Jana Vébrová: Kykyrý

Indies Records
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Na českém folkovém nebi vyšla letos nová hvězda, zatím tedy spíše jen hvězdička. Jmenuje se Jana Vébrová, pochází ze severočeského Varnsdorfu a přes svůj nízký věk (dvacítku překročila teprve nedávno) má slušně našlápnuto stát se konkurencí svých mnohem zkušenějších kolegyň.
Nejvíc se píše o její podobnosti s Radůzou, kterou Jana připomíná expresivním projevem i používáním akordeonu. Rozdíl je v přístupu k vlastnímu skládání písní – zatímco u Radůzy je prvotní nějaký zážitek, z něhož se působením tvůrčího procesu stává píseň, v případě Vébrové jde často o bezprostřední záznam pocitů a nálad nerušený racionalizováním ohledně použití toho či onoho. Výsledkem je hudba, která je ve své brutální upřímnosti místy až k nesnesení krásná (Tostese spletla), jindy zas působí poněkud neotesaně (Čertíci).
Výjimkou jsou skladby napsané producentem desky Ivanem Acherem, v nichž je zmíněná bezprostřednost nahrazena větším kalkulem a které se tak navzdory jisté přitažlivosti blíží tuzemskému avantgardně folkovému průměru. Druhá deska bude pro Vébrovou kritická, prozatím však buďme rádi za Kykyrý!

+

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Při svém nízkém věku (nebylo jí ještě ani pětadvacet) má původně varnsdorfská písničkářka Jana Vébrová za sebou spolupráci s Činnou, předskakování na turné Trabandu a teď už i album vydané na brněnské značce Indies Records. Kdo jiný může taky u nás pustit do světa desku písničkářky, pro kterou je hlavním výrazovým prostředkem expresivní zpěv podbarvený hrou na akordeon?
Srovnání s Radůzou se nabízí, leč neobstojí – zatímco Radůzina hudba má blíže k písničkářstí ve vlastním slova smyslu, tj. přetavování zážitků a pocitů do písňové formy, u Vébrové se zdá, jako by hudba vycházela přímo odněkud z jejího nitra bez zkreslujícího působení tvůrčího procesu. Výsledkem je, alespoň pro mě, dojem větší prožitosti a opravdovosti. Týká se to zejména nejstarších skladeb na desce (zde pod čísly 1, 5, 7, 9, 11 a 13), ty novější napsané ve spolupráci s Ivanem Acherem občas mají tendenci sklouzávat do triviality vlastní části tuzemské alternativně folkové scény.
Přítomnost Vébrové uhrančivého vokálu ale dělá i z těch slabších kousků událost. Navíc se zdá, že skládání hudby je pro Janu spíše existenční nutnost než prostředek k dosažení něčeho tak pomíjivého, jako je světská sláva, a to je pro hudbu vždycky plus.

Swayzak: Some Other Country

!K7/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Jméno britské dvojice Swayzak nejspíš někdy slyšel každý, kdo se aspoň trochu zajímá o elektronickou taneční hudbu. Nejedná se přitom o projekt, který by přitahoval bůhvíjaké davy posluchačů. Spíš než na kvantitě staví pánové Taylor a Brown na kvalitě, kterou je jejich tvorba pověstná. Je to zkrátka taneční hudba pro lidi, kteří kromě pohybového aparátu rádi zapojují do prožitku z poslechu také mozek.
Páté řadové album Swayzak sice dostalo název Some Other Country, žádný velký odklon od čehokoli, na co jste od nich byli zvyklí, ale nečekejte. Minimalistické aranže, teplý zvuk analogových syntezátorů, melancholické vokální linky, tracky proplouvající mezi taneční přímočarostí housu a zvukovou propracovaností techna – to všechno tady je v téměř dokonalém poměru.
Novinka zní jako kompromis mezi přístupností předchozího alba Loops From The Bergerie s hity jako Snowblind nebo Another Way a syrovostí loňské desky rarit a remixů Route de la Slack. Jak jen to ti dva dělají, že dokážou z vydání každé své nahrávky udělat událost, na kterou se ještě dlouho vzpomíná?

