Zobrazují se příspěvky se štítkemninja tune. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemninja tune. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 28. března 2010

Yppah: They Know What Ghost Know

Ninja Tune/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Debutové album texaského Mexičana Joe Corralese You Are Beautiful At All Times z roku 2006 kličkovalo mezi perkusivním trip-hopem a melodickou IDM ve stylu Boards Of Canada. Nepostrádalo sice zajímavé momenty, chybělo mu ale nějaké výraznější směřování, ekvivalent literárního příběhu, který vás poslechem desky hladce provede od začátku do konce.
Je proto potěšitelné, že k novince přistoupil Corrales z jiného úhlu: akcentoval dosud spíše latentní prvky shoegaze a vytvořil cosi na způsob triphopové verze My Bloody Valentine. Namísto divokých beatů z jedničky nastoupila větší umírněnost, aniž by tím nějak trpěla ona známá expanzivní psychedelie. Takhle nějak by mohli znít v 21. století Doors.

pátek 26. března 2010

The Cinematic Orchestra: Live At The Royal Albert Hall

Ninja Tune/Panther
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Vzhledem k výtečné koncertní reputaci The Cinematic Orchestra bylo jen otázkou času, kdy se Jason Swinscoe a spol. uvolí vydat nějaký ten oficiální živák. Pro jeho záznam si kapela zvolila vystoupení v londýnské Royal Albert Hall z loňského listopadu, což je sice vzhledem k exkluzivitě tohoto místa pochopitelné, zároveň to ale obrázek o jejích koncertních schopnostech poněkud deformuje.
Cinematics se ten večer totiž spojili s čtyřiadvacetičleným souborem Heritage Orchestra, před kterým ležel nesnadný úkol – převést spíše subtilní nu-jazzovou hudbu TCO do takového tvaru, který by odpovídal potřebám haly pro několik tisícovek diváků. Nevím, jak výsledek působil na místě, z desky na mě ovšem takto upravené skladby působí předimenzovaně a zbytečně grandiózně.
Navíc se logicky zmenšil prostor pro improvizace, kterými jsou The Cinematic Orchestra pověstní. Kapela se tudíž po většinu času soustředí na pouhé přehrávání osvědčeného repertoáru s důrazem na poslední album Ma Fleur a nezřídka při tom spíš než originál připomíná svůj vlastní snaživý revival.

Fink: Distance And Time

Ninja Tune/Panther
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Rozlišujme: Fink model 2001, který svým experimentálním trip-hopem příliš nevybočuje z tvorby svých stájových kolegů s černobílým logem Ninja Tune na prsou versus o tři roky starší (Nebo mladší? Zkrátka současnosti bližší.) akustičtější Fink s písničkářskými ambicemi. Uplynuly další tři roky a Fin Greenall je zpátky s novou deskou. Co myslíte, který Fink to bude tentokrát?
Nenechte se zmást faktem, že album Distance And Time produkoval Andy Barlow z někdejších Lamb. Triphopového Finka tady připomínají snad jen synkopované bicí v úvodní skladbě Trouble’s What You’re In, náladou ovšem tenhle otvírák evokuje spíš současnou podobu The Cinematic Orchestra. Zbytek je čistokrevný folk, který si vystačí s minimem nástrojů, protože to podstatné je tu obsaženo v kombinaci gonzalesovsky naléhavého zpěvu a klouzání prstů po kytarových strunách.
Intimní atmosféra desky přímo vybízí k nějakému sdílenému posluchačskému prožitku, což rozhodně není výzva k šíření nahrávky prostřednictvím počítačových p2p sítí! Kdy jste ale naposledy pozvali někoho k sobě domů za účelem společného poslechu hudby?