pátek 26. března 2010

Tortured Soul: Did You Miss Me

Dôme Records/Panther
2009

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Jednořádková definice brooklynských Tortured Soul by zněla: „Naživo hraný house se soulovými vokály“. Před takovými dvanácti lety by to stačilo k tomu, aby se o kapele psalo v superlativech. Co s tím ale dnes, kdy nějaké živé prvky používá v elektronické hudbě kdekdo?
Větší raritou je zpívající bubeník John-Christian Urich, který je ale spíš vizuálním lákadlem na koncertech. A jsme u hlavního problému téhle desky – sterilita studiového nahrávání Tortured Soul evidentně nesvědčí. Výsledek má do toho, aby se dal označit za strhující, stejně daleko, jako Urichův krotký projev do živelnosti Jamieho Lidella.
Snad se Gilles Peterson tentokrát mýlil, když skupinu označil za budoucnost house music.

Nancy Elizabeth: Battle And Victory

Timbreland Recordings/Leaf/Starcastic
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Mladá britská písničkářka Nancy Elizabeth Cunliffe v lecčems připomíná Joannu Newsom. Také ona teprve nedávno oslavila dvacáté narozeniny a navíc svůj zpěv často doprovází hrou na harfu, byť tu keltskou s dvaadvaceti strunami. Spíš než k proudu označovanému jako New Weird America se ale svou tvorbou řadí k pokračovatelům folkových tradic své rodné země, a to v nejširším slova smyslu.
Jednou tak máte při poslechu desky Battle And Victory dojem, že jde o nějakou moderně zaranžovanou středověkou baladu. Jindy se vám zas vybaví zástupy písničkářek ze stáje vydavatelství 4AD v čele s Lisou Germano a mimo není ani srovnání Nancy Elizabeth s její někdejší stájovou kolegyní Hanne Hukkelberg.
Kromě harfy se slečna Cunliffe doprovází i na kytaru a k slyšení je tu i řada více či méně exotických nástrojů, jako je indické harmonium nebo řecké buzuki. Nejdůležitějším prvkem tu ale zůstává její hlas, ve kterém se civilnost snoubí se zvláštní naléhavostí. Při jeho poslechu je snadné zapomenout na okolní svět, a to je v našem kulturním okruhu, kde je píseň základní hudební formou, největší dar.

Alejandro Franov: Khali

Staubgold/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Argentinec Alejandro Franov je známý především pro svůj podíl na úspěchu své krajanky Juany Moliny, s níž spolupracoval na třech deskách. Jeho vlastní tvorba má ale daleko k tomu, co bývá s určitým despektem označováno za producentské nahrávky. K dnešnímu dni má na kontě šest alb, přičemž ale až to poslední je k mání celosvětově.
V hudebních odchodech budou mít s jeho zařazením problémy. Navenek se sice tváří jako world music, spíš než o hudbu nějaké konkrétní oblasti jde ale o skutečnou „hudbu světa“. Kromě tradiční osy východ-západ podniká Franov hudební výpady do všech světových stran. Nástroje si vypůjčuje tu v Africe, tu v Peru, jindy si pro ně doletí na Dálný východ.
Způsob, kterým snáší tolik různých vlivů do jednoho podmanivého celku, připomíná dialog Petea Namlooka a Burhana Oçala na desce Sultan. Není v tom ale nějaké samoúčelné experimentování. Franov se hudbami všemožných etnik dlouhodobě zabývá a v pozadí celé desky je možné vytušit téměř vědecký přístup k jejich vzájemnému kombinování. Nejdůležitější ale je, že se mu tím daří v posluchačích vyvolávat zcela nevědecké nadšení.

Efterklang: Parades

Rumraket/Leaf/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Tři roky po vydání debutové desky Tripper, která z nich udělala alternativní hvězdy první velikosti a vynesla jim přezdívku dánští Sigur Rós, přichází pětice Efterklang se svým druhým albem. Dobrá zpráva zní, že tu opět najdeme všechny ingredience, které dělaly z debutu výjimečnou událost – bohatou, avšak účelnou, instrumentaci, éterické vokály, které se prolínají v několika paralelních linkách a především úchvatně dynamické skladby s množstvím dramatických akcentů.
Špatnou zprávou může být, že už jsme to od nich jednou slyšeli. To je ale obecný problém skupin, které mají tak jako Efterklang svůj jedinečný a snadno rozpoznatelný zvuk. První dvě desky Jaga Jazzist se od sebe také moc neliší, o Sigur Rós ani nemluvě. Oproti nevýraznému EP Under Giant Trees, které jsme v Rock & Popu také recenzovali, se ale Efterklang podařilo napsat na nové album dostatečné množství zajímavých skladeb.
V porovnání s debutem ubylo množství elektronických ruchů a mikrosamplů ve prospěch větší organičnosti nahrávky. Výsledkem je krásná deska, osvěžující jako procházka lesem za teplého podzimního dne.

