Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Daniel Magg: Facets

Compost/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Po Studiu !K7 objevil kouzlo elektra další německý label.
Daniel Magg je někdejší polovina dua Worldless People, které tvořil společně s Wolfgangem Rüterem. Ten vypomáhá ve dvou skladbách alba Facets, ve třech se pak blýskl Robert Jan Meyer aka Minus 8. Nejvíce kreditů ovšem sbírá kromě Daniela kdosi jménem Gentlerain a jeho příspěvky mají bohužel nejblíže compostovskému průměru, tedy acid-jazzu bez ksichtu. Výjimkou se zdá být Set For Seizure, za jejíž basovou linku by se nemusela stydět žádná drum'n'bassová skladba.
Přesto se na desce odehrává něco zvláštního. Danielovi neušel velký návrat elektra v posledních měsících a ozvláštňuje jím i jinak obyčejné skladby. Na první poslech nic moc, ale pravidelné obcování s deskou zaručí pár když ne nezapomenutelných, tak určitě příjemných zážitků. Nejvíce se o pozornost hlásí Red Earth s Rüterovými klávesami doplněnými nádherným smyčcovým partem. Ve vrcholných okamžicích skladba připomíná tak trochu Sledgehammer Petera Gabriela, ne?
Zbývá ještě trochu místa na úvahu o směřování Compostu, ale na toto téma už bylo popsáno tolik papíru, že se další drancování lesního porostu nedá ospravedlnit. Stejně jako to, když někdo vydává jednu průměrnou acid jazzovou desku za druhou, i když styl, který si tím vybudoval, se už dávno rozmělnil.

Různí: Pulverising! DigitalTM

Pulver Records/Panther
2003

hodnocení: 4/7
psáno pro Rock & Pop

Jak poukázat na průměrnost desky a neurazit? Řekněme, že stuttgartský label Pulver Recordings vydává poněkud submisivní house a broken beats, sem tam ukápne nějaké to downtempo. Námluvy s jazzem jsou u položky z pantheří distribuce téměř pravidlem. DJové značku Pulver znají – viz přítomnost skladby Come On od Dutch Rhythm Combo na šestce výberu Hôtel Costes (tady je hned ve dvou verzích). Ostatním se musí jejich skladby přinést až pod nos na růžovém disku v plastikovém custom-designed obalu, aby si jich vůbec všimli. Hm, že by to o něčem vypovídalo? Třeba o nadbytku mixovaných kompilací na trhu, mezi kterými se tahle ztratí jako Viktor Kožený na Bahamách.

Různí: Black Coffee Chapter 6 - Feed Your Soul + Playground Vol.8 – Mixed & Compiled By Cuica + Destination: Out II









ecco.chamber/Panther
2003

hodnocení: 6/7 (Black Coffee), 4 (Playground), 5 (Destination: Out)
psáno pro Rock & Pop

Tři kompilace, které každá po svém těží z momentální obliby pomalé elektronické hudby. Black Coffee je navzdory amatérskému obalu nejpovedenější. Po downtempovém předkrmu přichází hlavní chod v podobě lehoučkých jazzy houseových závitků, následovaný dubově triphopovým zákuskem. Po tomhle menu se budete ještě dlouho olizovat!
Dvojice Cuica na svém příspěvku do série mixovaných kompilací Playground (předchozí díly míchali třeba Aromabar, Les Gammas nebo Madrid de los Austrias) prakticky neopouští mantinely vymezené pojmem nu-house a i přes počáteční eleganci a šarm se časem neubrání jisté těžkopádnosti, které se dalo vyhnout občasným zařazením nějaké skladby odjinud.
To slovutný vídeňský kompilátor Alan Brown pro jistotu rozdělil výběr Destination: Out II rovnou na dva disky – na prvním převažují skladby ve středním tempu, druhý je zdánlivě klidnější, i když i tady se beat čas od času narovná a začne compostovsky houseovat. Navíc má album zajímavý obal i přitažlivý cestovatelský koncept (celkem dvacet tracků má v rodném listě patnáct různých měst ze tří kontinentů) a to se na trhu, zahlceném podobnými výběry k neúnosnosti, počítá.

