Zobrazují se příspěvky se štítkemneutrální. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemneutrální. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Daniel Magg: Facets

Compost/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Po Studiu !K7 objevil kouzlo elektra další německý label.
Daniel Magg je někdejší polovina dua Worldless People, které tvořil společně s Wolfgangem Rüterem. Ten vypomáhá ve dvou skladbách alba Facets, ve třech se pak blýskl Robert Jan Meyer aka Minus 8. Nejvíce kreditů ovšem sbírá kromě Daniela kdosi jménem Gentlerain a jeho příspěvky mají bohužel nejblíže compostovskému průměru, tedy acid-jazzu bez ksichtu. Výjimkou se zdá být Set For Seizure, za jejíž basovou linku by se nemusela stydět žádná drum'n'bassová skladba.
Přesto se na desce odehrává něco zvláštního. Danielovi neušel velký návrat elektra v posledních měsících a ozvláštňuje jím i jinak obyčejné skladby. Na první poslech nic moc, ale pravidelné obcování s deskou zaručí pár když ne nezapomenutelných, tak určitě příjemných zážitků. Nejvíce se o pozornost hlásí Red Earth s Rüterovými klávesami doplněnými nádherným smyčcovým partem. Ve vrcholných okamžicích skladba připomíná tak trochu Sledgehammer Petera Gabriela, ne?
Zbývá ještě trochu místa na úvahu o směřování Compostu, ale na toto téma už bylo popsáno tolik papíru, že se další drancování lesního porostu nedá ospravedlnit. Stejně jako to, když někdo vydává jednu průměrnou acid jazzovou desku za druhou, i když styl, který si tím vybudoval, se už dávno rozmělnil.

Různí: Pulverising! DigitalTM

Pulver Records/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Jak poukázat na průměrnost desky a neurazit? Řekněme, že stuttgartský label Pulver Recordings vydává poněkud submisivní house a broken beats, sem tam ukápne nějaké to downtempo. Námluvy s jazzem jsou u položky z pantheří distribuce téměř pravidlem. DJové značku Pulver znají – viz přítomnost skladby Come On od Dutch Rhythm Combo na šestce výberu Hôtel Costes (tady je hned ve dvou verzích). Ostatním se musí jejich skladby přinést až pod nos na růžovém disku v plastikovém custom-designed obalu, aby si jich vůbec všimli. Hm, že by to o něčem vypovídalo? Třeba o nadbytku mixovaných kompilací na trhu, mezi kterými se tahle ztratí jako Viktor Kožený na Bahamách.

Air: Talkie Walkie

Source/Virgin/EMI
???

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Snesitelná lehkost Air
Zdá se, že od vydání svého debutu Moon Safari v roce 1998 mají Air schopnost udělat z každé nové desky menší osobní Vánoce nebo jiný svátek (své by vám o tom mohla povídat naše slečna editorka). Narovinu: Talkie Walkie není zdaleka taková bomba jako Moon Safari, i když hned zkraje desky čeká posluchače odměna za měsíce čekání v podobě dost možná nejlepších skladeb, které kdy Air natočili.
Zatímco otvírák Venus zní jak z poslední desky Blur, podmanivá singlovka Cherry Blossom Girl zase odkazuje dost možná ke Cocteau Twins a jejich Cherry Coloured Funk. Pozornost ještě hned tak neopadne, kolem poloviny desky ale nastává krize a jednotlivé skladby začínají čím dál tím víc splývat. Zapamatovatelná je ještě jakž takž nejpísničkovější Surfing On The Rocket, obrysy dalších skladeb se už ale ztrácejí v mlze, ze které jako maják svítí až závěrečná instrumentálka Alone In Kyoto.
Není to špatná deska, jen se v porovnání s předchozím rozpačitě přijatým albem 10.000 Hz Legend zdá, jako by Air ztratili odvahu experimentovat a natočili přesně to, co se od nich očekávalo. Nic víc, ale taky nic míň...