Stéphane Pompougnac: Hello Mademoiselle

Pschent/Wagram/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Coby sound designér luxusního pařížského hotelu Costes stojí Stéphane Pompognac za úspěchem stejnojmenných kompilací. Jejich náplní je směs downtempa, trip-hopu a lehčích odnoží houseu, prostě to, čemu se s jistým nádechem hanlivosti říká lounge music. Ve stejném duchu se nesou i dvě Pompougnakovy autorské desky.
Pozoruhodné na téhle hudbě je, že čím víc se do ní noříte, tím víc si ji dokážete užívat, byť se vám možná při povrchním setkání s ní zajídá její univerzální přístupnost. Právě tohle ostentativní sázení na jistotu je asi největší slabinou alba.
Stejně tak ale jako v Cosmopolitanu můžete tu a tam narazit na článek, který má k povrchnosti celého konceptu lifestylových časopisů daleko, má i deska Hello Mademoiselle několik světlých momentů – houseově narovnaná On The Road Again zní jako kombinace compostovského electrojazzu Daniela Magga a progresivních countryhrátek Alabama 3, pozoruhodné je i reggae ovlivněné downtempo Sunday Drive s hostujícím Charlesem Schillingsem.
Vzato kolem a kolem, je tohle album rozhodně lepší, než poslední nemastný neslaný díl Hôtelu Costes.

David Guetta: Poplife

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

O skloubení taneční hudby s bezostyšně popovými melodiemi se v poslední době pokouší kdekdo. Vzpomeňte si třeba na Boba Sinclara, který se ze zázračného dítěte francouzské dance music stal spíše smutnou postavou pokoušející se marně oživit svoji někdejší slávu. To jeho krajanovi Guettovi se na daném poli daří mnohem lépe.
Moroderovské disko se v jeho tvorbě potkává s housem evokujícím éru french touch, tu a tam vystrčí růžky trance. Samozřejmostí je armáda vokalistů, na jejichž výběr měl autor vždy šťastnou ruku, takže všechna ta popová klišé, která jim vkládá do úst, vůbec nezní nepatřičně. Co by to ostatně bylo za popík, kdyby se nezabýval obecně lidskými tématy (jen slovo „love“ najdeme v názvech hned pěti skladeb alba)?
Alternativně smýšlející posluchači desku Poplife patrně zavrhnou už ve chvíli, kdy se v úvodní písni Baby When The Light – mimochodem připomínající Röyksopp - ozve hlas zpěvačky Cozi. Jejich smůla, život je přece tak krátký a dobrých popových nahrávek nevzniká v současnosti žádné závratné množství.

Michael Fakesch: Dos

!K7/Panther
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Donedávna byl Michael Fakesch známý pouze jako polovina německé dvojice elektronických experimentátorů Funkstörung. Jeho první sólové album Marion z roku 1999 poněkud zapadlo a ani autor sám se k němu příliš nehlásí. Dos tudíž navzdory svému názvu představuje začátek úplně nové kapitoly ve Fakeschově umělecké dráze. A že to není začátek vůbec marný!
Fakesch se zjevně zhlédl v současné tvorbě Jamieho Lidella, na rozdíl od něj se ale nepokouší vytvořit moderní elektrofunkovou klasiku. Výsledek jeho snažení je tudíž méně uhlazený a spíš než díla Prince či Stevieho Wondera připomíná práci osvícených producentů mainstreamové urban music (nepřeslechnutelný je například vliv hitovky Toxic, kterou pro Britney Spears napsal tým Dennis/Jonback/Karlsson/Winnberg, na vyznění Fakeschovy skladby Complicated).
Obrovský díl zásluh na přitažlivosti alba leží na bedrech vokalisty, který si říká Taprikk Sweezee. Bez jeho přispění by řada tracků připomínala nepříliš vábnou změť pochroumaných beatů. Přesto prý Sweezee přiznání spoluautorství desky odmítl. Zbytečná skromnost, tady se není vůbec za co stydět.

The Chemical Brothers: We Are The Night

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Tima Rowlandse a Eda Simonse stihl osud mnoha tanečních kapel, které byly na vrcholu v druhé polovině devadesátých let. Jejich desky si dnes lidé kupují spíš z nostalgie po starých dobrých časech, než kvůli tomu, že by od The Chemical Brothers očekávali něco radikálně nového, jako byla v počátcích jejich kariéry směs valivého big beatu a postacidové psychedelie.
Nejinak tomu bude i s jejich novinkou We Are The Night, která má nejspíš působit jako návrat do zlatých časů taneční hudby. Ty ale na desce připomíná snad jen skladba Saturate, v níž byl sice zvuk Rolandu TB-303 nahrazen nějakým jiným přístrojem, je ale celkem snadné si onen archetypální acidový zvuk představit.
Většina alba však působí překvapivě nezáživně a strnule, což je v rozporu jak se sebevědomou proklamací vetknutou do názvu nahrávky, tak se sympatickým eklektismem minulé desky Push The Button. Jednotlivé skladby přitom nezní až tak špatně (schválně si zkuste nějakou namátkou vybrat a pustit si ji osamoceně), nějak se z nich ale tentokrát nepovedlo sestavit fungující celek.