Mah-jong: Doki Doki

vlastní náklad
2003

hodnocení: 2/7
psáno pro Rock & Pop

Madžonk je vedle min a solitairu asi nejpopulárnější „kancelářskou“ hrou pod Windows. Při vší úctě k orientálním gamblerům a nudícím se sekretářkám je to ale také pekelně otravná hra a přesně taková je i deska Doki Doki stejnojmenného francouzsko-japonského projektu (koncem listopadu koncertovali v pražském Paláci Akropolis). Náplní alba je v kostce řečeno kombinace bezkrevného jazzu a elektroniky, která se hodí leda k uspávání hyperaktivních dětí. Další!

Chudáci Mah-jong! Přijeli do Prahy koncertovat nejspíš v rámci Euroconnections, pořadatelé před koncertem rozdali pár cédéček novinářům a nejspíš jediná recenze, která z toho vzešla, dopadla tak, jak si můžete přečíst výše. Když si je dneska zkusíte vygooglit, narazíte pouze na pár stránek v korejštině. Jak říkám, chudáci!

Orion: Teritorium I

Terorist? Records/Maximum Underground
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Peneřina – těžká dřina? Spíš pořádná legrace!
Před napsáním samotné recenze na Orionův sólový debut padlo na poznámky více papíru než u kterékoli jiné desky z téhle várky. Jako motto celého snažení (mého i jeho) lze vybrat text ze skladby Teritorium: "můžeš mě mít rád/můžeš mě nenávidět/můžeš ze mě srát/nemusíš se za to stydět/můžeš o mě psát/co jsi moh' někde slyšet..." Vezmu si to k srdci!
Hiphopové texty jsou alfou i omegou žánru. Orion je paradoxně nejúspěšnější tam, kde se v textech zabývá sám sebou – viz životopisná črta Dokument Orionek (Marko remix) – a nepokouší se o generační výpověď. Příkladem budiž hrůzná Ženy, víno, zpěv, ze které dělá přemíra vulgarit v kombinaci s laciným refrénovým r'n'b vokálem největší žumpu alba. Druhý pól desky představují skladby Chudáčci o nedobrovolné sexuální abstinenci a česko-ruská spolupráce Stoupat výš.
V té se mimochodem mihne i Orionův kolega z PSH Vladimir, jehož hvězdná chvíle ještě přijde v závěrečné Bys chtěl víc 3000. Dalšími hosty na desce jsou třeba DJové Wich a Trafik. Jako důkaz o fungující spolupráci uvnitř domácí hiphopové scény to stačí, kvalita Orionovy sólovky je ve hvězdách...

Basement Jaxx: Kish Kash

XL Recordings/CDirect
2003

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Schizoidní deska do schizoidní doby
Kde prostý selský rozum nestačí, nastupuje papír, tužka a vzniká dlouhý seznam pro i proti. Tady je stručný výtah:
PRO: Třetí deska Basement Jaxx je padesátiminutové tour de force, během kterého vás Simon a Felix provedou historií taneční hudby funkem počínaje a garáží konče. Aniž na okamžik zaváhají, prokazují oba pánové opět mimořádný cit pro vystavění skladeb. Najít mezi nimi slabší track by byl úkol pro specializovanou pátrací jednotku. Lesk navíc desce Kish Kash dodávají slavná jména jako loňský vítěz Mercury Music Prize Dizzee Rascal, Meshell Ndegeocello nebo Siouxsie Sioux.
PROTI: Jaxx se pouze vezou na v Británii momentálně ukrutně módní vlně mash-upů a hi-fi experimentátorství, reprezentované například Richardem X. Na jedné straně jim to umožňuje na jedné desce skloubit house, hip-hop nebo třeba world music, na straně druhé s takovým přístupem těžko nadchnou mnoho lidí mimo území commonwealthu. Amerika se totiž jako klíště drží svého r'n'b a kontinentální Evropa si navzdory nečetným snahám o změnu (viz Bastard Pop na Radiu 1) tradičně jede po úplně jiné koleji.
Už je vám to jasné?

