Zobrazují se příspěvky se štítkemhôtel costes. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhôtel costes. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 27. března 2010

Masomenos: The Third Eye

Pschent/Wagram/Panther
2009

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Masomenos jsou dva frantíci, kteří mají v Paříži designérský obchod a kromě něj se věnují djingu a skládání elektronické hudby. Od loňského roku si sami vydávají sérii EP a kromě toho připravují mixkompilace zaštítěné jménem snobského hotelu Côstes.
Obsahem téhle je autorský materiál na pomezí minimal houseu, francouzsky křupavého techna a deadbeatovského mikrodubu. Jako maják hustou mlhou touto směsí probleskují vzdálené zvuky piana, útržky vokálů a další „zlidšťující“ prvky. Výsledný dojem je ale beztak chlad a honění se za vlastním ocasem.
Docela lituju ty, kdo si to koupí v očekávání chilloutové pohody. I když… V porovnání s poslechem téhle desky je to vlastně docela zábavná představa.

Různí: Hôtel Costes 9

Pschent/Wagram/CDirect
2006

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Úspěch kterékoli kompilace závisí kromě kvality kompilovaného materiálu také na těžko definovatelném umu výběr sestavit tak, aby ladil uchu posluchače po celou dobu jeho trvání a pokud možno opakovaně. Zvlášť to platí v případě, kdy autor kompilace usiluje o navození určité nálady, která by pomáhala dotvářet atmosféru kupříkladu v baru nebo hotelové lobby.
Své o tom ví určitě jistý Stéphane Pompougnac, jehož jazzy-electro-loungeovým výběrům nesoucím jméno pařížského luxusního hotelu pomohla k větší proslulosti svojí chválou Madonna. Série Hôtel Costes měla svoje vrcholy a pády a její devátý díl zřejmě nebude patřit k těm památnějším. Přitom je na první pohled všechno na svém místě, luxusně se tvářícím obalem s fotografií vystajlovaných modelek počínaje a přítomností skladeb od řady Pompougnakových oblíbenců jako Gotan Project nebo Parov Stelar konče.
Jenže to všechno zní tentokrát nějak méně báječně, než jako když do přehrávače založíte některý ze starších dílů série (mým favoritem zůstane asi navždycky číslo šest). Jak už ale bylo naznačeno výše, sestavit dobrou kompilaci bývá pořádná alchymie a kde nejsou hvězdy v potřebné konstelaci, tam ani Madonna nebere.

pátek 26. března 2010

Různí: Hôtel Costes X

Pschent/Wagram/Panther
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Nejspíš jen málokdo ze čtenářů tohoto časopisu si může dovolit přenocovat ve skutečném hotelu Costes, který se nachází v ulici Saint-Honoré v samém centru pařížského prvního obvodu. Poslech stejnojmenné kompilační řady naštěstí představuje mnohem přijatelnější luxus, navíc bez neblahých průvodních jevů jako jsou typicky francouzsky pomalá obsluha či následný průvan v peněžence.
Jubilejní desátý díl téhle série nepřináší nic nového, co bychom od jejího tvůrce Stéphana Pompougnaka neznali už z minula. V porovnání se slabší devítkou snad jen ubylo akustičtějších písní ve prospěch větší elektrifikace. Zpětně se zdá, že kvalitu předchozího dílu negativně ovlivnila práce na Pompougnakově autorské desce (recenze vyšla v R & P 8/2007). Aktuální výběr se totiž zdá být mnohem sevřenější a usilující o jednotný výraz kompilace. Zlepšila se i autorova technika spojování jednotlivých skladeb, byť se stále nejedná o žádné mixalbum.
Čtrnáctka zvolených skladeb představuje odpovídající hudební doplněk k barokní opulenci vtělené do hotelového designu, aniž by přitom lezla na nervy a to je velké vítězství.

pondělí 14. prosince 2009

Stéphane Pompougnac: Hello Mademoiselle

Pschent/Wagram/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Coby sound designér luxusního pařížského hotelu Costes stojí Stéphane Pompognac za úspěchem stejnojmenných kompilací. Jejich náplní je směs downtempa, trip-hopu a lehčích odnoží houseu, prostě to, čemu se s jistým nádechem hanlivosti říká lounge music. Ve stejném duchu se nesou i dvě Pompougnakovy autorské desky.
Pozoruhodné na téhle hudbě je, že čím víc se do ní noříte, tím víc si ji dokážete užívat, byť se vám možná při povrchním setkání s ní zajídá její univerzální přístupnost. Právě tohle ostentativní sázení na jistotu je asi největší slabinou alba.
Stejně tak ale jako v Cosmopolitanu můžete tu a tam narazit na článek, který má k povrchnosti celého konceptu lifestylových časopisů daleko, má i deska Hello Mademoiselle několik světlých momentů – houseově narovnaná On The Road Again zní jako kombinace compostovského electrojazzu Daniela Magga a progresivních countryhrátek Alabama 3, pozoruhodné je i reggae ovlivněné downtempo Sunday Drive s hostujícím Charlesem Schillingsem.
Vzato kolem a kolem, je tohle album rozhodně lepší, než poslední nemastný neslaný díl Hôtelu Costes.