Zobrazují se příspěvky se štítkemstarcastic. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstarcastic. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

The Autumnist: The Autumnist

Deadred Records/Starcastic
2008

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Od doby, kdy Vlado Ďurajka tvořil pod názvem Abuse žánrově čistou IDM warpovského střihu, už v Dunaji uplynula spousta vody. Původně jednočlenný projekt se postupem času rozrostl v regulérní kapelu, která před dvěma lety obohatila katalog Deadreds deskou Great Outdoors. Na ní už byly položeny základy toho, co je obsahem eponymního alba The Autumnist (změnu názvy vyvolaly tahanice s totožně pojmenovanou kapelou).
Elektronická kostra skladeb ustupuje čím dál tím více organičtější struktuře, ve které mají vedle sampleru a gramofonů rovnocenné místo živé či položivé nástroje. Škoda jen, že to celé působí v porovnání s předchozí deskou méně odvážně a rafinovaně. Abuse vs. The Autumnist – 1:0.

sobota 27. března 2010

Různí: A Number Of Small Things

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Materiál na kompilaci vinylových singlů berlínského vydavatelství Morr Music je řazen retrográdně. Od nejnovějších přírůstků např. od Butcher The Bar nebo Benni Hemm Hemm se tak dostáváme ke zkušeným morrovským matadorům typu indietronické písničkářky Mashy Qrelly. Ještě hlouběji do minulosti nahlédneme na druhém disku, kde nás čekají jména jako ISAN, Styrofoam nebo B. Fleischmann.
Tenhle způsob řazení umožňuje nahlédnout na vývoj produkce vydavatelství od něžně melancholických elektronických experimentů k současné akustičtější podobě. Zároveň se ale zdá, jako by se směrem k aktuálnějšímu konci časové osy vytrácela velká část originality, kterou bylo vydavatelství od počátku vyhlášené.

Dope Aviators: Product

11 Fingers/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Představte si hypotetický svět, ve kterém by se hudební recenze nepsaly na už vyšlé nosiče, ale teprve na jejich základě by se hudebníci pokoušeli rekonstruovat v recenzích popisovanou hudbu. Jak by asi vypadala taková „návodná“ recenze na debutové album slovenské trojice Dope Aviators?
Určitě by se to v ní hemžilo termíny jako „dreampop“, „indietronica“ nebo „revival showgazingu“. Psalo by se v ní o spojení kytar a elektroniky na sto a jeden způsob, o využívání hlasu coby hudebního nástroje a rozhodně by měla zaznít pochvala za světový zvuk nahrávky. Taky by se určitě slušelo zmínit se o v kontextu desky rafinovanému zařazení exoticky znějící skladby Príbory.
Pochybuju ale, že i kdyby recenzi napsal sebelepší hudební publicista, zněl by výsledek tak podmanivě, jako deska Product. Dope Aviators se na ní podařilo vyhnout se všem hrozícím klišé, ať už ze strany zvoleného retro soundu (zmíněný shoegazing) nebo neobratného balancování mezi kytarovou a elektronickou polohou. Další bod pro Slovensko, byť v současnosti žijí dva z členů kapely ve finském Tampere.

Efterklang: Under Giant Trees

Leaf/Starcastic
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Čtrnáct dní po vydání bylo tohle minialbum na vrcholu dánského singlového žebříčku. No chápete to? To je jako kdyby u nás EOST porazili Miku, Daniela Landu a Divokýho Billa dohromady! Jak ale píšou Efterklang na svých webových stránkách, svědčí to spíš o zvláštnostech dánského hudebního trhu, než o jejich popularitě v rodné zemi.
Konec plácání, jde se na věc: Under Giant Trees obsahuje materiál, který Efterklang napsali během turné k debutové desce Tripper. Zvukově se příliš neodchyluje od modelu, který kapelu proslavil a vynesl jim nálepku „dánští Sigur Rós“. To znamená kombinaci akustických nástrojů (hlavně smyčců, dechů a klavíru) s velejemným elektronickým předivem, které to všechno obaluje.
Hlavní rozdíl je ve struktuře skladeb a tady se mi zdá, že si Efterklang trochu naběhli. Místo celkem „čitelných“ kompozic z debutu se na aktuálním EP topí v moři zvuků, které na sebe vrství bez nějakého zjevného klíče. Výjimkou je poměrně průzračná balada Hands Playing Butterfly, připomínající tvorbu Rachel’s nebo Maxe Richtera. U zbylých čtyř tracků ale postrádám nějaký hlubší raison d’être.