Diplo: Florida

Big Dada/Panther
2004

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Kámoš DJe Shadowa, Rjd2 a výtečníků z Ninja Tune si konečně splnil sen a vydal desku, která zní jako... Ehm, jako co vlastně? Pro jedenáct převážně instrumentálních skladeb se nejlépe hodí označení psychedelický hip-hop. Že jste o takové nálepce dosud neslyšeli? Žádné strachy, neuniká vám žádná hudební revoluce, vlastně se jedná o docela spotřební zboží. Něco takového by měli hrát v hotelových restauracích a výtazích místo toho příšerného muzaku, ze kterého se vám chce ve čtyři ráno akorát zvracet. Pro běžný poslech je ale tohle album i přes pár pěkných samplů a hvězdnou účast Martiny Topley-Bird v tracku Into The Sun poněkud neupotřebitelné.

Pigface vs DJ Linux: Dubhead

Invisible Records/Underground, Inc./Panther
2004

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Martin Atkins nejdřív bubnoval v Lydonových Public Image Ltd., poté prošel celou řadou kapel včetně Nine Inch Nails, Killing Joke nebo Ministry a od roku 1990 se plně věnuje vlastnímu projektu Pigface. Během 90. let z něj udělal něco jako punkově-industriální superskupinu – k převážně jednorázové spolupráci se mu podařilo zlákat například Stevea Albiniho, Trenta Reznora nebo Jello Biafru. Dubhead obsahuje dubové remixy skladeb z loňského alba Easy Listening… a jde o překvapivě krotkou a vlastně i celkem povedenou nahrávku, ke které se vyplatí tu a tam se vrátit. Kdo říkal, že dubové verze původně nedubových desek umí dělat jenom Mad Professor nebo Adrian Sherwood?

Jay Sean feat. The Rishi Rich Project: Eyes On You

Relentless/Virgin/EMI
2004

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Jay Sean je údajně první r’n’b hvězda vzešlá z plodné britsko-asijské scény a podle všeho si v hitparádách nevede špatně. Zájem o spolupráci s ním projevil dokonce i všemocný producent Timbaland, což je sice skvělé pro reklamu na Jayovo chystané debutové album, v rukou konkurenčních The Neptunes by mu ale nejspíš bylo přece jen lépe. Příliš uhlazenou titulní skladbu totiž poráží na hlavu singlové béčko Me Against Myself s rapovými vložkami a právě tahle cesta – tj. kombinace r’n’b, hip-hopu a orientálních prvků – mu svědčí. Něco mi ale říká, že se stejně zařadí po bok poslušných Timbalandových oveček a skončí v papuli nenasytného mainstreamového Otesánka!

Tiësto: In Search Of Sunrise 7 - Asia

Black Hole Recordings/Universal
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Snová atmosféra a vzletná melodičnost jsou dva atributy, které počátkem minulé dekády udělaly z tranceu ceněnou alternativu k mnohem tvrdšímu technu a díky kterým je tenhle žánr vyhledávaný dodnes. Rozdíl je jen v kulturních konotacích – před patnácti lety neexistovaly halové megaparties, které si většina lidí automaticky spojuje s trancem dnes.
Když se ale pokusíte poslouchat bez předsudků, možná objevíte v sedmém dílu Tiëstovy dýdžejské série zdroj nečekaně svěží hudby Ta svou okázalou přímočarostí vyvažuje mnohdy bezradné tápání alternativnějších tvůrců. Navíc jde až na výjimky o samé instrumentálky, takže se nemusíte děsit nadužívání laciných ženských vokálů, kterým je Holanďan proslulý.

Lakeside X: EXIT:NOWhere

X Production
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Domácí synthipopové hvězdy Lakeside Church loni inovovaly název, žádnou převratnější změnu ale pro kapelu tenhle krok neznamenal. Aktuální druhé album EXIT:NOWhere tudíž pokračuje ve stejném kurzu, jaký před třemi lety nastavila i v zahraničí ceněná prvotina Sunrise.
Styl, který Lakeside X hrají, by se dal zjednodušeně shrnout pod označení depešácký pop a právě příliš nápadná inspirace basildonskými hochy byla kapele v minulosti hojně předhazována. Ono je ale dost těžké hrát takovou hudbu a podobným srovnáním se vyhnout. Naštěstí se nejedná o žádnou upachtěnou kopírku, spíš jde v případě Lakeside X o dokonalé naplňování kánonů žánru, jehož mantinely mnoho odchylek nepřipouštějí.
Z řady depešáckých skladeb tak vystupuje jedině svižná Nicotine, zbytek alba je příjemnou, byť nikterak objevnou variací na hudebně-textová témata lásky, zrady, opuštění… Ale vždyť to znáte.
Pokud tedy máte sklony podléhat jarním depresím, je vám mezi patnácti a prvními stádii dospělosti a mezi vaše nejoblíbenější písmena abecedy patří e, m a o, pak téhle desce rozhodně nedávejte košem.