Kid606: Kill Sound Before Sound Kills You

Ipecac/Day After
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Veselý zvukový terorista ve vrcholné formě
„Jsem klišé,“ praví jakýsi sampl v závěru skladby Ecstacy Motherfucker. Má pravdu? Odpověď není tak jednoznačná. Především: Kid606 není jen pouhou x-tou kopií Aphex Twina či Squarepushera, ačkoli by k podobnému úsudku povrchní poslech nového Kidova CD přímo sváděl. Vaří se tu sice z podobných ingrediencí, jako u zmíněných dvou pánů, hlavní je ale rozdíl v přístupu.
Zatímco v případě Aphexe i Squarepushera jde často o to, dostat z mašinek co možná nejdivnější (a nejnepříjemnější) zvuk a vytěžit z něj maximum, Kid606 se kromě zjevného zvukového terorismu pouští i do odvážných kompozičních dobrodružství a většinou na tomto poli vítězí. Je v tom jakási naivita a neslyšená spontánnost, podobná uvolnění opratí dětské fantazie. Doporučený soundtrack k četbě komiksů, hraní závodních her a podobně.
Dva detaily, o kterých se nikde nedočtete: kresba v bookletu parodující slavný artwork alba Music For The Jilted Generation od The Prodigy a podezřelá podobnost ústřední melodie skladeb Parenthood (Kid606) a Chariots For Hire (Telefuzz). Jasně, pár klišé by se tu také našlo, ale odmávnout s tím celou desku?

Kryštof: 03

Escape/EMI
2003

hodnocení: 7/7
psáno pro Rock & Pop

Máte něco proti dobrému popu? No proto!
Staré přísloví praví, že lásku, kašel a koně neschováš. Klidně si k tomu přidejte ještě talent, protože bez něho by Kryštof nevydal tuhle desku a česká hudební krajina by byla o jeden zázrak chudší. Navzdory názvu se nejedná o řadové album, místo toho je deska 03 namíchána ze tří rovnoměrně zastoupených částí.
Nejprve remixy: všechny čtyři opravdu fungují, to znamená, že původní písně někam posouvají. Žánrově sahají od jazzy downtempa Reset (Obchodník s deštěm) po kytarový trip-hop Veneer (Moře v hoře). Další část tvoří alternativní verze skladeb z předchozích dvou nahrávek kapely mezi kterými je i úchvatná unplugged verze Lolity pojmenovaná (ach!) malá Lolita. Poslední třetina patří soundtracku k Morávkově Nudě v Brně – autorem čtyř písní je představitel filmového Standy Jan Budař a Kryštofem je spojuje "pouze" to, že v nich zpívá Richard Krajčo.
Říká se, že se zpěvák za dobu existence kapely neuvěřitelně vyzpíval a hudebně i textařsky vyzrál. Něco na tom bude a taky na tom, že už zdaleka nejde jen o pop pro –náctileté divačky Medúzy. Uvidíme, s čím přijdou příště Tata Bojs, ale lepší budou jen těžko!

Messer Chups: The Best – Cocktail Draculina

Solnze Records/Tamizdat
2002

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Srdečné pozdravy z Transylvánie
Oleg Gitarkin je génius, který ujíždí na amerických béčkových horrorech z padesátých let a ze všeho nejradši kombinuje samply z nich se zvukem předpotopních syntezátorů a surfových kytar à la Beach Boys. Před pěti lety začal svoji hudební vizi naplňovat v projektu Messer Chups, který založil v Hamburku s Annettou Schneider. Později ji už v Petrohradu nahradil Igor Vdovin a společně s Gitarkinem dnes tvoří jednu z nejbizarnějších dvojic současné popmusic.
Nahrávají společně s praneteří Leona Theremina, který začátkem minulého století sestrojil jeden z prvních elektronických nástrojů a Lidia Kavina je v Rusku nejznámější instruktorkou hry na něj (pro neználky: na theremin se hraje tak, že pohybem rukou poblíž dvou antén měníte výšku a zabarvení tónu). Skladby Messer Chups jsou poměrně pestré, proměnlivé asi jako améba na extázi, nicméně ke konci je poslech desky Cocktail Draculina přece jen trochu fádní. To se ale rozhodně nedá říct o třech videoklipech, které jsou náplní datové stopy – dva z nich režíroval sám Oleg Gitarkin a jsou rozhodně lepší než většina silvestrovské 'zábavy'.