Sun: I’ll Be The Same

Staubgold/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Co se stane, když se zvukový experimentátor a volnomyšlenkářský hudební producent rozhodnou natočit společně popovou desku? Oren Ambarchi a Chris Townend si tuhle otázku poprvé položili v roce 2003, kdy jim vyšlo pod hlavičkou Sun stejnojmenné album. Letošní nahrávka je navzdory čtyřletému odstupu z úplně stejného těsta, což může být chápáno jako výhoda i jako nevýhoda.
Pořád se jedná o melancholický indie rock s tradiční instrumentací a nepříliš výrazným zpěvem, který ale výsledku nijak neubližuje. Ba co víc: v pravidelněji rytmizovaných skladbách, jako je třeba nádherná Right Now, připomínají Sun i díky Townendově upozaděnému vokálu tvorbu projektů Electric President či Radical Face. A ta přece popová je, ne?
Výrazným plusem desky je její délka. Půlhodina sluneční lázně je tak akorát, abyste po jejím skončení zůstali v příjemně vláčném rozpoložení. Máte-li rádi post-rock a největšími popíkáři pro vás nejsou U2, ale The Samuel Jackson Five, pak jste dost možná objevili svoji novou oblíbenou kapelu. Má to ale jeden háček – na další desku Sun budete nejspíš muset zase pár let počkat.

pátek 26. března 2010

Sporto: One Minute Cardinal

Starcastic
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Tohle je tak trochu kostlivec vytažený z redakční skříně. Debutové album trojice Sporto vyšlo už vloni a asi jste o něm slyšeli v souvislosti s tím, že jste spolu s ním dostali při koupi i mp3 přehrávač. Za pozornost ale stojí i bez této informace.
Od minulého, převážně remixového EP Friday Is Techno, se totiž Sporto zlepšili snad ve všech ohledech. Zatímco tehdy si člověk ještě nebyl tak docela jistý, o co těm třem (tehdy ještě dvěma) vlastně jde, teprve nyní se dosud jen tušený potenciál kapely rozvinul do podoby suverénního tanečního popu à la Hot Chip nebo X-Press 2 s občasnými přesahy do indie rocku.
Ještě by to chtělo pohrát si trochu s produkcí, vypilovat angličtinu a hurá do světa!

Nancy Elizabeth: Battle And Victory

Timbreland Recordings/Leaf/Starcastic
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Mladá britská písničkářka Nancy Elizabeth Cunliffe v lecčems připomíná Joannu Newsom. Také ona teprve nedávno oslavila dvacáté narozeniny a navíc svůj zpěv často doprovází hrou na harfu, byť tu keltskou s dvaadvaceti strunami. Spíš než k proudu označovanému jako New Weird America se ale svou tvorbou řadí k pokračovatelům folkových tradic své rodné země, a to v nejširším slova smyslu.
Jednou tak máte při poslechu desky Battle And Victory dojem, že jde o nějakou moderně zaranžovanou středověkou baladu. Jindy se vám zas vybaví zástupy písničkářek ze stáje vydavatelství 4AD v čele s Lisou Germano a mimo není ani srovnání Nancy Elizabeth s její někdejší stájovou kolegyní Hanne Hukkelberg.
Kromě harfy se slečna Cunliffe doprovází i na kytaru a k slyšení je tu i řada více či méně exotických nástrojů, jako je indické harmonium nebo řecké buzuki. Nejdůležitějším prvkem tu ale zůstává její hlas, ve kterém se civilnost snoubí se zvláštní naléhavostí. Při jeho poslechu je snadné zapomenout na okolní svět, a to je v našem kulturním okruhu, kde je píseň základní hudební formou, největší dar.

Alejandro Franov: Khali

Staubgold/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Argentinec Alejandro Franov je známý především pro svůj podíl na úspěchu své krajanky Juany Moliny, s níž spolupracoval na třech deskách. Jeho vlastní tvorba má ale daleko k tomu, co bývá s určitým despektem označováno za producentské nahrávky. K dnešnímu dni má na kontě šest alb, přičemž ale až to poslední je k mání celosvětově.
V hudebních odchodech budou mít s jeho zařazením problémy. Navenek se sice tváří jako world music, spíš než o hudbu nějaké konkrétní oblasti jde ale o skutečnou „hudbu světa“. Kromě tradiční osy východ-západ podniká Franov hudební výpady do všech světových stran. Nástroje si vypůjčuje tu v Africe, tu v Peru, jindy si pro ně doletí na Dálný východ.
Způsob, kterým snáší tolik různých vlivů do jednoho podmanivého celku, připomíná dialog Petea Namlooka a Burhana Oçala na desce Sultan. Není v tom ale nějaké samoúčelné experimentování. Franov se hudbami všemožných etnik dlouhodobě zabývá a v pozadí celé desky je možné vytušit téměř vědecký přístup k jejich vzájemnému kombinování. Nejdůležitější ale je, že se mu tím daří v posluchačích vyvolávat zcela nevědecké nadšení.