+

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

První dvě desky The Chemical Brothers se bez problémů kvalifikují mezi nejvýznamnější elektronické nahrávky minulé dekády. Zbytek jejich tvorby už ale tak snadno uchopitelný není – lze se shodnout snad jen na přínosu Chemiků k usmíření věčně rozhádaných táborů zastánců taneční a rockové hudby. Má to ale dva háčky: s křížením elektronických rytmů a kytar nepřišli pánové Rowlands a Simons jako první a navíc s ním začali dávno před vydáním svého nejvíc crossoverového alba Surrender.
Ozvěny této minulosti lze nalézt i na novince The Chemical Brothers, kterou ovšem nejlépe vystihuje rozpor mezi jejím sebevědomým názvem evokujícím klubovou kulturu v jejím rozkvětu a relativní neschopností dvojice vytvořit na desce hudební ekvivalent tvrzení „noc patří nám“. Taneční skladby na albu jsou povětšinou bezzubé a mají daleko k někdejší bigbeatové valivosti materiálu z první dvou nahrávek Chemiků i k houseovým vypalovačkám desek Surrender a Come With Us. Bohužel se ale nedá mluvit ani o sympatickém eklektismu předchozí Push The Button, místo něj nastoupila na novince strnulost, která se nejčastěji projevuje únavnými repeticemi základního motivu (příkladem budiž titulní skladba, ale i pilotní singl Do It Again).
Výjimky? Slušná post-acidová hříčka Saturate, psychedelická balada The Pills Won’t Help You Now a taky Fatlipem odrapovaný kousek The Salmon Dance. Ten si ale spíš zaslouží místo v nějakém kabinetu hudebních kuriozit, což snad nebude osud The Chemical Brothers. Na téhle desce pro to ale moc neudělali.

Jimmy Somerville: Home Again

Jinx Music/BMG
2004

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Kdo nikdy nebyl na gay diskotéce, ten album Home Again nepochopí. Možnost sebeidentifikace je u podobných produktů zkrátka mnohem důležitější než jakýkoli náznak umělecké progrese. Jeden z nejznámějších ambasadorů homopopu připomíná v roce 2004 vypelichaného růžového mončičáka. Jen když mu zmáčknete bříško, píská stejně jako počátkem devadesátých let, kdy jeho singlový výběr kraloval prodejnímu žebříčku v ČSFR. I proto tohle album prostě nemůže být špatné, byť za eurotrashovými klávesami zprzněný cover depešácké But Not Tonight by skvadra převážně německých producentů kolem Jimmyho zasloužila pověsit za uši do průvanu!

Basement Jaxx: Lucky Star feat. Dizzee Rascal

XL Recordings/CDirect
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Další důkaz, že to mají labouristé v Británii nahnuté. Nevěříte? Tam, kde Fatboy a spol. zaměstnávají kvůli clearingu samplů desítky lidí, provádějí Jaxx v podstatě pravicovou politiku – všechny vokály (a zde jsou ke slyšení hned tři) si nahrávají sami, respektive s pomocí přátel. Dokonce i ten etnický motiv ve skladbě Lucky Star si odnikud nevypůjčili a postarali se i o jeden ze dvou remixů, ve kterém narovnali hiphopově kulhající beat originálu do podoby nakopnutého electro houseu. Nakonec se Simon a Felix přece jen slitovali a vypsali šek Dillinjovi, který na oplátku dodat slušně provedený hardstepový kousek a všichni byli šťastní až do smrti.

Sequel: Motorized Instinct

Compost/Panther
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Uf, to byla zase party! St. Germain se ožral s compostovským Benem Mono a když jim barman Gilles Peterson odmítl vydat další láhev vodky, vyplenili mu za trest vinylovou kolekci s jazzem, r'n'b a sambou. Autentické vzpomínky na tuto akci teď vydali pod jménem Sequel dva švýcarští turisté přítomní incidentu s vodkou na albu Motorized Instinct. Dotázán na důvěryhodnost tohoto svědectví odpověděl Rock & Popu jeden z přímých účastníků party pohnutým hlasem: "Ano, bylo to přesně tak, až na to, že Ben Mono pije jenom absinth!"