Asian Dub Foundation: Time Freeze 1995-2007 - The Best Of

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Britská etnotaneční formace Asian Dub Foundation se poprvé výrazně zapsala do povědomí posluchačů elektronické hudby v roce 1998 deskou Rafi’s Revenge, obsahující hity jako Naxalite, Buzzin’ nebo Free Satpal Ram. Novátorský mix našláplých drum’n’bassových rytmů, ostrých rockových riffů a společensky závažných textových poselství tehdy představoval vítané osvěžení mezi všemi těmi pozitivně naladěnými kapelami typu Zion Train nebo Transglobal Underground.
S postupem času se ale uvedené výrazové prostředky poněkud oposlouchaly a ztratily mnoho ze své původní schopnosti přitáhnout pozornost posluchačů k vlastní obsahové stránce skladeb. Svědčí o tom i fakt, že nejsilnějším počinem ADF z poslední doby se stala dost netypická spolupráce se Sinéad O’Connor nazvaná Thousand Mirrors.
Coby album momentek rekapitulující třináctiletou kariéru kapely plní Time Freeze svoji roli dobře, neboť se zaměřuje jen na ty skutečně podstatné a stále poslouchatelné momenty. Rozhodně má větší cenu sáhnout v případě potřeby obohatit domácí diskotéku právě po něm, než po některé z posledních řadových desek ADF.

Groove Armada: Soundboy Rock

Sony BMG
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Spíš než na výjimečných muzikantských schopnostech je nekomplikovaná taneční hudba produkovaná dvojicí Groove Armada založená na technickému umu jejích členů a také na důkladné znalosti londýnské klubové scény. Představuju si to asi tak, že přes týden chodí pánové Tom Findlay a Andy Cato do klubů, kde nasávají atmosféru parties, o víkendu se společně zavřou do svého studia a snaží se tu svoje zážitky z klubů rekonstruovat. Do toho se jim občas připlete vzpomínka na nějakou skladbu od Basement Jaxx, Richarda X nebo dokonce stařičkých 808 State, takže výsledek ze všeho nejvíc připomíná odpolední vysílání BBC Radio 1.
Stejně jako jemu ale hudbě Groove Armady občas chybí nadhled a naopak přebývá velká dávka ničím neopodstatněného sebevědomí. Platí to i o jejím pátém albu Soundboy Rock, na němž Findlay s Catem zahodili kytary a vrátili se pocitově do doby svých začátků. Tahle party se ale koná ne z vnitřní potřeby, ale jen aby nějaká party byla, mozku se doporučuje vzít si po dobu poslechu volno. Překvapuje mě, kolika lidem to stačí.

N.O.H.A.: Dive In Your Life

Unique/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Máte kapelu a máte poselství, které chcete dostat ke svým posluchačům. Jediné, co v takovém případě potřebujete, je najít odpovídající prostředek, který správné přijetí onoho poselství zajistí. Pro mezinárodní uskupení N.O.H.A., vedené pražským rodákem, saxofonistou Philipem Nohou, se tímto prostředkem stal naživo hraný drum’n’bass, který nezapře svůj vzor v tvorbě kapely London Elektricity.
Nedosahuje však jejich typické valivosti a spíše než britské klubové prostředí v ní rezonuje středoevropská nu-jazzová scéna soustředěná zejména kolem německých labelů Compost Records nebo Sonar Kollektiv. Stejně jako ona se ani hudba N.O.H.A. nebrání nejrůznějším etnickým vlivům sahajícím od španělského flamenka (nová zpěvačka Minerva Diaz Perez pochází právě ze Španělska) po balkánskou dechovku.
Čtvrté album skupiny s názvem Dive In Your Life chce už svým názvem působit jako oslava života v jeho rozmanitosti, hudbě na něm obsažené k tomu ale schází ještě notný kus naléhavosti, díky níž by ten apel nabyl na přesvědčivosti.

