Zobrazují se příspěvky se štítkemstaubgold. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstaubgold. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 27. března 2010

Sun: I’ll Be The Same

Staubgold/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Co se stane, když se zvukový experimentátor a volnomyšlenkářský hudební producent rozhodnou natočit společně popovou desku? Oren Ambarchi a Chris Townend si tuhle otázku poprvé položili v roce 2003, kdy jim vyšlo pod hlavičkou Sun stejnojmenné album. Letošní nahrávka je navzdory čtyřletému odstupu z úplně stejného těsta, což může být chápáno jako výhoda i jako nevýhoda.
Pořád se jedná o melancholický indie rock s tradiční instrumentací a nepříliš výrazným zpěvem, který ale výsledku nijak neubližuje. Ba co víc: v pravidelněji rytmizovaných skladbách, jako je třeba nádherná Right Now, připomínají Sun i díky Townendově upozaděnému vokálu tvorbu projektů Electric President či Radical Face. A ta přece popová je, ne?
Výrazným plusem desky je její délka. Půlhodina sluneční lázně je tak akorát, abyste po jejím skončení zůstali v příjemně vláčném rozpoložení. Máte-li rádi post-rock a největšími popíkáři pro vás nejsou U2, ale The Samuel Jackson Five, pak jste dost možná objevili svoji novou oblíbenou kapelu. Má to ale jeden háček – na další desku Sun budete nejspíš muset zase pár let počkat.

pátek 26. března 2010

Alejandro Franov: Khali

Staubgold/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Argentinec Alejandro Franov je známý především pro svůj podíl na úspěchu své krajanky Juany Moliny, s níž spolupracoval na třech deskách. Jeho vlastní tvorba má ale daleko k tomu, co bývá s určitým despektem označováno za producentské nahrávky. K dnešnímu dni má na kontě šest alb, přičemž ale až to poslední je k mání celosvětově.
V hudebních odchodech budou mít s jeho zařazením problémy. Navenek se sice tváří jako world music, spíš než o hudbu nějaké konkrétní oblasti jde ale o skutečnou „hudbu světa“. Kromě tradiční osy východ-západ podniká Franov hudební výpady do všech světových stran. Nástroje si vypůjčuje tu v Africe, tu v Peru, jindy si pro ně doletí na Dálný východ.
Způsob, kterým snáší tolik různých vlivů do jednoho podmanivého celku, připomíná dialog Petea Namlooka a Burhana Oçala na desce Sultan. Není v tom ale nějaké samoúčelné experimentování. Franov se hudbami všemožných etnik dlouhodobě zabývá a v pozadí celé desky je možné vytušit téměř vědecký přístup k jejich vzájemnému kombinování. Nejdůležitější ale je, že se mu tím daří v posluchačích vyvolávat zcela nevědecké nadšení.