Björk: Volta

One Little Indian/Universal
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Verze č. 1: I když se vám předchozí desky Björk počínaje umělecky závažnější Vespertine nemusely líbit, stěží jste ale jejich autorce mohli upřít originální vizi, s níž bylo každá album ztvárněno.
S tím je ale, vážení, konec! Volta je první Björčina deska, která se dá s čistým svědomím označit za nedotaženou a bezkoncepční. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby se na ní alespoň nacházely nějaké silné písně – ještě pořád se přece pohybujeme v doméně pop music, nebo ne?
S popovými aspekty Volty se to ale má následovně: úvodní roztančenou skladbu Earth Intruders, která posloužila coby ideální singlová návnada, střídá skvěle vystavěná balada Wanderlust, takto rodná sestra All Is Full Of Love z Homogenic. Pak se ale tep nahrávky z nepochopitelných důvodů zpomalí a nakonec se téměř úplně zastaví, aby se pak ještě jednou rozběhl těsně před koncem v punkové kořeny Björk odhalující Declare Independence.
Tou dobou už je ale pacient prohlášen za mrtvého a bez velkého halasu vyprovozen z tohoto světa.

Verze č. 2: Nejezděte do Afriky, jsou tam lvi a krokodýli!

No Name: Tour 2006 - Live In Prague

Universal Music
2006

hodnocení 2/5
psáno pro Rock & Pop

Úspěch kapely No Name je pádným důkazem toho, že se na území bývalé československé federace hudební průměr cení víc, než ojedinělé snahy o progresi. Nějak mi totiž uniká, čím přesně tahle košická šestice omamuje davy posluchačů už od dob legendární suicidální hitovky Žily.
Hledat odpověď na dvojdiskovém záznamu letošního vystoupení „nounejmů“ v pražské Sazka Areně (booklet o datu i místu konání koncertu s neprofesionální cudností mlčí) by bylo pošetilé. Místo ní přináší deska jen středně zajímavý kompilát mírně vyčpělých poprockových popěvků, které sice posluchače bez vřelého vztahu ke skupině neunudí k smrti, zároveň v něm ale sotva vykřešou nějaké nečekané emoce.
Jenže hudba, která nedokáže vyvolat jakékoli emoce, je vlastně zbytečná a taková je i tahle deska. Z provinční ledabylosti ji navíc usvědčuje chybné označení rozložení skladeb na obou discích na zadní straně obalu – CD 2 ve skutečnosti začíná skladbou Cesta, která je na něm podle tracklistu až čtvrtá, obdobně se na CD 1 nachází čtrnáct skladeb a ne jedenáct.
Slovenská hudební scéna má k nabídnutí rozhodně mnohem víc, než co je k slyšení na živáku No Name. Jejich frontman Igor Timko se netají ambicemi, aby se z jeho kapely stal nový Elán. Na to se dá říct jen jediné: kdo chce kam…

Stephen Jones: Almost Cured Of Sadness

Sanctuary/Panther
2003

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Tomuhle pánovi se přihodilo to nejhorší, co se může aktivnímu hudebníkovi stát. Kdysi napsal coby Babybird neodolatelný hit You're Gorgeous. Všichni teď chtějí slyšet jeho pokračování a nikdo není zvědavý na jeho novou desku plnou kňouravého zpěvu a ša-la-la vokálů. Promiň Stephene, ale už nejsi gorgeous! Někdo ti to musel říct, tak proč ne já?

Giardini Di Mirò: Punk... Not Diet!

2nd Rec/Dense Promo
2003

hodnocení 6/7
psáno pro Rock & Pop

Nadčasové album italských melancholiků. Mám rád desky ponořené po uši v melancholii. Po Calexico je tohle další trefa, jen je všechno ještě drásavější, niternější a intenzivnější. Hudba Giardini di Mirò je vláčná a pomalá, jako by každý úder do bicích, každé hrábnutí do strun kytary, stálo kapelu nezměrné úsilí. Netřeba se ale bát – přes to všechno je to hudba vstřícná a vlastně docela optimistická.
Můžeme se dohodnout, že tomu budeme říkat post-rock, ale to nevystihuje rozmanitost materiálu na Punk...Not Diet! Každý poslech desky skrývá nějaké překvapení, což z ní činí skutečně nadčasovou záležitost. Nejblíže mají Giardini di Mirò k Sigur Rós a Piano Magic, nepřeslechnutelné jsou také odkazy k psychedelii Legendary Pink Dots v několika skladbách, nejčitelnější v The Swimming Season. Díky řadě hostů (například Thaddeus Herrmann z dvojice Herrmann & Kleine) na albu dochází ke šťastnému průniku zvonivých kytar, metličkových bicí a nové elektroniky. Základní sadu pak doplňuje řada akustických i elektronických nástrojů.
Jo a s tím koníkem a všudypřítomnými pankáčskými špendlíky aspiruje Punk...Not Diet! na cover roku. Minimálně!

