Zobrazují se příspěvky se štítkemmguide. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmguide. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 27. března 2010

Tracey Thorn: Out Of The Woods

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Na rozdíl od Lou Rhodes, která sólově debutovala loni s deskou Beloved One, se Tracy Thorn nespokojila s folkově komorním vyznění svého druhého sólového alba po patnácti letech. Do jeho vzniku zapojila celou řadu spolupracovníků a výsledkem je deska, kterou nejlépe charakterizuje ohraný recenzentský bonmot „EBTG bez Bena Watta“.
Největší devízou Tracey Thorn je pochopitelně její nezaměnitelný vokál, tu svou nevtíravou naléhavostí připomínající vyrovnanější Sinéad O’Connor (zejména v úvodní pastorální skladbě Here It Comes Again), jindy pro změnu dávající vzpomenout na konejšivý alt Sade jako v klavírní baladě Hands Up To The Ceiling.
Těžiště desky je právě v podobných pomalejších písních, zatímco svižnější skladby jako singlová It’s All True či cover Get Around To It z dílny Arthura Russella jsou tu spíš výjimkou ilustrující Traceynu pěveckou všestrannost.
Dalo by se diskutovat o nutnosti zařazení některých písní, stejně jako o účelnosti producentských nápadů Ewana Pearsona. Střídmější aranže by albu jenom prospěly, nakupující veřejnosti to ale stejně nejspíš bude fuk.

+

hodnocení: 3/5
psáno pro mGuide

Charlotte Gainsbourg svoji druhou desku vydala po dvaceti letech, Tracy Thorn na to potřebovala o pět let méně. Ani ona ale v mezičase nezahálela – se svým životním partnerem Benem Wattem vytvořila nejprve folkové a posléze elektronické duo Everything But The Girl a právě jeho pozdější inkarnace z ní učinila ikonu celé jedné posluchačské generace.
Na desce Out Of The Woods jako by ale začínala znovu od nuly: zatímco je Ben Watt zaneprázdněn budováním DJské kariéry, povolala Tracy Thorn remixérskou hvězdu Ewana Pearsona, pod jehož producentským dohledem album vzniklo. Nějak se ale zapomněli předem domluvit, komu vlastně bude určeno.
Vedle sebe tu tak koexistují křehké balady (úvodní pastorálie Here It Comes Again či sadeovská miniatura Hands Up To The Ceiling) s poněkud přeprodukovanými houseoidními kousky (pilotní singl It’s All True nebo cover skladby Arthura Russela Get Around To It).
V obou polohách se zpěvačka evidentně cítí jako doma, soudržnosti ale to ale nikterak nepomáhá. Pro samé stromy není vidět les, příště by to chtělo povolat schopnějšího lesníka, který by motorovou pilou odřezal vše nadbytečné.

pátek 26. března 2010

Miou Miou: Lala grande finale

Piper Records
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

K východočeské kapele Miou Miou chovám osobní sympatie od vydání debutového EP 6 Chants Pour Les Chats. To ji představilo veřejnosti coby vítanou alternativu k převážně anglicky zpívajícím mladým kytarovým kapelám typu Southpaw či Toneless. Ano, texty písní Miou Miou jsou napsány výhradně ve francouzštině, což se dokonale snoubí s jejich retropopovým hudebním výrazem.
V porovnáním se zmíněným EP zní dlouhohrající prvotina kapely mnohem vyzráleji, největší problém ale bohužel zůstal nezměněn: coby absolvent pouhých devíti měsíců kurzů francouzštiny pro začátečníky si nemůžu nevšimnout rušivého českého přízvuku ve výslovnosti zpěvačky Karolíny Dytrtové. I když se jedná o ojedinělou výtku, kterou lze vůči kapele mít, celkový dojem z alba to zbytečně sráží.
Pochválit naopak lze tradičně propracovanou výtvarnou stránku desky a také vysokou úroveň jejího technického zpracování (týká se zejména mixu Ondřeje Ježka, který by si za soustavné vylepšování zvuku českých kapel ve svém studiu jáMOR zasloužil odlít před pražskou Akropolí sochu).