Basement Jaxx: Crazy Itch Radio

XL Recordings/EMI
2006

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Každé z dosavadních tří alb dvojice Simon Radcliffe a Felix Buxton posunulo hranice toho, co ještě taneční hudba snese o notný kus. Abyste tomu rozuměli: nešlo o žádnou nenápadnou subverzi, která by údajně stagnující hudební žánr nahlodávala zevnitř, ale o pořádný frontální útok, před kterým jste se mohli buďto pevně uzavřít ve svém bytě a odolávat mu poslechem vánočních hitů Boney M, nebo se jím nechat beze zbytku smést. Žádná střední možnost neexistovala a stejně tak neexistuje ani v případě novinky Basement Jaxx s názvem Crazy Itch Radio.
Počínaje symfonickým intrem následovaným pilotní singlovkou Hey U vás Radcliffe s Buxtonem vtáhnou do svého jedinečného hudebního vesmíru, kde si židovský klezmer podává ruce s balkánskou dechovkou, akustické kytary bojují o vaši pozornost s banjem a do toho všeho zní ty nejšílenější taneční rytmy, které si dokážete představit.
Crazy Itch Radio je postmoderní karneval zvuků a stylů, který vás podle vaší momentální nálady dokáže beze zbytku okouzlit, nebo vám poleze pěkně na nervy. Těžko si tu najdete svoji oblíbenou skladbu, kterou si budete pouštět častěji, než zbytek alba (i když by se tu na druhé straně pár kandidátů určitě našlo), spíše budete desku využívat jako portál do jiné hudební dimenze, ve které je tak dobře, protože v ní Boney M nikdy neexistovali.

Aaron Martin & Machinefabriek: Cello Recycling/Cello Drowning

Type/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Designem obalu i hrací dobou střídmé, obsahově však nadmíru bohaté. Takové je album, které má v katalogu manchesterského vydavatelství Type Recordings katalogové číslo 29. Sešli se na něm dvě osobnosti současné avantgardní hudby: holandský experimentátor Rutger Zuydervelt (Machinefabriek) a americký multiinstrumentalista Aaron Martin.
Deska obsahuje dvě rozsáhlejší kompozice. První s názvem Cello Recycling představuje jakýsi Zuyderveltův remix Martinovy improvizované hry na violoncello, který vznikl na objednávku jisté umělecké galerie. Ryzí drone ambient se tu potkává s názvuky post-rocku, atmosféra postupně houstne a nakonec graduje k závěrečnému vyvrcholení.
Následující skladba Cello Recycling přidává do hry ještě další prvek – nasamplovaný zvuk vody, v níž se Martinovo cello i Zuyderveltova elektronika se zjevnou rozkoší koupou. Autoři si prohodili role, takže je to Aaron Martin, kdo tu manipuluje s původně ryze elektronickým materiálem a dotváří ho hrou na svůj nástroj.
Jinak jsou to dvě strany jedné mince, kterou budete s chutí otáčet v dlani/v přehrávači hodně dlouho.

Murcof: Cosmos

Leaf/Starcastic
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Stěží by se mezi milovníky experimentální elektronické hudby našel někdo, komu nic neříká jméno Fernanda Corony. Pod pseudonymem Murcof vydal tenhle Mexičan dvě alba, která se žánrově pohybují na hranicích IDM, ambientu a moderní vážné hudby. Především předposlední Remembranza z roku 2005 představuje skutečně ojedinělý hudební klenot, který navzdory různým vlivům, jež Coronův kánon utvářejí, působí nesmírně kompaktně a v jistém smyslu i nepřekonatelně.
Snad s vědomím téhle definitivnosti pojal Murcof své nové album trochu odlišně – východiskem se mu tentokrát staly nahrávky klasických hudebních nástrojů, které ve studiu upravuje a vytváří z nich nové zvukové textury. Výsledek je těžká, převážně ambientní nahrávka, která klade na posluchače velké nároky.
Nejsem si ale jistý, kolik mu toho pro změnu předává. V porovnání s deskou Aarona Martina & Machinefabriek, recenzovanou shodou okolností v tomto čísle Rock & Popu, je totiž spektrum emocí obsažené v Coronově hudbě jaksi ošizené, o někdejší bouři jménem Remembranza ani nemluvě. Být „jen“ dobrý zkrátka není u Murcofa zvykem.