Autechre: Draft 7.30

Warp Records/Maximum Underground
2003

hodnocení 7/7
psáno pro Rock & Pop

Při pohledu na ligaturu æ vlhnou pamětníkům oči. Jejich Incunabula znamená pro vyznavače experimentální elektroniky totéž, co Šmejkalova ohrada pro Rychlé šípy. Tady to všechno začalo. Všechny ty divné zvuky z Rolandu TR-606 a dovedně zakamuflované samply naroubované na pseudohiphopovou rytmiku tu zazněly poprvé naplno a pomohly definovat žánr později nazvaný IDM. Jsem v pokušení napsat, že se toho za tu dobu zas tolik nezměnilo, ale to bych se dostal do střetu s novinářskou etikou.
To hlavní ale zůstalo naštěstí stejné: chuť a schopnost experimentovat, podrobit jakýkoli zvuk důkladné analýze a posléze využít v kompozici. Ne nadarmo se jedna ze zásadních esejí, které o æ kolují po internetu, jmenuje The Shape Of The Sound. Oni totiž ze zvuků nejen skládají, oni je doslova obrábějí a dělají to zatraceně dobře. Draft 7.30 je deska dobrodružná, odvážná a nekompromisní. Vše je v duchu minimal cokoli rozcupováno na malinké kousíčky a znovu sestaveno s pečlivostí švýcarského hodináře. Vrcholem alba je bezesporu Surripere, dlouhá, temná a krásná kompozice z rodu nezapomenutelných. Díky, Autechre!

UB40: Homegrown In Holland - Live

Warner Music
2004

hodnocení 7/7
psáno pro Rock & Pop

Když jste dospívali počátkem devadesátých letech a váš hudební vkus formovaly dvouhodinovky MCM na OK3 a tehdy ještě francouzské vysílání Evropy 2, nejspíš pro vás první kontakt s reggae nesouvisel se jmény jako John Holt nebo Bob Marley, ale právě UB40. Co na tom, že dready z nich má jenom jeden a že zpívají o věcech, ze kterých se ortodoxním rastamanům protáčejí panenky. Téměř čtvrtstoletí existující skupina má i po těch letech a přes zdvižená obočí žánrových puristů stále co nabídnout.
Recenzované DVD vzniklo sestřihem tří koncertů, které UB40 odehráli koncem loňského roku v Rotterdamu. To je první plus, protože v Holandsku má kapela téměř stejně velkou fanouškovskou základnu, jako v domovské Anglii a koncertní záznam je bez patřičné odezvy publika vždycky neúplný. Druhým plusem je chvályhodná snaha dodat snímku na vizuální přitažlivosti pomocí prvků jako jsou létající kamery, digitální rozklad obrazu, vícenásobná expozice apod. A do třetice je třeba vyzdvihnout nestárnoucí kvalitu klasických písní UB40 – na takové Food For Thought není třeba vůbec poznat, že byla napsána před pětadvaceti lety.
Bonusy se to na disku jen hemží – diváky se sklony k voyerismu potěší možnost výběru hned ze dvou pohledů do zákulisí rotterdamských koncertů, archivní typy zase ocení volbu zapnutí komentářů členů kapely k jednotlivým skladbám a to není zdaleka všechno. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy držel v ruce podobě nadupané DVD a spolu s výše zmíněnou kvalitou hudební složky disku je to pádný důvod k udělení absolutního hodnocení.

Veneer: Light

ESCape/EMI
2002

hodnocení 5/7
psáno pro Rock & Pop

Slovenská alternativní scéna po letech stagnace loni konečně ožila. Něco tady nehraje – jakápak je tohle alternativa? V každé normální zemi by Veneer okamžitě nasadili do rádia v nejvyšších rotacích. Na Slovensku zřejmě budou mít problém s angličtinou, která zní ve většině skladeb. Upřímně řečeno nevím proč, za nejlepší kousky desky Light totiž považuju dvě slovensky zpívané písně Celý svet si ty a 33. Možná to bude tím, že angličtina působí zpěvačce Simoně Danielové přece jen určité potíže. Její hlas trochu připomíná Róisín Murphy z Moloko, v závěrečné skladbě I Learned To Fly dokonce Danielová s úspěchem napodobuje Macy Gray! Škoda, že tu podobných momentů není víc, ve zbytku desky totiž zní zpěv poměrně stejně, ne však monotónně. Popové ambice ovšem nedegradují hudbu Veneer na úroveň muzaku. Chcete více asociací? Dobrá: instrumentálka Over zní díky valivému zvuku jako od Propellerheads. Kytary a elektronika se zas jednou střetly v rovném souboji. Soukromně jsem si Light překřtil na Album Of Evidence, desku doličnou. Kromě pravdivosti tvrzení o stavu slovenské hudební scény dokládá totiž, jak zkušený producent (v tomto případě producenti dva) dokáže i z lehce nadprůměrného materiálu udělat vynikající desku minimálně evropského formátu.