+

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

O debutové desce východočeských Miou Miou platí v podstatě totéž, co o novince Nieriky – nezmínit se o něm jenom proto, že už je na světě nějaký ten pátek, by znamenalo ignorovat jednu z nejpůvabnější a nejoriginálnějších kachen na našem hudebním rybníčku. Jejich orientace na francouzsky zpívaný retropopík, jehož poslech vyvolává asociace na kapely jako jsou Free Design či Stereolab, je jim v konkurenci domácích, spíše anglosaskou kytarovou hudbou ovlivněných mladých kapel, jistě k dobru.
Albu Lala grande finale navíc kromě hráčské i kompoziční vyzrálosti zúčastněných hudebníků výrazně pomáhá kvalitní koprodukce Járy Tarnovského, o fantastickém mixu Ondřeje Ježka ani nemluvě. Výhrady lze mít ke konstantně horší výslovnosti zpěvačky Karolíny Dytrtové, po x-tém poslechu se ale i na ni dá zvyknout.
Chvályhodná je propracovaná grafická stránka desky, mile naivní stejně jako sama hudba kapely. Sympatické je i otištění českých překladů písňových textů, které jsou spíše než přesným překladem jejich volným přebásněním. Miou Miou je totiž kapela velmi poetická a jako taková zdaleka ne pro všechny. Kdo jí ale dokáže naslouchat, bude za to po zásluze odměněn krásnou a intimní hudbou jako stvořenou pro poslech ve dvou.

Květy: Kocourek a horečka

Indies Records
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Že je Brno tradičním centrem tuzemské alternativní hudební tvorby, je snad dostatečně známé. Zásluhy tamního vydavatelství Indies Records na jejím šíření jsou také poměrně nasnadě. Kolik z vás ale zajásá při zprávě, že tentýž label právě vydává druhé album brněnské alternativní kapely Květy? Přitom by se důvodů k radosti našlo hodně: Květy nezní jako žádná jiná současná česká kapela a ani v zahraničí byste podobných mnoho nenašli. Hudebně se jejich tvorba pohybuje od akustického bigbítu připomínajícího Hm… k noiseově elektronickým experimentům na hranici poslouchatelnosti, celé album ovšem pevně svírá spona nezaměnitelné „přírodní“ poetiky písňových textů, v nichž jako by se odrážely střípky básnictví Filipa Topola, Roberta Nebřenského či jednoho z oblíbených básníků Budoáru staré dámy. Kocourek a horečka je deska odvážná, originální a nesnadno uchopitelná a jako taková se obtížně hodnotí. I recenzent je totiž jenom člověk, když má ale dobrý den…

Fergie: The Dutchess

A & M Records/Universal
2006

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Ve svých jednatřicetiletech stačila být Stacy Ferguson lecčím: dětskou televizní hvězdou, celebritou závislou na amfetaminu i sexuální ikonou časopisů typu Maxim nebo GQ. Pro nás je ale nejdůležitější, že ji po nikoli nevýznamném účinkování v dívčím triu Wild Orchid objevili hip-popoví Black Eyed Peas a dosadili ji na post hlavní zpěvačky. Fergie účinkovala na dvou posledních albech kapely a výrazně jim pomohla k jejich současnému superhvězdnému statusu. Nejvyšší čas vyrukovat se svou sólovou deskou, co říkáte? Tu Fergie pomáhal přivést na svět kolega z Black Eyed Peas will.i.am, takže hudebně se o moc velký úkrok stranou nejedná. The Dutchess představuje koktejl r’n’b groovů, hiphopové poetiky a náznaků popových melodií, jaký umějí namíchat jen američtí producenti. Podívejte se do kolonky „jak to zní“*, abyste si udělali lepší obrázek. Pokud vám to imponuje, přidejte si k hodnocení klidně jednu až dvě hvězdičky. Pokud ne, nic si z toho nedělejte, protože v tom nejste sami.