Yppah: They Know What Ghost Know

Ninja Tune/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Debutové album texaského Mexičana Joe Corralese You Are Beautiful At All Times z roku 2006 kličkovalo mezi perkusivním trip-hopem a melodickou IDM ve stylu Boards Of Canada. Nepostrádalo sice zajímavé momenty, chybělo mu ale nějaké výraznější směřování, ekvivalent literárního příběhu, který vás poslechem desky hladce provede od začátku do konce.
Je proto potěšitelné, že k novince přistoupil Corrales z jiného úhlu: akcentoval dosud spíše latentní prvky shoegaze a vytvořil cosi na způsob triphopové verze My Bloody Valentine. Namísto divokých beatů z jedničky nastoupila větší umírněnost, aniž by tím nějak trpěla ona známá expanzivní psychedelie. Takhle nějak by mohli znít v 21. století Doors.

Italian Secret Service: Not The Same

Irma La Douce/Panther
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Může existovat větší klišé, než je italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle komedie ze šedesátých let? Snad jedině italská nu-jazzová kapela pojmenovaná podle špionážního filmu z let sedmdesátých. Dario Cecchini a Leonardo Pieri ale mají smysl pro míru, což dokazují i na svém třetím albu (druhém pro easylisteningový sublabel značky Irma Records).
Jeho obsahem je sice nenáročný koktejlový jazz s prvky elektroniky a bossa novy – Cecchini má za sebou mimo jiné spolupráci s Eumirem Deodatem – přístupnost ale není pro tyhle dva florenťany synonymem pro banalitu. Dokonce i předělávce nirvanovské Smells Like Teen Spirit dokázali vdechnout punc originality, a to je co říct! Slušná žánrová deska.

The Autumnist: The Autumnist

Deadred Records/Starcastic
2008

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Od doby, kdy Vlado Ďurajka tvořil pod názvem Abuse žánrově čistou IDM warpovského střihu, už v Dunaji uplynula spousta vody. Původně jednočlenný projekt se postupem času rozrostl v regulérní kapelu, která před dvěma lety obohatila katalog Deadreds deskou Great Outdoors. Na ní už byly položeny základy toho, co je obsahem eponymního alba The Autumnist (změnu názvy vyvolaly tahanice s totožně pojmenovanou kapelou).
Elektronická kostra skladeb ustupuje čím dál tím více organičtější struktuře, ve které mají vedle sampleru a gramofonů rovnocenné místo živé či položivé nástroje. Škoda jen, že to celé působí v porovnání s předchozí deskou méně odvážně a rafinovaně. Abuse vs. The Autumnist – 1:0.

Miou Miou: Électronique (Mioumixes)

Piper Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Vždycky mi přišlo, jako by tvorba Miou Miou existovala tak trochu na okraji zájmu domácí hudební kritiky. Těžko říct, jestli za to může pragocentrismus nejhlasitějších publicistů, anebo jejich špatně skrývaný despekt k hravému retromódu, ve kterém původem východočeská kapela operuje.
S tím je ale, vážení, konec! Touhle sbírkou remixů totiž Miou Miou dávají jasně najevo všem pochybovačům, že námluvy se světovým indiepopem (namátkou: hraní před Mashou Qrellou a b. fleischmannem či remix pro Deerhoof) nebyly ze strany kapely jen nevinným flirtem.
Nejde ani tak o jména, či národnosti zastoupených remixérů – ty si ostatně může každý snadno najít na internetu. Miou Miou nejsou z těch, kteří by potřebovali sobě nebo komukoli jinému něco dokazovat. Jde o to, že Électronique povyšuje často chaotický a vysmívaný formát remixové desky na zcela novou úroveň. Na úroveň, která nechává citlivého posluchače ve stavu kombinujícím překvapení, hrdost, nadšení, melancholii a kdovíco dalšího, co ve vás dobrá hudba vyvolává.
Po Watching Black asi nejdůležitější domácí elektronická deska poslední doby.