Timo Maas: Music For The Maases 2

Hope Recordings/V2/Panther
2002

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Hrdnina tripmagovské generace opět zasahuje na kompilaci remixů. Timo Maas je sice Němec, naštěstí mu ale učaroval britský a ne německý model tranceu: rovný beat, který není ani příliš tvrdý, ani příliš měkký, offbeatové pasáže (ruce nahoru) a hodně vokálů. Však jsou tu také remixy pro Kelis, Garbage, Moloko, Fatboy Slima, BT a dokonce Placebo.

Petr Kotvald: Planeta svádění

Sony Music/Bonton
2002

hodnocení 1/7
psáno pro Rock & Pop

Jindřich Parma opět na scéně v nejhrůznějším počinu letošního roku. Jestli tohle není vopruz, tak už nic. Tady štípnutí nepomůže - posuďte sami: Lásko, lásko/koukej, lásko/krásně nám to jde/lásko, lásko/nejseš panna/já to vím, že ne! (Lásko, lásko). Výběrčí sice předběhl veršem "za všechno se platí a eura cinkají" dobu, jinak je tady ale někdo hódně out of time!

Daniel Bedingfield: Gotta Get Thru This

Polydor/Universal
2002

hodnocení 2/7
psáno pro Rock & Pop

Co pořád na tom r'n'b vidíte? Jo, hezkej kluk to teda je! Devadesátá léta nabírala dech a Evropa 2 vysílala v sobotu dopoledne American Top 40, kde to byl tenkrát samý Babyface. Malý Daniel u rádia určitě nechyběl, byť na druhé straně oceánu. Být o něco starší, poslouchal by Michaela Jacksona a nad Babyface by ohrnoval nos, tak jako já nad ním.

Madonna: Remixed & Revisited

Maveric/Warner Music
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Čím je Madonna starší, tím pro ni musí být těžší dostát svému mediálnímu obrazu dokonalé americké star, což je zřejmě jediná dobrá zpráva pro její odpůrce. Ta špatná je, že má do hudebního důchodu asi tak daleko, jako Michael Jackson ke svobodě. Tohle EP je o 100% lepší než předchozí a o 200% lepší než celá poslední deska. Od úvodního remixu Nothing Fails, pod kterým je podepsán Jason Nevins, až po závěrečnou novinkovou skladbu Your Honesty (odpad z nahrávání alba Bedtime Stories) překvapivě kvalitní pop.

N.O.H.A.: Balkan Hot Step

Unique/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Mezinárodní úderka Noise Of Human Art si nadělila k desátému výročí třetí album s názvem Next Plateaux a oznamuje to vydáním vinylového singlu Balkan Hot Step. Titulní věc je nezáživná, zvukově překombinovaná fatboyovina, takže pojďme rovnou na pointu. Tou jsou dva české samply v rozkošné béčkové skladbě s poněkud zavádějícím názvem Peking Express. Představa, že sedíte v chilloutu, na půl ucha posloucháte DJe a najednou se z reproduktorů ozve "nejdřív botičky, pak punčošky, pak blůzičku, košilku a nakonec i kalhotky" je prostě neodolatelná!

Folke Jensen: Babarabajagal

Lounge Records/Panther
2003

hodnocení 5/7
psáno pro Rock & Pop

Hezký pokus přiblížit kluberům hudbu hamburského kytaristy Folke Jensena, se kterou by se jinak asi jen těžko setkali. Titulní věc je předělávkou Donovanovy spolupráce s Jeffem Beckem (ti dva na tanečním parketu!) a náladou se trefuje do sobotní noci, zatímco béčková Jim Von Stamme je ideální dojezdová skladba na nedělní ráno. Akustické pošušňáníčko pro všechny zoufalce, kteří už pomalu i zvrací jedničky a nuly. A obejde se to i bez remixů – to jen kdyby někdo zas remcal, že tu nějaký chybí. Nechybí!