(*vyměklá Peaches, Natasha Bedingfield, která ztratila schopnost psát hitové písničky)

Jamelia: Walk With Me

Parlophone/EMI
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Kdo by to byl řekl, že se skladba Personal Jesus od Depeche Mode jednou octne prostřednictvím samplu na desce britské r’n’b zpěvačky Jamelie? Tím ale výčet překvapení v souvislosti s její Lynchovsky pojmenovanou novinkou nekončí. Tak třeba píseň Do Me Right produkoval Afrika Bambaata a dokonce do ní přispěl i svým vokálem. Málo? Tak dobře: album otevírá singlový track Something About You, což je vyložený rádiový hit smiřující r’n’b s rockovými kytarami. Ne nadarmo ostatně figuroval coby jeden ze spoluautorů na minulé desce Jamelie Chris Martin z Coldplay. Fakt, že Jamelie pochází z Velké Británie a ne ze Spojených států, její tvorbu předurčuje k roli vítané alternativy k poněkud stádní americké r’n’b produkci. Místy sice deska Walk With Me působí poněkud uřvaným dojmem, který zasvěceným připomene norskou hvězdičku Miru Craig (zvlášť patrné je to ve zmíněné skladbě Do Me Right, kterou otevírá etnický motiv jako vystřižený z Miřina alba), pak se ale člověk proposlouchá k rovněž vzpomenuté „depešácké“ Beware Of The Dog a nestačí se divit. Nevím, jak vám, mně to ale docela stačí.

čtvrtek 25. března 2010

Charlotte Gainsbourg: 5:55

Because Music/Warner Music
2006

hodnocení: 6/7
psáno pro mGuide

Kdo by čekal, že hudba na albové novince zpívající herečky Charlotte Gainsbourg bude vyvařenou trestí písňových postupů jejího slavného otce Serge, bude sbírkou jedenácti skladeb příjemně překvapen. Orchestrace singlové The Songs That We Sing sice nápadně připomíná někdejší Gainsbourgův hit Initials B.B., jinak se ovšem rodičovské stigma nijak neprojevuje. Pánové Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel (Air) ušili Charlottinu vokálu kabátek z jemně elektronických aranží, ve kterých jako by se odrážela jejich vlastní soundtracková práce pro filmy Sofie Coppoly. Potěšeni budou jistě nejen jejich příznivci, ale i milovníci éterických ženských hlasů, zde navíc s neodolatelných francouzským přízvukem prosakujícím do převážně anglicky zpívaných textů. Na těch mimochodem kromě Godina s Dunckelem a zpěvačky samotné spolupracovali ještě Jarvis Cocker (Pulp), Neil Hannon (The Divine Comedy), a to ještě nebyla řeč o producentovi desky, kterým je radioheadovský producent Nigel Godrich. Vážně pěkná směsice, Jonatáne, a navíc jedno z nejpříjemnějších hudebních překvapení letošního roku.

Prometheus: Corridor Of Mirrors

Twisted Records/Maximum Underground
2007

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Navzdory postupující a nezpochybnitelné konvergenci elektronické taneční hudby směrem k hudebnímu mainstreamu přežívá v jejím rámci několik enkláv, které si zachovávají rysy původní neposkvrněné nezávislosti. Jednou z takových oblastí je psychedelický trance, kterému se dřív říkalo také goa trance (podle indické rekreační oblasti Goa, kterou koncem šedesátých let minulého století zpopularizovali hippies).
Největší koncentraci hvězd psytrance vykazuje katalog britského labelu Twisted Records, který v roce 1996 založil Simon Posford aka Hallucinogen – podle Wikipedie komerčně nejúspěšnější psytranceový producent. Prometheus je pro změnu pseudonym Benjiho Vaughana, který s Posfordem tvoří duo Younger Brother.
Na svém druhém sólovém albu se Vaughan striktně drží formule, kterou předvedl už na tři roky starém debutu Robot.O.Chan. Technický um a producentský perfekcionismus v jeho tvorbě vyvažuje hojné používání analogových syntezátorů, které výsledku dodávají lidsky teplý zvuk (vzpomeňte si, co udělalo oprášení staršího elektronického vybavení pro Swayzak). Prometheovy skladby jsou na hony vzdáleny kýčovitému vyznění současného komerčního tranceu, ve skutečnosti jsou – hudebně vzato – rozum a cit málokdy v takovém souladu, jako na téhle desce.