DJ Neo: Heartbreak Club

Nextgen Records
???

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Pražský DJ a producent Zdeněk Krejčíř zvaný Neo bývá často označován za jednoho z mála, kteří jsou v našich končinách schopni produkovat moderní urban pop na světové úrovni. Je ale Krejčíř jednookým králem mezi slepými, nebo má jeho um skutečně na to, aby hranice republiky překročil a vydal se směle do světa?
Domnívám se, že odpověď leží někde mezi. Na svém třetím albu Heartbreak Club předvádí DJ Neo v našich podmínkách neslýchanou směs anglicky zpívaného disco popu, hip hopu, r’n’b a dalších ne tak snadno identifikovatelných žánrových hybridů. Pomáhá mu v tom celá řada českých pěveckých celebrit v čele s jako vždy suverénní Martinou Balogovou. Za vyložené šlápnutí vedle se dá označit snad jen jediná neanglická skladba na desce Co je doma, to se počítá s hostujícími rappery Orionem a Jamesem Colem, pokud tedy nejde o svérázný hold kapele Manželé.
Jako celek ale deska působí rozvlekle, ať už kvůli bloku pomalejších skladeb zhruba uprostřed hrací doby, nebo kvůli poněkud přešvihlé délce. Navíc nejde kromě jedné dvou skladeb o nic, z čeho by si venku mohli sednout na zadek.

CocoRosie: The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn

Touch And Go/Day After Records
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Tři roky po vydání debutu La Maison de Mon Rêve platí sestry Sierra a Bianca Casadyovy za jedno z největších hudebních zjevení poslední doby a zároveň nejvýraznější představitele hnutí New Weird America. Předloňská deska Noah’s Ark jejich postavení na současné indie-folkové scéně upevnila silou nejkvalitnějšího betonu, tudíž se od aktuální novinky sester právem očekávalo hodně.
Znáte ale to anglické úsloví o očekávání, které zkazí každou zábavu? Ne že by album The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn bylo utkáno z příliš odlišného materiálu, než obě předchozí desky CocoRosie. Útržky folkových písní se tu stále prolínají s nasamplovanými reálnými zvuky v rozpětí od řehtajícího koníka po pískání gumové kachničky do vany, moderní šanson připomínající zpěv Bianky občas doplňuje operní deklamace Sierry a dokonce i ten pseudohiphopový rytmus v singlu Rainbow Warriors zní nějak povědomě.
Chybí tomu moment překvapení, který dokázal oživit obě předchozí desky a udělat z nich hudební událost sezóny.

sobota 27. března 2010

Style Of Eye: Duck Cover And Hold

Pickadoll/Panther
2009

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Název debutové desky švédského producenta Linuse Eklöwa (remixoval The Knife, Robyn nebo Mobyho) evokuje silácké machrování: „Dejte si na mě bacha! Teď vám ukážu, jak se dělá taneční hudba.“ Gestem a nepříliš vzhledným obalem to ale naštěstí končí a začíná… Co vlastně?
Těžko říct, každá skladba na albu Duck Cover And Hold je vlastně z jiného těsta. Nejčastěji přemýšlíte, jestli vám někdo nepodstrčil náslech nové desky Clauda VonStroke. Další opakovaná reminiscence je na tvorbu německých acidových králů Hardfloor a dokonce i Marushy (poslechněte si skladbu The Prophet a pochopíte).
Pravý smysl tahle hudba dostane až v klubovém prostředí, horní polovina těla si s ní přece jen tolik neužije.

Logistics: Reality Checkpoint

Hospital Records/Maximum Underground
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Na rozdíl od svých slavnějších kolegů ze stáje Hospital Records netvoří Matt Gresham de facto popové skladby v rouše drum’n’bassu, ale plnokrevné klubové tracky zacílené v první řadě na využítí v djských setech. Že v jejich rámci fungují, dokazuje jejich hojné zastoupení například na kompilacích Hospital Mix. Slabší už to je s jejich schopností utáhnout celé album – a to se Gresham na rozdíl od svého debutu spokojil pouze s jednoalbovým formátem.
Na vině je především netradiční stavba některých skladeb, které mnohdy začínají jakoby zprostředku. Při domácím poslechu si člověk přece jen rád vychutná nějakou tu gradaci napětí. Jak už ale bylo řečeno, Logistic skládá především pro DJe.