Wyclef Jean: Greatest Hits

Sony Music/Bonton
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Libo téměř hodinu a čtvrt hip-hopem políbeného reggae doplněného Wyclefovým roztomilým toastováním? Ani se vám nedivím: ten člověk má zlaté ruce a hrdlo a všechno ostatní. Ať už si bere na paškál klasiku bratří Gibbů Stayin' Alive nebo kubánskou Guantanameru či se dává dohromady s Mary J. Blige a R. Kellym (!) – vše mu do puntíku vychází. A když spustí smyčce v Gone Till November, jedno oko nezůstane suché. Tomu se prosím říká moderní klasika a takovému člověku génius.

Různí: I Like It Volume 1

Compost/Panther
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Okopírovat nějaký koncept je snadné, ale přijít s něčím zbrusu novým chce odvahu. Compostu se to povedlo jen zčásti: nápad nechat význačné osobnosti taneční scény zkompilovat své oblíbené skladby všech žánrů je zajisté vypůjčený od tvůrců série Back To Mine. Kouzlo výběru I Like It ovšem spočívá v konfrontaci hudebního vkusu hned čtyř osobností, které se prezentují stejným počtem skladeb. Spolu s povedeným obalem (autorem je Andrew Arnold, mimo jiné tvůrce jejich webových stránek Compostu) je to mimořádně osvěžující.

Různí: Funk Conspiracy

Universal
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Kompilace Sampled znáte? To takhle jednou někoho chytrého (a teď už určitě i hodně bohatého) napadlo dát dohromady původní skladby, ze kterých si vypůjčili samply například Moby, Fatboy Slim, Groove Armada a mnozí další. Do dnešního dne dospěla tato řada ke čtyřem dílům a nedávno dokonce vyšlo album The Best Of Sampled.
Každý geniální nápad vybízí k vyzkoušení i ostatní a v pop music zvlášť, a tak zřejmě přišla na svět i deska Funk Conspiracy. Obsahuje patnáct skladeb z doby, kdy byl funk na vrcholu (sedmdesátá léta) a je tudíž nejen výbornou kolekcí pro pamětníky, ale i vhodnou učebnicí tohoto žánru pro nově příchozí.
Je celkem jedno, kdo z které skladby použil sampl, i když u takto koncipovaného projektu by rozhodně neškodilo tyto informace nějak přehledně uvést (takto je potenciální badatel musí pracně lovit v bookletu z eseje Davea Thompsona nazvané Icons Of The Funk). Na rozdíl od některých tracků na Sampled obstojí materiál obsažený na tomto výběru i mimo kontext, který dal podnět k jeho vytvoření, a to je ta největší satisfakce pro lidi jako je James Brown (Funky Drummer), Herbie Hanckock (Watermelon Man) nebo Bill Withers (Kissing My Love). Palba alba se ovšem jmenuje Papa Was A Rolling Stone a pochází od The Temptations. Pánové a dámy, tohle je jízda!

Různí: Catwalk Killers

R.02/Cure Pink
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Kde hledat soundtrack k něčemu tak povrchnímu a přitom až perverzně přitažlivému, jako jsou módní přehlídky? Odpověď zní samozřejmě electroclash! Kongeniální výběr nezapomněl na nikoho: jsou tu Chicks On Speed, Fischerspooner i Zoot Woman, nechybí hvězdy labelu Kitty-Yo (Gonzales i Peaches se tu vystkytují dokonce dvakrát, jednou s vlastními věcmi a podruhé jako hosté ve skladbách Taylora Savvyho, resp. Louie Austena) a pochopitelně sladká Miss Kittin coby hvězda tracku Madame Hollywood od Felixe da Housecata. Tohle je Horečka sobotní noci jednadvacátého století!

La Phaze: Pungle Roads + Punglistic Mixture

90°A/Small Axe/Horus
2003

hodnocení 5/7 (Pungle Roads) + 4/7 (Punglistic Mixture)
psáno pro Rock & Pop

Výživný CD set francouzského breakbeatu. Navzdory poněkud omezujícímu složení (dva hudebníci + DJ) nejsou breakbeatoví La Phaze – neplést s jazzy downtempařemi De Phazz, to jsou Němci, víme? – tak docela nezajímavou kapelou. Kvůli hojnému využívání sampleru můžou zpočátku leckoho iritovat. Každý, kdo má uši na správném místě, ovšem musí dříve či později uznat, že jejich hudba nestojí jen na tomto "nástroji." Velkou měrou se v ní uplatňují také kytara, klávesy a různé dechové instrumenty (trubka, pozoun, tenorsaxofon a v bookletu neuvedená panova flétna – možná je to ale syntezátor).
Hudba na Pungle Roads je svou nekomplikovaností a přitom velkou schopností rozhýbat dolní končetiny ideální na páteční večer do klubu s partou kamarádů/kamarádek, případně do discmana během dopravní špičky. Uvidíte, jak lehce budete s tímto soundtrackem v uších a chodníkem pod nohama nechávat auta uvízlá v koloně daleko za sebou!
Přiložené remixové CD (například Sporto Kantes nebo UHT°, zbytek jsou neznámá jména) sice dojem z originálních verzí nekazí, přece jen je to ale místy poněkud zbytečná frajeřina.