středa 24. března 2010

Fatboy Slim: The Greatest Hits - Why Try Harder

Skint/Sony BMG
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Pokud se Normanu Cookovi alias Fatboy Slimovi během poslední deseti let něco opravdu povedlo, tak úplně převrátit pohled obyčejných konzumentů hudby na způsob, kterým tvůrci taneční hudby čerpají z tvorby svých předchůdci. Stačilo přitom relativně málo - například vzít nejchytlavější část nějaké více či méně zapomenuté skladby, zasmyčkovat ji, přidat nějakou tu studiovou omáčku a instantní hit byl na světě. Takhle vznikl například největší Fatboyův hit The Rockafeller Skank, který z něj učinil opravdovou megastar. Recenzovaná bestofka kromě něj obsahuje ještě dalších patnáct fatboyovin a navrch dva remixy – pro Cornershop a Groove Armadu -, což je celkem bratru osmnáct (!) kousků. Jako všechny bestofky trpí i tahle nějakými opomenutími (kde je třeba Star 69, co?), v zásadě se ale jedná o solidní připomenutí jednoho z nejvlivnějších elektronických umělců poslední doby.

The Feeling: Twelve Stops And Home

Universal Island
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

„Žádné pocity viny už nejsou namístě. Můžou se vám klidně líbit Andrew Gold, Electric Light Orchestra, Supertramp nebo 10cc. Je to fakt osvobozující,“ říká zpěvák britských The Feeling Dan Gillespie Sells. Ví o čem mluví, sám se svou kapelou totiž tvoří ten typ hudby, který podle svého založení zařadíte buďto mezi bezduchý kytarový retropopík jako dělaný pro středněproudá rádia, nebo v jeho bezstarostné nekomplikovanosti naleznete zvláštní kouzlo. Každý ostatně nemůže být Alex Kapranos a nabízet ve svých písních ironické komentáře okolního světa. Tohle je popové nebe, jak ho umí vykouzlit například francouzští Tahiti80, jenom možná o něco méně současně znějící. Kdo by se ale na ty chlapce mohl zlobit, když o nějakou zvukovou aktuálnost tu jde až v poslední řadě?

Keane: Under The Iron Sea

Universal Island
2006

hodnocení: 6/7
psáno pro mGuide

Keane patří k tomu druhu kapel, které bezostyšně hrají na vaši melancholickou strunu, čímž proti sobě mocně popouzejí zástupy cynicky laděných posluchačů. Budiž řečeno, že novinka Under The Iron Sea je v tomto ohledu mnohem „coldplayovštější“ než dva roky starý debut Hopes And Fears – zpěv Toma Chaplina zní naléhavěji, přičemž se tu hovoří o osobnějších tématech a podobné změny potkaly i hudbu. Melodie jsou klenutější, zvuk klavíru pod nánosem nejrůznějších kytarových efektů mnohdy ani nepoznáte. Všechno je tu tak nějak sympaticky přebuzené a vy nevíte, jestli máte dřív plakat dojetím při nějaké silné baladě (úvodní Atlantic či na kost odřená Hamburg Song), nebo skákat s rukama ve vzduchu při stadiónovkách ráže pilotního singlu Is It Any Wonder nebo Manic Street Preachers připomínající Put It Behind You. Under The Iron Sea je mimořádně silnou kolekcí písní, které se vyplatí poslouchat bez předsudků.