Plantlife: Time Traveller

Rapster/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Podobné desky jsou v každé recenzní várce vítaným zpestřením. Dokazují totiž, že ne každý hudebník v dnešní době usiluje o co nejsoučasnější a tedy i zaměnitelnější zvuk. PlantLife se ve svém časostroji vydávají do dob, kdy světu vládli ne dinosauři, ale kapely jako Kool & The Gang a kdy Prince bojoval s Michaelem Jacksonem o post funksoulového ambasadora číslo jedna.
Nezapomínají se otřít ani o počátky hiphopu, takže třeba taková Take It Off zní jako kříženec mezi tvorbou kanadského Berlíňana Gonzalese a nějakou ztracenou nahrávkou Grandmastera Flashe. Škoda, že tu není podobně odpichovějších skladeb víc – vyvážily by tak líně odpolední atmosféru desky. Jamie Lidell je holt jen jeden…

Honeyroot: The Sun Will Come

Just Music/Warner Music
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Chilloutový vedlejšák Glenna Gregoryho z Heaven 17 a jeho kámoše Keitha Lowndese by rád mířil do nejvyšších pater poslechové elektronické hudby. Místy k tomu nemá nakročeno nejhůř – úvodní skladba Goodbye by se dobře vyjímala na kterémkoli albu Boards Of Canada a její smyčcové finále patří bezesporu k vrcholům desky. Následující Nobody Loves You (The Way I Do) je prostě skvělá balada bez ohledu na zvolený žánr. Čím víc se ale do alba dostáváte, tím víc vás mrzí množství banálních hudebních motivů, stejně jako výplňových skladeb vhodných leda jako kulisa ke sledování západu slunce ve dvou. Na druhé straně je fajn, že Honeyroot působí jako skutečná kapela a ne jako parta nájemných náladotvůrců.

Sonny J: Disastro

Stateside/EMI
2008

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Asi jen málokdo si před takovými padesáti lety dokázal představit, že nová hudba bude jednou vznikat recyklací té staré. Pro jedny symbolizoval masivní nástup samplerů a dalších podobných metanástrojů úpadek tradičního muzikantství, zatímco jiní v něm viděli fascinující doklad hudebního pokroku.
Dnes se o nadvládě elektronické hudby v uplynulých dvaceti letech nedá mluvit jako o vyloženě slepé vývojové větvi. Současný příklon ke klasičtějším hudebním formám však napovídá o jisté únavě ze všeho toho acidového třeštění a globálně pociťované potřebě návratu ke kořenům.
V takové situaci vyznívají desky, jako je tato, nutně zastarale a mimo mísu. Její booklet zdobí fascinující koláž z fotografií a ilustrací, kterou doplňují z kontextu vytržené komiksové bubliny. Hudba sama je pak sestavena podle stejného klíče – na bigbeatový základ jsou naroubovány samply starších i novějších nahrávek (např. od Jacka Jonese, Shirley Bassey nebo The Free Design) spolu s dalším hudebním materiálem.
Málokdy to však dohromady tvoří nějaký smysluplný celek, jako v případě takových The Go! Team.

Tracey Thorn: Out Of The Woods

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Na rozdíl od Lou Rhodes, která sólově debutovala loni s deskou Beloved One, se Tracy Thorn nespokojila s folkově komorním vyznění svého druhého sólového alba po patnácti letech. Do jeho vzniku zapojila celou řadu spolupracovníků a výsledkem je deska, kterou nejlépe charakterizuje ohraný recenzentský bonmot „EBTG bez Bena Watta“.
Největší devízou Tracey Thorn je pochopitelně její nezaměnitelný vokál, tu svou nevtíravou naléhavostí připomínající vyrovnanější Sinéad O’Connor (zejména v úvodní pastorální skladbě Here It Comes Again), jindy pro změnu dávající vzpomenout na konejšivý alt Sade jako v klavírní baladě Hands Up To The Ceiling.
Těžiště desky je právě v podobných pomalejších písních, zatímco svižnější skladby jako singlová It’s All True či cover Get Around To It z dílny Arthura Russella jsou tu spíš výjimkou ilustrující Traceynu pěveckou všestrannost.
Dalo by se diskutovat o nutnosti zařazení některých písní, stejně jako o účelnosti producentských nápadů Ewana Pearsona. Střídmější aranže by albu jenom prospěly, nakupující veřejnosti to ale stejně nejspíš bude fuk.