Galactic: Ruckus

When!/Sanctuary/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Na první poslech nějaká bigbítová vykopávka. Na druhý... vlastně taky. Co činí neworleánskou kapelu Galactic hodné vašeho zájmu je osoba producenta, kterým je Dan Nakamura zvaný The Automator. Díky němu zní deska Ruckus jako nějaký předobraz Gorillaz, jen Albarnovu melodiku nahrazuje ve většině skladeb harmonika a místo hiphopových rytmů vás bude rozhýbávat funk. Solidní, leč nikterak převratné.

Deyampert: Shapes & Colors

Sonar Kollektiv/Panther
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Jazzanově a Benu Monovi vyrostla konkurence! Sonar Kollektiv se nám pěkně vybarvuje. Kdo by to byl řekl, že se právě tady zrodí nová generace jazzmanů! Deyampert Giles je rodák z amerického Clevelandu, kde jako dítě zpíval v kostelním sboru. Protože ale nebyl bůhvíjak nadaný zpěvák, přesedlal ještě na prahu puberty na hru na saxofon, ke kterému později přidal ještě kytaru. Tolik firemní informace, doprovázející vydání Deyampertova debutu s mile oldschoolovým obalem.
Nepočítáme-li intro, začíná album trackem Held Him First, který svou křehkou krásou připomíná EP projektu Sandboy vydané letos na značce Hinterland Records. Následuje něžná instrumentálka Song For Kailen, která se přes mezihrový můstek změní v další vrchol desky, skladbu It's You (jak Held Him First, tak i It's You vychází na vinylu jako singl). Další v pořadí je Scorned And Maladjusted (Dangerous Woman), jakýsi amalgám soulu, jazzu a folku.
Takto nenápadně jste dospěli do poloviny a alba a stále ještě zbývá prozkoumat druhou polovinu: stejně krásnou a stejně nápaditou jako ta první a také bez jediné slabší skladby. Tohle je deska, ke které se budete ještě dlouho vracet a která vám má rozhodně co nabídnout.

Delinquent Habits: Freedom Band

Ark 21/Universal
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro: Rock & Pop

V devadesátém osmém ucpal dav čekající na pražský koncert Delinquent Habits křižovatku před Roxy. Chlapci měli tenkrát venku čerstvou desku (a obrovský hit) Here Come The Horns a jejich pojetí hip-hopu s infúzí latinoamerických ingrediencí elektrifikovalo svojí svěžestí a neoposlouchaností. Uplynulo pět let a Delinquent Habits patří pořád k tomu nejlepšímu a nejzábavnějšímu ve škatulce hispánský hip-hop. Berte nebo si později rvěte vlasy, ale ne nad mým umyvadlem!

Daft Punk: Daft Club

Labels/Virgin/EMI
2003

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Degenerovaný house non plus ultra. Se dvěma skvělými alby na kontě si mohli Daft Punk tohle zklamání klidně odpustit. Copak neví, že devět desetin remixových desek jsou neposlouchatelné škváry? No jo, ale byznys je byznys a tak se slavní (The Neptunes, Boris Dlugosh, Romanthony) i méně slavní (Cosmo Vitelli, Jess & Crabbe, Laidback Luke) kámoši nechali přemluvit/přeplatit k účasti na nejpochybnějším remixovém projektu letošního roku. S výjimkou Basement Jaxx (Phoenix) a Gonzalese (Too Long) se nikomu nepodařilo vdechnout původním skladbám nový život a to je zatraceně škoda.
Největší problém je, že Discovery byla především ohromně chytrá a zábavná deska, z určitého pohledu se ale mohla jevit jako tupá a nezáživná. Daft Club oproti tomu JE tupá a nezáživná deska a žádný alternativní pohled neexistuje. Pokud někdy existoval, tak byl pohřben pod tunou houseových klišé, kterých je album plné. Proč si kazit žaludek, když vedlejší lahůdkářství nabízí tolik pochoutek? Z úcty k legendě? Ale prosím vás! S úctou už to nemá dávno co dělat. S nahnilými rajčaty snad...