Natalie Kocab: Hummingbirds In Iceland

Epic/Sony BMG
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Natálie Kocábová si sice pro potřeby zahraničního trhu na svém druhém albu upravila jméno, jeho nová podoba na mě ale působí paradoxně spíše provinčně, stejně jako nepříliš povedený obal z dílny Jana Gregara. „Uvnitř“ je deska mnohem sympatičtější – začíná to příjemným překvapením z Kocábové suverénní angličtiny, v níž jsou všechny skladby nazpívány a pokračuje uspokojivým dojmem z hudební stránky věci. Uspokojivým proto, že je deska pro mě nepochopitelně rozdělena na dvě poloviny, přičemž pod každou je podepsán jako autor hudby někdo jiný (Michaela Poláková respektive duo Michal Pavlíček ml. a Lukáš Máchal). Zatímco první polovina alba je tak mile mimoidní a v podstatě nemá v kontextu české populární hudby posledních let obdoby, od deváté skladby posloucháte v podstatě konvenční poprockovou desku, kterou by mohla natočit řekněme Aneta Langerová. Škoda té schizofrenie, bez ní by to rodinný tým Kocábů určitě dotáhl na slušných pět hvězdiček.

Orson: Bright Idea

Mercury/Universal Music
2006

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Při psaní článku o kytarovkách do tohoto čísla mGuide jsem si uvědomil, jak vám i ty zprvu nepříliš pochopené po čase přirostou k srdci. Třeba Orson – kalifornská pětice, jejíž vizáž se pohybuje někde mezi vzhledem fanoušků Ramones, příslušníků hnutí Mods a členů Blues Brothers. Svojí hudbu nazývá power-pop pro dvě kytary, což v praxi znamená hodně hlučných kytarových riffů a rytmiku nutící vaše pozadí nezůstat ani na chvíli v klidu. Dovedu si představit, že naživo může mít tahle parta velké kouzlo, na desce mi ale vadí převaha pomalejších písní, v nichž se energický potenciál Orson přece jen trochu vytrácí. Je to jako byste byli na koncertě a kapela ne a ne vybřednout z bloku ploužáků. Mohlo by to být horší, ale vy marně čekáte na nějaký výraznější odpich. Takže si nakonec řeknete, že chlapci přes svoji sympatičnost třeba jen nemají svůj den a příště to bude lepší.

Midi lidi: Čekání na robota

X Productions
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Pověst o brněnském multimediálním sdružení Midi Lidi zasáhla ještě před vydáním jeho debutového alba úctyhodné množství potenciálních posluchačů. Zdaleka přitom nešlo jen o běžné návštěvníky hudebních akcí typu Sperm Festival, s jejichž hudebními preferencemi má tvorba Midi Lidí asi nejvíc šancí rezonovat.
Čím že si to trojice hudebníků (a také filmaře, šperkařky a herce), doplňovaná na koncertech ještě o VJe, omotala kolem prstu tolik lidí? Hudebně se jedná o zdánlivě primitivní směs syrového elektra s melodičností IDM, kterou doplňují sloganovité české texty. Ty představují největší poklad projektu a zároveň skrývají největší riziko na cestě k jeho přijetí ještě širší posluchačskou veřejností. Vzdáleně se dá mluvit o podobnosti s textovou poetikou Tata Bojs, na rozdíl od nich ale Midi Lidi nestojí o nějaké vyprávění příběhů, a tak spousta nápadů zůstává nedotažená do konce, případně nepochopená.
To platí i o podivném konceptu dovolenkových fotografií v bookletu, které prostě vůbec neladí se zbytkem výtečně zpracovaného minimalistického digipacku. Nejen nad nimi se vznáší ústřední otázka, jestli to všechno je myšleno vážně, nebo se tím všichni zúčastnění prostě jen baví a ani moc nedoufají, že to zaujme ještě někoho jiného. Po pravdě řečeno, nevím.
Na jedné straně Midi Lidi samplují Shamen a citují Love Will Tear Us Apart od Joy Division, na straně druhé je z jejich tvorby i přes velkou míru zručnosti cítit určitá neposkvrněnost obvyklými postupy elektronické hudby. Proč by ale koneckonců nemohli čerstvé impulsy do elektroniky vnášet lidé, kteří s ní dosud neměli příliš společného?