Kylie: Boombox - The Remix Album 2000-2008

Parlophone/EMI
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Pro svou první remixovou kolekci si Kylie Minogue nemohla zvolit příhodnější název.
Boombox evokuje jakési bezčasí, v němž se po pravoúhlých ulicích prohání bandy černých výrostků s obrovskými kazeťáky na ramenou. Místo elektra a hip hopu zní ovšem z těchto ghettoblasterů sedmdesátkové disko a newyorský house – jenom v tom nejsoučasnějším zvukovém balení.
Kdosi na internetu nazval tuhle paní největší podvodnicí v showbyznysu. Naopak! Kylie si na nic nehraje, zná své slabiny i silná místa a stejně tak i všichni zúčastnění (remixy dodali např. Fischerspooner, Sebatien Leger nebo Chemical Brothers). Na rozdíl od Madonny se také Kylie nesnaží zavděčit se všem, a to je vrcholně sympatické.

School Of Seven Bells: Alpinisms

Ghostly International/Panther
2008

hodnocení: 4,5/5
psáno pro Rock & Pop

V dnešní době působí dreampop jako poněkud anachronický styl. Stále však existuje spousta kapel, které se k odkazu Cocteau Twins a dalších z katalogu 4AD vehementně hlásí. Newyorská trojice School Of Seven Bells (zkráceně SVIIB) je jednou z nich, s dreampopovým dědictvím ovšem zachází velmi volně.
Tak například hlukové stěny z kytarových vazeb jsou sice na debutu Alpinisms zásadním, nikoli však převažujícím prvkem. Tím je teprve jejich organické propletení s přiznaně strojovou rytmikou a dalšími elektronickými prvky. Přidejte si k tomu předpisově snovou atmosféru, výborné texty a dostanete jednu z nejzajímavějších desek minulého roku, a co víc – bez ohledu na vaše hudební preference.

Noisecut: Bliiizko

Slnko Records
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Slovenští Noisecut existují ve své současné podobě už šest let a za tu dobu stihli vydat tři alba. Většina posluchačů se tu s nimi ale nejspíš setká poprvé.
Ten, kdo slyšel předchozí počiny Noisecut, ocení jejich odklon od zvukového experimentátorství ve prospěch větší přístupnosti jednotlivých skladeb. Jako by kapela a především basák a programátor Losos konečně uvědomili, že pop není neslušné slovo a naučili se psát výborné (indie)popové písně.
V našich podmínkách připomínají Noisecut asi nejvíc současnou podobu Cartonnage, hudebně zní ovšem poučeněji a vyzráleji. Navíc jim přidává fakt, že zpívají výhradně ve slovenštině, s níž umí zpěvačka a textařka Bet-Maj Sepja zacházet jako málokdo.

The Rapture: !K7 Tapes

!K7/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Když můžou deejayské mixy vydávat Hot Chip, proč by nemohli indie disco rockeři The Rapture, řekli si nejspíš hlavouni z ká sedmičky, a tak vznikl další důkaz, proč tenhle label v kvalitě vydávaných kompilací jen tak někdo netrumfne.
Bylo by naivní očekávat, že The Rapture překvapí svými mixovacími schopnostmi. Spíš než na ně se tu hraje na eklektický vkus, zábavnost a celkovou soudržnost výsledného mixu. V tomhle ohledu snesou !K7 Tapes srovnání s tím nejlepším z konkurenční řady DJ Kicks.
Najdete tu vedle sebe funk, hip hop, disko, ale i současnější taneční elektroniku. Ideální deska k nakopnutí skomírajícího večírku nebo jen tak pro zvednutí nálady. „Like those indians, i’m an indian too…“

Air: Talkie Walkie

Source/Virgin/EMI
???

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Snesitelná lehkost Air
Zdá se, že od vydání svého debutu Moon Safari v roce 1998 mají Air schopnost udělat z každé nové desky menší osobní Vánoce nebo jiný svátek (své by vám o tom mohla povídat naše slečna editorka). Narovinu: Talkie Walkie není zdaleka taková bomba jako Moon Safari, i když hned zkraje desky čeká posluchače odměna za měsíce čekání v podobě dost možná nejlepších skladeb, které kdy Air natočili.
Zatímco otvírák Venus zní jak z poslední desky Blur, podmanivá singlovka Cherry Blossom Girl zase odkazuje dost možná ke Cocteau Twins a jejich Cherry Coloured Funk. Pozornost ještě hned tak neopadne, kolem poloviny desky ale nastává krize a jednotlivé skladby začínají čím dál tím víc splývat. Zapamatovatelná je ještě jakž takž nejpísničkovější Surfing On The Rocket, obrysy dalších skladeb se už ale ztrácejí v mlze, ze které jako maják svítí až závěrečná instrumentálka Alone In Kyoto.
Není to špatná deska, jen se v porovnání s předchozím rozpačitě přijatým albem 10.000 Hz Legend zdá, jako by Air ztratili odvahu experimentovat a natočili přesně to, co se od nich očekávalo. Nic víc, ale taky nic míň...