+

hodnocení: 3/5
psáno pro mGuide

Charlotte Gainsbourg svoji druhou desku vydala po dvaceti letech, Tracy Thorn na to potřebovala o pět let méně. Ani ona ale v mezičase nezahálela – se svým životním partnerem Benem Wattem vytvořila nejprve folkové a posléze elektronické duo Everything But The Girl a právě jeho pozdější inkarnace z ní učinila ikonu celé jedné posluchačské generace.
Na desce Out Of The Woods jako by ale začínala znovu od nuly: zatímco je Ben Watt zaneprázdněn budováním DJské kariéry, povolala Tracy Thorn remixérskou hvězdu Ewana Pearsona, pod jehož producentským dohledem album vzniklo. Nějak se ale zapomněli předem domluvit, komu vlastně bude určeno.
Vedle sebe tu tak koexistují křehké balady (úvodní pastorálie Here It Comes Again či sadeovská miniatura Hands Up To The Ceiling) s poněkud přeprodukovanými houseoidními kousky (pilotní singl It’s All True nebo cover skladby Arthura Russela Get Around To It).
V obou polohách se zpěvačka evidentně cítí jako doma, soudržnosti ale to ale nikterak nepomáhá. Pro samé stromy není vidět les, příště by to chtělo povolat schopnějšího lesníka, který by motorovou pilou odřezal vše nadbytečné.

Maya: Skrývaný

Universal Music
2007

hodnocení: 3/7
psáno pro Rock & Pop

Darek Král bývá označován za českého Mikea Oldfielda a dvě doposud vydané desky jeho projektu Maya patří k povinné výbavě diskoték tuzemských příznivců syntezátorového new age popu. Nové album Skrývaný Mayu představuje trochu překvapivě v dosud nejpísničkovější podobě. Ne že by byl tento druh tvorby Královi úplně cizí, tentokrát se ale nejedná o několik songů soupeřících o místo na desce s instrumentálkami, nýbrž písňová forma prostupuje celou nahrávkou.
Nejde o žádné utajené hudební klenoty– většina skladeb kolem vás při zběžném poslechu jen tak prošumí, aniž by zanechala nějaký hlubší dojem. Spíš než na Krále za to ovšem padá vina na jeho spolupracovníky. Nora Grundová sice vzhledem i pěveckým výrazem zapadá do stereotypního obrazu éterické newageové divy, role vypravěčky písňových příběhů jí ale už tak dokonale nepadne.
Navíc jí dvorní textař projektu Adam Suchý vkládá do úst jedny z nejneohrabanějších vět v historii české pop music – viz úvodní skladba Může být se školáckými rýmy typu z výšky/křížky, hejna/stejná apod. Vzato kolem a kolem, je ale album Skrývaný mnohem menším zlem, než by se podle strašidelného obalu mohlo zdát.

Tahle recenze vzbudila snad nejvíc kontroverze ze všech textů, které jsem kdy napsal. Mezi reakcemi ublížených fanoušků Mayi nechyběly obvyklé rady typu „nejdřív zkus sám něco složit a pak si dovoluj kritizovat,“ ale ani vyložené nactiutrhačné lži, jakou je tvrzení, že jsem neúspěšným autorem hudby ne nepodobné té na recenzovaném CD. Z celé debaty čiší naprosté nepochopení role hudební publicistiky, projevy většiny účastníků (čest výjimkám, k nimž patří i pánové Darek Král a Adam Suchý) by pak mohly sloužit jako postatný argument pro zavedení moderovaných diskuzí na internetových stránkách (přejdi na diskuzi).