Magnetik: Wells

X Productions/Manipulation Records
2007

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Sci-fi literatura byla pro řadu tvůrců elektronické hudby vždycky silným inspiračním zdrojem. Vždyť na samotném konceptu hudby vyluzované stroji je něco značně futuristického, co popírá veškerou dosavadní muzikantskou zkušenost. Přesto se k aktuálnímu albovému počinu Magnetik, neboli dvojice Moimir Papalescu a Peter Van Krbetz, který přelepka na obalu označuje za „fiktivní soundtrack ke knize Válka světů H.G. Wellse“ těžko hledá paralela ať už na domácí, nebo na světové hudební scéně.
Samotná hudba už tak originální není – deska začíná prologem čteným kým jiným než Radovanem Lukavským, jehož hlas podbarvuje umně zakamuflovaný zvuk ladění tranzistorového rádia. Následuje několik ambientních miniatur, které posluchače navnadí na cosi v duchu tvorby Geira Jenssena (Biosphere). Vzápětí však použití saxofonu v klíčovém tracku The Cylinder Opens náladu alba zbytečně konkretizuje, z náznaků a skrytých narážek se stává doslovné vodění za ručičku a prvotní kouzlo se ztrácí kdesi v nedohlednu.
Analytické typy si soundtrack užijí už proto, že je v bookletu popsaná geneze každé skladby, nejen v oblasti konceptuálního umění ale platí, že vtip, který potřebuje vysvětlení, je špatným vtipem.

Matrix & Futurebound: Universal Truth

Metro/Viper Recordings/Maximum Underground
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Britský producent Matrix začínal podobně jako jeho známější bratr Optical v temnějších drum’n’bassových vodách, v poslední době se ale přiklání k měkčímu a tudíž přístupnějšímu zvuku. Však to taky za svou domnělou zradu undergroundových pozic schytává ze všech stran a nejrůznějšími variacemi na slovo kýč recenzenti a účastníci internetových diskuzí rozhodně nešetří.
Není ale kýčem všechno, co vás chytne na první poslech, to bychom totiž mohli podobně odsoudit celou liquidfunkovou scénu, k níž má Matrix na své aktuální desce napsané ve spolupráci s někdejších parťákem s přezdívkou Futurebound hodně blízko. Album stojí na několika hitovkách, které se během posledních měsíců staly pro řadu drum’n’bassových DJů nepostradatelnými – týká se to zejména remixu ústřední melodie z filmu Americká krása, ale i dalších kousků jako Knite Riderz, Skyscraper nebo titulní Universal Truth.
Navzdory své chytlavosti se jedná spíš o typické DJské skladby, které můžou skvěle fungovat v rámci nějakého setu na party, při opakovaném domácím poslechu ale začínají trochu nudit. Snad je to tím, že v nich snaha zapůsobit nezřídka překračuje hranici vlezlosti (jako příklad může sloužit třeba zmíněný track Knite Riderz, který v CD verzi obohacuje vokál MC Spydy).
Celkový verdikt tak může znít takto: ano, ale v pečlivě promyšlených dávkách, jinak hrozí přeslazení organizmu.

Couch: Figur 5

Morr Music/Starcastic
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Na rozdíl od krajanů The Notwist nebo Lali Puna nepatří německá čtveřice Couch mezi nejznámější exponenty tak zvané indietronické scény. To by se ale mohlo po červnovém vydání alba Figure 5 (prvním na stylotvorné značce Morr Music, ale v pořadí už páté desce skupiny) snadno změnit. Couch totiž nejsou jen další z mnoha kapel s pro nezasvěcence zaměnitelným zvukem, nýbrž jedním z nejoriginálnějších indietronických sdružení. Své skladby mají promyšlené s matematickou přesností a jejich vývoj odpovídá postupnému rozvíjení základního tématu. Takhle napsané to vypadá jako velika akademická nuda, ve skutečnosti je ale hudba Couch vzhledem k použité postrockové matérii zatraceně živá, byť je při ní stimulována především horní polovina těla. Nechte se jí omámit, nebudete litovat!

