středa 24. března 2010

The Choirboys: The Choirboys

Universal Classics & Jazz
2007

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Těžko říct, jestli jsou snahy pracovníků hudebního průmyslu najít za každou cenu dosud nezaplněnou díru na trhu spíše k smíchu nebo k pláči. Jedno se ale Velké čtyřce (neboť nikdo jiný, než čtveřice největších světových labelů v čele s Universalem, v tom snad prsty ani mít nemůže) nechat musí: stále ještě dokáže pořádně překvapit – třeba vydáním alba, na němž hrají hlavní roli hlasy tří nedospělých členů různých anglických kostelních sborů. Soupiska autorů hudby sahá od klasiků jako jsou César Franck či F. Mendelsohn Bartholdy až po současníky typu Andrewa Lloyda Webbera a dokonce Erika Claptona. Nevím, co by na tuhle desku řekli kolegové z časopisu Harmonie, za sebe ale musím zodpovědně prohlásit, že mi chlapci během povinných poslechů ani jednou nezačali lézt krkem, a to jsem k recenzi původně hodlal přistoupit s velkou skepsí. Budiž tedy spravedlnosti učiněno zadost: The Choirboys je deska natočená s citem a láskou týmem naprostých profesionálů, která by si snad přece jen cestu k uším posluchačů odkojených Loreenou McKennitt a soundtrackem k Pánu prstenů najít mohla.

Yellow Sisters: Singalana

Indies Scope Records
2007

hodnocení: 6/7
psáno pro mGuide

Možnost recenzovat čistě vokální desku, navíc domácí provenience, nepřichází zrovna každý den. Jak ale k takové recenzi přistoupit, když se podobná hudba obvykle vzpírá jakýmkoli žánrovým hranicím a už vůbec na ni nelze uplatňovat běžná kritéria používaná při hodnocení popu?
Abychom si rozuměli: debutové album dívčí čtveřice Yellow Sisters není žádným obtížně poslouchatelným dílem zkoumajícím možnosti lidského hlasu po vzoru takové Diamandy Galás, spíš má blíže k vokálnímu žonglování Bobbyho McFerrina. Maximálně přitom využívá početní převahy „sester“, ať už jde o různé souzvuky, proplétající se hlasové linky a podobně.
Kromě v úvodu recenze zmiňované nadžánrovosti – jazz, klasika i populární hudba jsou na desce Singalana skutečně jedním – působí nesmírně osvěžujícím dojmem kontrast mezi technicky dokonalým zpěvem dívek a neakademicky hravým přístupem k aranžím jednotlivých skladeb. Dočkáme se tak i beatboxu (hostující Jesus v Revolution) či nejrůznějších imitací přírodních zvuků (vítr ve stejnojmenné skladbě, čmelák nebo jiný okřídlený hmyz v Bzum).
Výhrady lze mít snad jen k poněkud slabší angličtině, která se na desce přirozeně střídá s češtinou, skutečnou i „fiktivní“ svahilštinou a v jednom případě i francouzštinou. Celkový dojem z desky je ale natolik pozitivní, že se podobné námitky jeví celkem nepatřičně.

Death Cab For Cutie: Plans

Atlantic Records/Warner Music
2007

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Death Cab For Cutie, takto vyvolené dítko multiinstrumentalisty Bena Gibbarda (jinak též Postal Service), jsou momentálně nejspíš nejslavnější kapelou operující v těsné blízkosti někdejší grungeové bašty Seattlu. Přechod od indie labelu Barsuk pod ochranná křídla majoru Atlantic/Warner se sice časově strefil do vrcholu popularity Gibbardovy party, kreativita čtveřice šla ovšem od vydání předchozího opusu Transatlanticism strmě dolů. Páté řadové album Death Cab… začíná ještě poměrně slibným trojblokem písní Marching Bands Of Manhattan/Soul Meets Body/Summer Skin, kolem páté skladby se však materiál na desce neodvratně slévá v jednu velkou šedivou nudu, před kterou jediný únik představuje stisknutí tlačítka stop na přehrávači. Kdyby měl tohle být jejich jediný odkaz budoucím generacím, tak po nich už ta příští ani nevzdechne.

Iva Bittová & Javas: The Party

Indies Records
2007

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Ke spojení brněnského DJe a producenta Javase s taktéž moravskou alternativní superstar Ivou Bittovou došlo poprvé v roce 1998. Na CD však vychází záznam jejich studiové session prakticky kopírující stavbu jejich živých vystoupení až nyní. Ne že by to projektu bylo na škodu: díky přítomnosti Bittové získávají Javasem servírované techhouseové skladby (včetně vlastního tracku Infantil Pop) téměř nadčasovou kvalitu. Její hlas přitom z desky rozhodně nijak výrazně neční – vokálními linkami přispívá zpěvačka střídmě a s citem a často uplynou celé minuty aniž by se jakkoli projevila. Povinnou recenzentskou otázku, komu je vlastně CD určeno, neřeším. Svého kupce si vzhledem ke své kvalitě určitě najde a skeptikům nezbude než si dokola pouštět svého Sashu a Oakenfolda.

