Zobrazují se příspěvky se štítkempaul van dyk. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempaul van dyk. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 26. března 2010

Paul Van Dyk: In Between

Paul Van Dyk GmbH/Universal
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

V hudbě, stejně jako ve sportu, platí, že není důležité být první. Občas se ale docela hodí, když jste mezi prvními a dokážete svou pozici výhodně zpeněžit. O tom by mohli dlouho vyprávět všichni ti Beckhamové, Agassiové či Valentové, své o tom jistě ví i Paul van Dyk. Byl u toho, když se trance začal měnit z okrajového žánru taneční hudby v mainstreamovou záležitost a jeho přizpůsobivost mu umožnila vytěžit z tohoto boomu maximum. Přejme mu to, je totiž dost důvodů, proč být za Paulovu existenci rádi.
Navzdory všem předsudkům, které lze vůči tranceu mít, je třeba zas a znovu připomínat, že Paul van Dyk je především hudebník. I ty nejhorší skladby z jeho repertoáru převyšují o několik tříd produkci některých jeho služebně mladších kolegů ve zbrani, jmenovitě třeba Holanďana Tiësta. Pokud si nesedíte na uších, musíte ocenit van Dykovu práci s detaily, jakými je například baleáricky znějící kytarová linka ve White Lies.
Občas se mistr tesař utne – závěrečná Fall With Me nedělá čest ani svému autorovi, ani hostujícímu Davidu Byrneovi. Jinak je tu ale důvodů k pocitům marnosti poměrně málo.

středa 24. března 2010

Paul Van Dyk: Politics Of Dancing 2

Paul van Dyk GmbH/Universal
2006

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Když Paul van Dyk začínal před nějakými dvanácti lety hrát hudbu, pro kterou se časem vžilo označení trance, byla v tom určitá dávka protestu proti převládající oblibě tvrdého techna mezi berlínskými clubbery. Svému zvuku zůstal Paul věrný dodnes, ale zajímavost kdysi nového žánru se už dávno vytratila spolu s jeho řekněme společenskou rolí. Trance je dnes víc než kterýkoli jiný žánr taneční hudby zábavou pro masy, u čehož nutně začíná i končí každý pokus o jeho kritické uchopení. Zajímavější skladby blížící se stylově breakbeatu hledejte na CD s pořadovým číslem dva, jinak ale tenhle dvě a půl hodiny trvající mix připomíná francouzskou adrenalinovou zábavu parkour, při které jde o to, dostat se z jednoho konce města na druhý po dokonalé přímce. Žádné odchylky od vytyčeného směru se netolerují a to je v hudbě vždycky tak trochu nuda.