I’m Not A Gun: We Think As Instruments

City Centre Offices/Starcastic
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Impresionistické desky. Jsou chvíle, kdy přijdou vhod. Třeba když vám nestačí pozorovat provázky jarního deště visící z oblohy přes okno a chcete si zážitek umocnit poslechem skladby nazvané Soft Rain In The Spring. Jenže kdyby se ta skladba jmenovala „Párek skotačících mláďat pandy velké“, nebyl by v tom až takový rozdíl. Vše důležité se odehrává ve vaší hlavě a I’m Not A Gun, což je technoproducent John Tejada a japonský kytarista Takeshi Nishimoto k tomu pouze dodávají vhodný soundtrack složený z postupů jazzu, post rocku a click’n’cut elektroniky. Bylo by to fajn, kdyby se v těch padesáti minutách objevilo něco, co vám bude znít v uších i po jejich uplynutí a přinutí vás se k desce We Think As Instruments vracet. Takhle je to jen slabší průměr.

Filip Jankovič: F8

Sony BMG
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Pokud bychom prohlásili soutěžící v druhé sérii Česko hledá SuperStar za školní třídu, byl by Filip Jankovič jejich třídním klaunem. V paměti televizních diváků zůstaly po více než půlroce uplynuvším od konce soutěže spíše jeho extravagantní pokrývky hlavy než vlastní pěvecké výkony. O to víc může překvapit zjištění, že Jankovičův debut je příjemnou popovou deskou, která poučeně loví ve vodách r’n’b a hip hopu, nesnaží se ale o nemožné. Producenti alba F8 si naštěstí uvědomili omezení daná Filipovým věkem a nezkušeností a v zásadě ho netlačí do poloh, které by mu vyloženě nesedly. Méně přesvědčivý je zpěvák jen v eroticky laděném duetu Dicky Sense (sic!), který si střihl s ex-kolegyní Klárou Zaňkovou, a v pokusu o gangsta rap Handzup!, kde na sebe ovšem roli zlého hocha bere v Praze naturalizovaný Zambijec Henry D. Jankovič naopak exceluje v milostné baladě How Sweet It Was, která naznačuje možný směr jeho budoucího směřování.

Las Ketchup: Un Blodymary

Shaketown Music/Warner Music
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Tohle album je plné překvapení. Překousnete-li otřesný obal připomínající práci dítěte, které právě objevilo možnosti programu MS Paintbrush, čeká vás zhruba půlhodinová exkurze po všech možných významech spojení hispánský pop. Úvodní santanovsky provzdušněná samba Un Blodymary sice ještě klame tělem a vyvolává falešná očekávání, zbylých devět skladeb ale poctivě přiznává barvu a neslibuje víc, než čím je – sbírkou slušně napsaných i provedených radio friendly písní, které maximálně využívají možností čtveřice zpěvaček. Z poslechu řady podobných desek vám může být pořádně stydno, tady ale nic podobného naštěstí nehrozí. Navíc je tu skladba Doble Bombo, kterou můžu s klidným svědomím označit za nejsvěžejší letní popěvek od doby Mambo No. 1. Co víc si od popového alba přát?

Bob Sinclar: Western Dream

Yellow Productions/Universal
2006

hodnocení: 2/7
psáno pro mGuide

Kde jsou ty doby, kdy Sinclarovy hitovky patřily k tomu lepšímu, s čím se vaše uši mohly během pobytu na tanečním parketu potkat. Být autorem jednoho či dvou hitů ale Francouzovi jménem Christoph Le Friant evidentně přestalo stačit a na svém čtvrtém albu razantně změnil směr produkce. Poučen úspěchem kolegy a nově i spolupracovníka Martina Solveiga obohatil houseovou formuli zvukem akustické kytary a navrch přidal ležérní vokály několika přizvaných hostů, mezi nimiž vyniká (proslulostí, nikoli výkonem) především Gary „Nesta“ Pine, Marleyho nástupce v kapele The Wailers. Výsledkem je jedenáct kolovrátkových skladeb, které prakticky neopouští model vytvořený úvodní singlovou skladbou Love Generation a popsaný o pár řádků výš. Nepochybuju o tom, že se deska Western Dream bude dobře prodávat, o autorově invenci si už ale nedělám pražádné iluze.