Různí: A Broke Down Melody

Woodshed Films/Universal
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Recenzovat v hudebním časopisu DVD se surfovou tématikou, notabene v zemi, která nedisponuje mořem, se může jevit jako poněkud zvláštní nápad. To by ovšem bratři Chris a Emmet Malloyovi nesměli patřit mezi prominentní tvůrce videoklipů pro lidi jako jsou Metallica, The White Stripes nebo Avril Lavigne a hlavně by zvukovou stopu jejich přes dva roky starého snímku A Broke Down Melody nesměla tvořit z velké části hudba.
On je to sice pořád ještě technicky vzato dokument, příliš se z něj toho o surfování ale nedozvíte. O to víc si užijte dlouhých záběrů na svalnaté opálené mladé muže, kterak překonávají jízdou na zašpičatělém prknu přírodu i sami sebe a tyto záběry se samozřejmě bez patřičného hudebního doprovodu neobejdou. Na rozdíl od skate- či snowboardových videí ovšem nečekejte žádný adrenalinem pulsující nářez!
Surfing je očividně doménou lidí s převážně pozitivním smýšlení o světě i o sobě samých, což se odráží i v jejich hudebních preferencích. Jack Johnson, Beta Band, Kings Of Convenience… To jsou jen někteří z těch, jejichž skladby ve filmu zazní, přičemž hned v několika případech premiérově. A Broke Down Melody je zkrátka snímek, který vás sice sotva přiměje investovat tisíce do surfového vybavení, pár příjemných okamžiků se s ním ale strávit dá.

The Good, The Bad & The Queen: The Good, The Bad & The Queen

Honest Jons Records/Parlophone/EMI
2007

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Damon Albarn je jedním z mála obyvatel nejvyšších pater pomyslného hudebního věžáku, který si zaslouží chodit po světě s nálepkou UMĚLEC. V každém ze svých dosavadních projektů se po svém pokoušel uchopit různé hudební formy: s Blur hledal ideální výraz pro klasicky obsazenou rockovou kapelu, s Gorillaz zkoumal obrysy tanečního popu a s nedoceněným sdružením Mali Music se do jeho akčního rádia dostala i world music.
Ve světle výše popsaného se zdá, že hlavním impulsem pro založení kapely s názvem parafrázujícím slavný Leonův western, byla snaha prozkoumat možnost uplatnění hudebního dědictví šedesátých a sedmdesátých let v současném kontextu – odkazy na řadu zásadních skupin těchto dekád The Beatles počínaje a Velvet Underground zdaleka nekonče jsou na eponymním albu GBQ všudypřítomné.
Neméně významná je ale stopa, kterou na desce zanechal producent Brian Burton, známější pod pseudonymem Danger Mouse. Ten se stal už v období kolem vydání druhé desky Gorillaz čímsi na způsob Albarnova alter ega a nyní opět dokazuje, že tvůrčí energie obou dvou jsou vyladěny na stejnou frekvenci. Týká se to i schopnosti balancovat na ostré hraně mezi popovou líbivostí na jedné straně a občas poněkud iritující „uměleckostí“ na straně druhé.
The Good, The Bad & The Queen není album plné skladeb, které byste si mohli pobrukovat cestou do práce a už vůbec to není deska pro ty, kteří mají Damona Albarna dodnes zaškatulkovaného v kolonce britpop. Přes hvězdnou účast Paula Simonona, Simona Tonga a Tonyho Allena se ale nejedná ani o nahrávku propojující politický punk The Clash s pozdně shoegazingovým zvukem The Verve a afrobeatem Fela Kutiho kapely Africa 70. GBQ jsou totiž především splněným snem jednoho talentovaného londýnského floutka, kterému se s partou kámošů zas jednou podařilo pobláznil polovinu hudební veřejnosti.

The Feelers: One World

Warner Music
2007

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

V Česku málo známá kytarovka The Feelers je prý velkým pojmem doma, na Novém Zélandu potažmo na velké části jižní polokoule. Není divu: jejích písně v sobě kloubí rockový drajv s popovou melodičností, což ve spojení s lokální mediální masírkou a tušeným charismatem frontmana Jamese Reida zadělává na univerzální přitažlivost kapely.
Jak už to u podobných místních hrdinů chodívá, jejich úspěch za hranicemi rodné země zpravidla bývá spíše věcí náhody. Cestu k českým posluchačům by The Feelers mohl pomoct otevřít fakt, že tu hráli už v roce 2004 coby hlavní hvězda festivalu Trnkobraní ve Vizovicích. Tamní spíše máničkovské kultuře hudba kapely zjevně konvenuje více než poněkud sofistikovanějšímu pražskému klubovému publiku, i když kdo ví.
Třeba i zdejší intelektuálové pocítí k The Fellers určitou náklonnost poté, co zjistí, že se Reidův vokál nápadně podobá Meat Loafovu dramatickému chroptění, případně ocení staromódně fortelný zvuk kapely mající blíže ke skorokrajanům Midnight Oil než k protinožcům The Killers nebo Franz Ferdinand.
A to ještě nebyla řeč o tom, že The Feelers fungují ve třech a na desce si nevypomáhají zbytečnými studiovými berličkami, což v dnešní době působí zdravě osvěžujícím dojmem.