Aaron Martin & Machinefabriek: Cello Recycling/Cello Drowning

Type/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Designem obalu i hrací dobou střídmé, obsahově však nadmíru bohaté. Takové je album, které má v katalogu manchesterského vydavatelství Type Recordings katalogové číslo 29. Sešli se na něm dvě osobnosti současné avantgardní hudby: holandský experimentátor Rutger Zuydervelt (Machinefabriek) a americký multiinstrumentalista Aaron Martin.
Deska obsahuje dvě rozsáhlejší kompozice. První s názvem Cello Recycling představuje jakýsi Zuyderveltův remix Martinovy improvizované hry na violoncello, který vznikl na objednávku jisté umělecké galerie. Ryzí drone ambient se tu potkává s názvuky post-rocku, atmosféra postupně houstne a nakonec graduje k závěrečnému vyvrcholení.
Následující skladba Cello Recycling přidává do hry ještě další prvek – nasamplovaný zvuk vody, v níž se Martinovo cello i Zuyderveltova elektronika se zjevnou rozkoší koupou. Autoři si prohodili role, takže je to Aaron Martin, kdo tu manipuluje s původně ryze elektronickým materiálem a dotváří ho hrou na svůj nástroj.
Jinak jsou to dvě strany jedné mince, kterou budete s chutí otáčet v dlani/v přehrávači hodně dlouho.

Tied & Tickled Trio: Aelita

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Bude říjen, budou Tied & Tickled Trio v Paláci Akropolis. Škoda, že k nám někdo tyhle Němce, kterých je ve skutečnosti pět, nepřivezl v době kolem vydání alba Observing Systems. Jejich tehdejší fúze jazzu, dubu a indietroniky totiž představovala ideální koncertní materiál. Letošní Trio je oproti tomu zadumanější, rozvláčnější a také méně zábavné.
Namísto vyrovnané kolekce skladeb, které do sebe přirozeně vplývají a udržují posluchače celou dobu v konzistentní melancholické náladě, což byl právě případ desky Observing Systems, přišla kapela na trh s kůží sešívanou z různých cárů posbíraných po všech možných koutech svého studia. Trojice titulních miniatur připomíná imitací hrací skříňky vynikající album Eve Futures Recall projektu Kreidler, dubově rozhoupaná Tamaghis má nejblíž k oněm postrádaným Tied & Tickled Trio model 2003, při poslechu Other Voices Other Rooms si i přes absenci vokálu neomylně vybavíte hudebně i personálně spřízněné The Notwist nebo Lali Puna.
Triu se stále daří vytvářet svou tvorbou specifický hudební svět, jenom je tentokrát méně úžasný a lákavý.

George Thomas & The Owls: Concert For Two Bicycles

Red Deer Club/Starcastic
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Tzv. freak folk je sice převážně doménou amerických písničkářů, to ale neznamená, že by přesvědčivá ukázka tohoto žánru nemohla vzniknout i jinde, třeba v Manchesteru. O hudební filozofii tamního labelu Red Deer Club leccos vypovídá už jeho ručně kreslené logo znázorňující – ano, správně – červeného jelena. Právě tady vyšlo debutové album solitéra George Thomase, kterého kritika ne neprávem srovnává s Devendrou Banhartem.
Navzdory jistému melancholickému odéru se Thomasovo lo-fi písničkářství vyznačuje odlehčenou až hravou atmosférou. Když se ke střídmému hudebnímu doprovodu v několika skladbách přidá countryově znějící ukulele, má výsledek blízko k hypotetickému ztracenému demu Patricka Wolfa. Nadhled téhle desce rozhodně nechybí, zároveň z ní ale nečiší baumaxovský výsměch kolegům ve zbroji.
Thomas si je dobře vědom toho, s kým se nachází na jedné lodi. Sice stojí sympaticky mimo nějaký jednoznačně pojmenovatelný proud, rozhodně si však zachovává smysl pro aktuální dění na poli alternativního folku. Neboli: není tak mimo, aby vás nemohl začít zajímat a dost možná i bavit.