pátek 26. března 2010

Ewan Pearson: Piece Work

!K7/Panther
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Je toho víc, co byste na Ewanu Pearsonovi mohli obdivovat. Kromě jeho nevídané pracovitosti (během šesti let se podepsal pod téměř šedesáti remixy) je to třeba jeho portfolio spolupracovníků, v němž se spolu setkává smetánka popmusic s hvězdami elektronické hudby a jejími undergroudovějšími exponenty.
Piece Work představuje dvoudiskovou kompilaci toho nejlepšího z Pearsonovy remixové tvorby, přičemž se logicky soustředí na ty největší a nejznámější jména. Nechybí tu tedy přemíchané skladby od The Chemical Brothers, Goldfrapp, Franz Ferdinand, Pet Shop Boys nebo Depeche Mode, stranou ale nezůstalo ani pár méně povědomých hudebních pěšáků a třeba takový remix skladby One, Two, Three – No Gravity od jihoamerického projektu Closer Musik rozhodně stojí za vaši pozornost.
Škoda jen určité monotónnosti, která se po čase při poslechu téhle kompilace dostaví. Pearsonovy remixy spojuje určitá zvuková vize, která jim dodává jasně čitelný rukopis, příliš často ale výsledné skladby postrádají výraznější dynamiku. Takhle lze desku doporučit jen skalním Pearsonovým fanouškům.

Různí: Hôtel Costes X

Pschent/Wagram/Panther
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Nejspíš jen málokdo ze čtenářů tohoto časopisu si může dovolit přenocovat ve skutečném hotelu Costes, který se nachází v ulici Saint-Honoré v samém centru pařížského prvního obvodu. Poslech stejnojmenné kompilační řady naštěstí představuje mnohem přijatelnější luxus, navíc bez neblahých průvodních jevů jako jsou typicky francouzsky pomalá obsluha či následný průvan v peněžence.
Jubilejní desátý díl téhle série nepřináší nic nového, co bychom od jejího tvůrce Stéphana Pompougnaka neznali už z minula. V porovnání se slabší devítkou snad jen ubylo akustičtějších písní ve prospěch větší elektrifikace. Zpětně se zdá, že kvalitu předchozího dílu negativně ovlivnila práce na Pompougnakově autorské desce (recenze vyšla v R & P 8/2007). Aktuální výběr se totiž zdá být mnohem sevřenější a usilující o jednotný výraz kompilace. Zlepšila se i autorova technika spojování jednotlivých skladeb, byť se stále nejedná o žádné mixalbum.
Čtrnáctka zvolených skladeb představuje odpovídající hudební doplněk k barokní opulenci vtělené do hotelového designu, aniž by přitom lezla na nervy a to je velké vítězství.

Shy Child: Noise Won’t Stop

Wall Of Sound/Panther
2007

hodnocení: 1,5/5
psáno pro Rock & Pop

Třetí album newyorské dvojice Shy Child vyšlo už v květnu a fakt, že jste o něm dosud nejspíš neslyšeli, může o lecčem vypovídat. Tak třeba: hudba Shy Child není nijak originální. Odráží se v ní vlivy sahající od houseových inovátorů Daft Punk po designované nu-ravery Klaxons, s nimiž ostatně sdíleli koncertní pódium stejně jako s Hot Chip nebo Soulwax.
Na rozdíl od výše uvedených ale Shy Child postrádají byť jen špetku charismatu, kterou na desce nahrazuje iritující jednotvárnost a snaha zamaskovat nedostatek invence co největším hlukem. Poměrně zajímavým se může jevit fakt, že jim k tomu stačí pouze kytara, bicí a nějaké ty naprogramované základy.
Shy Child ale nejsou The White Stripes, takže jim k podobně přesvědčivému výrazu ještě hodně schází. Stejně jako mě dostatek argumentů pro to, abych byl k tomuto albu milosrdný jenom proto, že ho vydal kdysi vlivný a zajímavý label Wall Of Sound, který dal světu například Propellerheads nebo Les Rhythmes Digitales.
Následuje přátelské varování v angličtině: Don’t quit your daily jobs, boys! It could as well be your last record.

Tied & Tickled Trio: Aelita

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Bude říjen, budou Tied & Tickled Trio v Paláci Akropolis. Škoda, že k nám někdo tyhle Němce, kterých je ve skutečnosti pět, nepřivezl v době kolem vydání alba Observing Systems. Jejich tehdejší fúze jazzu, dubu a indietroniky totiž představovala ideální koncertní materiál. Letošní Trio je oproti tomu zadumanější, rozvláčnější a také méně zábavné.
Namísto vyrovnané kolekce skladeb, které do sebe přirozeně vplývají a udržují posluchače celou dobu v konzistentní melancholické náladě, což byl právě případ desky Observing Systems, přišla kapela na trh s kůží sešívanou z různých cárů posbíraných po všech možných koutech svého studia. Trojice titulních miniatur připomíná imitací hrací skříňky vynikající album Eve Futures Recall projektu Kreidler, dubově rozhoupaná Tamaghis má nejblíž k oněm postrádaným Tied & Tickled Trio model 2003, při poslechu Other Voices Other Rooms si i přes absenci vokálu neomylně vybavíte hudebně i personálně spřízněné The Notwist nebo Lali Puna.
Triu se stále daří vytvářet svou tvorbou specifický hudební svět, jenom je tentokrát méně úžasný a lákavý.

