lid upokogil, gich taužebnau Žádost wyplniti ustanowil, a k tomu Cýli w gednom Wegstupkú w Okně weřegně se widěti dal.“
Výše uvedenou zprávu otiskly Outerní pražské poštovské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející dne 25. 6. 1754 pod titulkem „Z Konsstantynopole 2. Máge“ a kdyby mi to nebylo žinantní, odmázl bych jejím ocitováním celou recenzi na nové album Underworld. Jiný důvod pro jeho vznik, než jakým je umlčení „reptajících janičářů“, mě totiž nenapadá. Rozhodně jím není fakt, že by pánové Hyde a Smith napsali bůhvíjak silnou kolekci skladeb
Kterákoli z předchozích čtyř desek Underworld (dobu před Emersonem tradičně vynechávám) září ve srovnání s novinkou světlem jasným a věčným. Oblivion… je spíše labutí písní skomírajícího albového formátu a nic na tom nezmění ani obsahově nepříliš bohaté bonusové DVD.

Supreme Beings Of Leisure: 11i

Supreme Beings Of Leisure/Rykodisc
2008

hodnocení: 1/5
psáno pro Rock & Pop

Typickou rockovou kapelu tvoří čtveřice hudebníků, tvůrci elektronické hudby zas působí zhusta ve dvojici. Častou variantou tohoto archetypu je spojení programátor, zodpovědný za zvukovou kostru skladeb, a zpěvačka, nositelka emocí, která zmíněnému skeletu vdechuje život.
Pokud vám to zavání hudebním inženýrstvím, pak nejste daleko pravdě. Přesně tak působí i víceméně triphopová hudba dvojice SBL – chladně, vykonstruovaně a zbytečně. Důvodem je snaha obsáhnout široké hudební spektrum pouze s minimem prostředků. Laciné party syntezátorových smyčců ale věci rozhodně nesvědčí, stejně jako poněkud manýristický vokál zpěvačky, který ještě prohlubuje frustraci z klišovitě vyprázdněných textů.