Interstella 5555: The 5tory Of The 5ecret 5tar 5ystem

Labels/Virgin
2003

hodnocení: 6/7
psáno pro Rock & Pop

Ačkoli měla premiéru na letošním ročníku festivalu v Cannes, není Interstella tak docela regulérní film a navzdory označení samotnými tvůrci za animovaný houseový muzikál není podle všeho ani to. V muzikálu se kromě zpěvu občas také mluví a tady nepadne za celou dobu jediné slovo. Místo toho stvořil Japonec Leidži Macumoto spíše jakýsi rozšířený videoklip ke kompletní poslední desce Daft Punk.
Samotný příběh, odvyprávěný na pozadí čtrnácti skladeb z alba Discovery, je poměrně prostý: čtveřice muzikantů je unesena ze své rodné planety mafiánskými bossy hudebního průmyslu na Zemi, kde se z nich stanou megaúspěšné hvězdy a tak trochu otroci vlastní písně One More Time. Kromě útoků na umělé vytváření kapel a nudný život pozemských celebrit je tu ještě jedna rovina, která je daná milostným vztahem baskytaristky Stelly a jejího mimozemského přítele, který se vydává na nebezpečnou cestu za její záchranou.
Suma sumárum – pokud vezmeme v potaz i všechny obvyklé i neobvyklé bonusy, z nichž je asi nejlepší videokoláž z rozkreslených náčrtků a hotových záběrů, je tohle moc hezký pokus, jak zpříjemnit fanouškům čekání na nějaký nový materiál jejich hrdinů. A mimochodem Daft Punk samotní se ve filmu objeví coby jedni z nominovaných na virtuální hudební cenu a jejich z robotické převleky, notoricky známé z promofotek, s dorozumívacím displejem na helmách patří k nejlepším nápadům za celých pětašedesáti minut.

Badly Drawn Boy: One Plus One Is One

Twisted Nerve/XL Recordings/CDirect
2004

hodnocení: 5/7
psáno pro Rock & Pop

Nesnadná čtvrtá deska britského zázraku
Damon Gough aka Badly Drawn Boy to nemá u kritiků lehké: nejdříve se předháněli ve vychvalování jeho debutu The Hour Of Bewilderbeast, za který dostal v roce 2000 Mercury Prize. Nad jeho dalšími dvěma deskami, soundtrackem k filmu About A Boy (česky Jak na věc) a řadovkou Have You Fed The Fish? už zase ohrnovali nos, protože to prý nějak nebylo ono. A na jeho novinku existuje tolik rozporuplných názorů, až by z toho jeden usoudil, že dostal každý z recenzentů úplně jinou desku.
Co vyvolává takový názorový rozptyl? V první řadě nejspíš povaha nahrávky a jejího autora. Badly Drawn Boy je samorost a kdo nepřistoupí na jeho hru, toho zvláštní kouzlo alba One Plus One Is One (Nesouhlasíte? Tak běžte do háje!) mine. A to je rozhodně škoda, protože i přes Goughovu rozporuplnou pěveckou úroveň a některá neohrabaná vyjádření v textech jde především o pozoruhodnou alt.folkovou kolekci s vlivy sahajícími od The Beatles (nezní snad v titulní skladbě Goughův zpěv jako vokál nebožtíka Lennona?) přes Jethro Tull (hřmotná Summertime In Wintertime) až po Nicka Cavea (hlavně v This Is That New Song).
Pokud se vám nezalíbí napoprvé, doporučuju tuhle desku nechat uležet a vrátit se k ní opět po čase, kdy možná oceníte její poněkud tajnosnubnou krásu.