George Thomas & The Owls: Concert For Two Bicycles

Red Deer Club/Starcastic
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Tzv. freak folk je sice převážně doménou amerických písničkářů, to ale neznamená, že by přesvědčivá ukázka tohoto žánru nemohla vzniknout i jinde, třeba v Manchesteru. O hudební filozofii tamního labelu Red Deer Club leccos vypovídá už jeho ručně kreslené logo znázorňující – ano, správně – červeného jelena. Právě tady vyšlo debutové album solitéra George Thomase, kterého kritika ne neprávem srovnává s Devendrou Banhartem.
Navzdory jistému melancholickému odéru se Thomasovo lo-fi písničkářství vyznačuje odlehčenou až hravou atmosférou. Když se ke střídmému hudebnímu doprovodu v několika skladbách přidá countryově znějící ukulele, má výsledek blízko k hypotetickému ztracenému demu Patricka Wolfa. Nadhled téhle desce rozhodně nechybí, zároveň z ní ale nečiší baumaxovský výsměch kolegům ve zbroji.
Thomas si je dobře vědom toho, s kým se nachází na jedné lodi. Sice stojí sympaticky mimo nějaký jednoznačně pojmenovatelný proud, rozhodně si však zachovává smysl pro aktuální dění na poli alternativního folku. Neboli: není tak mimo, aby vás nemohl začít zajímat a dost možná i bavit.

Paul Van Dyk: In Between

Paul Van Dyk GmbH/Universal
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

V hudbě, stejně jako ve sportu, platí, že není důležité být první. Občas se ale docela hodí, když jste mezi prvními a dokážete svou pozici výhodně zpeněžit. O tom by mohli dlouho vyprávět všichni ti Beckhamové, Agassiové či Valentové, své o tom jistě ví i Paul van Dyk. Byl u toho, když se trance začal měnit z okrajového žánru taneční hudby v mainstreamovou záležitost a jeho přizpůsobivost mu umožnila vytěžit z tohoto boomu maximum. Přejme mu to, je totiž dost důvodů, proč být za Paulovu existenci rádi.
Navzdory všem předsudkům, které lze vůči tranceu mít, je třeba zas a znovu připomínat, že Paul van Dyk je především hudebník. I ty nejhorší skladby z jeho repertoáru převyšují o několik tříd produkci některých jeho služebně mladších kolegů ve zbrani, jmenovitě třeba Holanďana Tiësta. Pokud si nesedíte na uších, musíte ocenit van Dykovu práci s detaily, jakými je například baleáricky znějící kytarová linka ve White Lies.
Občas se mistr tesař utne – závěrečná Fall With Me nedělá čest ani svému autorovi, ani hostujícímu Davidu Byrneovi. Jinak je tu ale důvodů k pocitům marnosti poměrně málo.

Miou Miou: Lala grande finale

Piper Records
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

K východočeské kapele Miou Miou chovám osobní sympatie od vydání debutového EP 6 Chants Pour Les Chats. To ji představilo veřejnosti coby vítanou alternativu k převážně anglicky zpívajícím mladým kytarovým kapelám typu Southpaw či Toneless. Ano, texty písní Miou Miou jsou napsány výhradně ve francouzštině, což se dokonale snoubí s jejich retropopovým hudebním výrazem.
V porovnáním se zmíněným EP zní dlouhohrající prvotina kapely mnohem vyzráleji, největší problém ale bohužel zůstal nezměněn: coby absolvent pouhých devíti měsíců kurzů francouzštiny pro začátečníky si nemůžu nevšimnout rušivého českého přízvuku ve výslovnosti zpěvačky Karolíny Dytrtové. I když se jedná o ojedinělou výtku, kterou lze vůči kapele mít, celkový dojem z alba to zbytečně sráží.
Pochválit naopak lze tradičně propracovanou výtvarnou stránku desky a také vysokou úroveň jejího technického zpracování (týká se zejména mixu Ondřeje Ježka, který by si za soustavné vylepšování zvuku českých kapel ve svém studiu jáMOR zasloužil odlít před pražskou Akropolí sochu).

+

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

O debutové desce východočeských Miou Miou platí v podstatě totéž, co o novince Nieriky – nezmínit se o něm jenom proto, že už je na světě nějaký ten pátek, by znamenalo ignorovat jednu z nejpůvabnější a nejoriginálnějších kachen na našem hudebním rybníčku. Jejich orientace na francouzsky zpívaný retropopík, jehož poslech vyvolává asociace na kapely jako jsou Free Design či Stereolab, je jim v konkurenci domácích, spíše anglosaskou kytarovou hudbou ovlivněných mladých kapel, jistě k dobru.
Albu Lala grande finale navíc kromě hráčské i kompoziční vyzrálosti zúčastněných hudebníků výrazně pomáhá kvalitní koprodukce Járy Tarnovského, o fantastickém mixu Ondřeje Ježka ani nemluvě. Výhrady lze mít ke konstantně horší výslovnosti zpěvačky Karolíny Dytrtové, po x-tém poslechu se ale i na ni dá zvyknout.
Chvályhodná je propracovaná grafická stránka desky, mile naivní stejně jako sama hudba kapely. Sympatické je i otištění českých překladů písňových textů, které jsou spíše než přesným překladem jejich volným přebásněním. Miou Miou je totiž kapela velmi poetická a jako taková zdaleka ne pro všechny. Kdo jí ale dokáže naslouchat, bude za to po zásluze odměněn krásnou a intimní hudbou jako stvořenou pro poslech ve dvou.