The Chemical Brothers: We Are The Night

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Tima Rowlandse a Eda Simonse stihl osud mnoha tanečních kapel, které byly na vrcholu v druhé polovině devadesátých let. Jejich desky si dnes lidé kupují spíš z nostalgie po starých dobrých časech, než kvůli tomu, že by od The Chemical Brothers očekávali něco radikálně nového, jako byla v počátcích jejich kariéry směs valivého big beatu a postacidové psychedelie.
Nejinak tomu bude i s jejich novinkou We Are The Night, která má nejspíš působit jako návrat do zlatých časů taneční hudby. Ty ale na desce připomíná snad jen skladba Saturate, v níž byl sice zvuk Rolandu TB-303 nahrazen nějakým jiným přístrojem, je ale celkem snadné si onen archetypální acidový zvuk představit.
Většina alba však působí překvapivě nezáživně a strnule, což je v rozporu jak se sebevědomou proklamací vetknutou do názvu nahrávky, tak se sympatickým eklektismem minulé desky Push The Button. Jednotlivé skladby přitom nezní až tak špatně (schválně si zkuste nějakou namátkou vybrat a pustit si ji osamoceně), nějak se z nich ale tentokrát nepovedlo sestavit fungující celek.

+

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

První dvě desky The Chemical Brothers se bez problémů kvalifikují mezi nejvýznamnější elektronické nahrávky minulé dekády. Zbytek jejich tvorby už ale tak snadno uchopitelný není – lze se shodnout snad jen na přínosu Chemiků k usmíření věčně rozhádaných táborů zastánců taneční a rockové hudby. Má to ale dva háčky: s křížením elektronických rytmů a kytar nepřišli pánové Rowlands a Simons jako první a navíc s ním začali dávno před vydáním svého nejvíc crossoverového alba Surrender.
Ozvěny této minulosti lze nalézt i na novince The Chemical Brothers, kterou ovšem nejlépe vystihuje rozpor mezi jejím sebevědomým názvem evokujícím klubovou kulturu v jejím rozkvětu a relativní neschopností dvojice vytvořit na desce hudební ekvivalent tvrzení „noc patří nám“. Taneční skladby na albu jsou povětšinou bezzubé a mají daleko k někdejší bigbeatové valivosti materiálu z první dvou nahrávek Chemiků i k houseovým vypalovačkám desek Surrender a Come With Us. Bohužel se ale nedá mluvit ani o sympatickém eklektismu předchozí Push The Button, místo něj nastoupila na novince strnulost, která se nejčastěji projevuje únavnými repeticemi základního motivu (příkladem budiž titulní skladba, ale i pilotní singl Do It Again).
Výjimky? Slušná post-acidová hříčka Saturate, psychedelická balada The Pills Won’t Help You Now a taky Fatlipem odrapovaný kousek The Salmon Dance. Ten si ale spíš zaslouží místo v nějakém kabinetu hudebních kuriozit, což snad nebude osud The Chemical Brothers. Na téhle desce pro to ale moc neudělali.