pátek 26. března 2010

Miou Miou: Lala grande finale

Piper Records
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

K východočeské kapele Miou Miou chovám osobní sympatie od vydání debutového EP 6 Chants Pour Les Chats. To ji představilo veřejnosti coby vítanou alternativu k převážně anglicky zpívajícím mladým kytarovým kapelám typu Southpaw či Toneless. Ano, texty písní Miou Miou jsou napsány výhradně ve francouzštině, což se dokonale snoubí s jejich retropopovým hudebním výrazem.
V porovnáním se zmíněným EP zní dlouhohrající prvotina kapely mnohem vyzráleji, největší problém ale bohužel zůstal nezměněn: coby absolvent pouhých devíti měsíců kurzů francouzštiny pro začátečníky si nemůžu nevšimnout rušivého českého přízvuku ve výslovnosti zpěvačky Karolíny Dytrtové. I když se jedná o ojedinělou výtku, kterou lze vůči kapele mít, celkový dojem z alba to zbytečně sráží.
Pochválit naopak lze tradičně propracovanou výtvarnou stránku desky a také vysokou úroveň jejího technického zpracování (týká se zejména mixu Ondřeje Ježka, který by si za soustavné vylepšování zvuku českých kapel ve svém studiu jáMOR zasloužil odlít před pražskou Akropolí sochu).

+

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

O debutové desce východočeských Miou Miou platí v podstatě totéž, co o novince Nieriky – nezmínit se o něm jenom proto, že už je na světě nějaký ten pátek, by znamenalo ignorovat jednu z nejpůvabnější a nejoriginálnějších kachen na našem hudebním rybníčku. Jejich orientace na francouzsky zpívaný retropopík, jehož poslech vyvolává asociace na kapely jako jsou Free Design či Stereolab, je jim v konkurenci domácích, spíše anglosaskou kytarovou hudbou ovlivněných mladých kapel, jistě k dobru.
Albu Lala grande finale navíc kromě hráčské i kompoziční vyzrálosti zúčastněných hudebníků výrazně pomáhá kvalitní koprodukce Járy Tarnovského, o fantastickém mixu Ondřeje Ježka ani nemluvě. Výhrady lze mít ke konstantně horší výslovnosti zpěvačky Karolíny Dytrtové, po x-tém poslechu se ale i na ni dá zvyknout.
Chvályhodná je propracovaná grafická stránka desky, mile naivní stejně jako sama hudba kapely. Sympatické je i otištění českých překladů písňových textů, které jsou spíše než přesným překladem jejich volným přebásněním. Miou Miou je totiž kapela velmi poetická a jako taková zdaleka ne pro všechny. Kdo jí ale dokáže naslouchat, bude za to po zásluze odměněn krásnou a intimní hudbou jako stvořenou pro poslech ve dvou.

Květy: Kocourek a horečka

Indies Records
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Že je Brno tradičním centrem tuzemské alternativní hudební tvorby, je snad dostatečně známé. Zásluhy tamního vydavatelství Indies Records na jejím šíření jsou také poměrně nasnadě. Kolik z vás ale zajásá při zprávě, že tentýž label právě vydává druhé album brněnské alternativní kapely Květy? Přitom by se důvodů k radosti našlo hodně: Květy nezní jako žádná jiná současná česká kapela a ani v zahraničí byste podobných mnoho nenašli. Hudebně se jejich tvorba pohybuje od akustického bigbítu připomínajícího Hm… k noiseově elektronickým experimentům na hranici poslouchatelnosti, celé album ovšem pevně svírá spona nezaměnitelné „přírodní“ poetiky písňových textů, v nichž jako by se odrážely střípky básnictví Filipa Topola, Roberta Nebřenského či jednoho z oblíbených básníků Budoáru staré dámy. Kocourek a horečka je deska odvážná, originální a nesnadno uchopitelná a jako taková se obtížně hodnotí. I recenzent je totiž jenom člověk, když má ale dobrý den…

Fergie: The Dutchess

A & M Records/Universal
2006

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Ve svých jednatřicetiletech stačila být Stacy Ferguson lecčím: dětskou televizní hvězdou, celebritou závislou na amfetaminu i sexuální ikonou časopisů typu Maxim nebo GQ. Pro nás je ale nejdůležitější, že ji po nikoli nevýznamném účinkování v dívčím triu Wild Orchid objevili hip-popoví Black Eyed Peas a dosadili ji na post hlavní zpěvačky. Fergie účinkovala na dvou posledních albech kapely a výrazně jim pomohla k jejich současnému superhvězdnému statusu. Nejvyšší čas vyrukovat se svou sólovou deskou, co říkáte? Tu Fergie pomáhal přivést na svět kolega z Black Eyed Peas will.i.am, takže hudebně se o moc velký úkrok stranou nejedná. The Dutchess představuje koktejl r’n’b groovů, hiphopové poetiky a náznaků popových melodií, jaký umějí namíchat jen američtí producenti. Podívejte se do kolonky „jak to zní“*, abyste si udělali lepší obrázek. Pokud vám to imponuje, přidejte si k hodnocení klidně jednu až dvě hvězdičky. Pokud ne, nic si z toho nedělejte, protože v tom nejste sami.

(*vyměklá Peaches, Natasha Bedingfield, která ztratila schopnost psát hitové písničky)

Jamelia: Walk With Me

Parlophone/EMI
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Kdo by to byl řekl, že se skladba Personal Jesus od Depeche Mode jednou octne prostřednictvím samplu na desce britské r’n’b zpěvačky Jamelie? Tím ale výčet překvapení v souvislosti s její Lynchovsky pojmenovanou novinkou nekončí. Tak třeba píseň Do Me Right produkoval Afrika Bambaata a dokonce do ní přispěl i svým vokálem. Málo? Tak dobře: album otevírá singlový track Something About You, což je vyložený rádiový hit smiřující r’n’b s rockovými kytarami. Ne nadarmo ostatně figuroval coby jeden ze spoluautorů na minulé desce Jamelie Chris Martin z Coldplay. Fakt, že Jamelie pochází z Velké Británie a ne ze Spojených států, její tvorbu předurčuje k roli vítané alternativy k poněkud stádní americké r’n’b produkci. Místy sice deska Walk With Me působí poněkud uřvaným dojmem, který zasvěceným připomene norskou hvězdičku Miru Craig (zvlášť patrné je to ve zmíněné skladbě Do Me Right, kterou otevírá etnický motiv jako vystřižený z Miřina alba), pak se ale člověk proposlouchá k rovněž vzpomenuté „depešácké“ Beware Of The Dog a nestačí se divit. Nevím, jak vám, mně to ale docela stačí.

Fink: Distance And Time

Ninja Tune/Panther
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Rozlišujme: Fink model 2001, který svým experimentálním trip-hopem příliš nevybočuje z tvorby svých stájových kolegů s černobílým logem Ninja Tune na prsou versus o tři roky starší (Nebo mladší? Zkrátka současnosti bližší.) akustičtější Fink s písničkářskými ambicemi. Uplynuly další tři roky a Fin Greenall je zpátky s novou deskou. Co myslíte, který Fink to bude tentokrát?
Nenechte se zmást faktem, že album Distance And Time produkoval Andy Barlow z někdejších Lamb. Triphopového Finka tady připomínají snad jen synkopované bicí v úvodní skladbě Trouble’s What You’re In, náladou ovšem tenhle otvírák evokuje spíš současnou podobu The Cinematic Orchestra. Zbytek je čistokrevný folk, který si vystačí s minimem nástrojů, protože to podstatné je tu obsaženo v kombinaci gonzalesovsky naléhavého zpěvu a klouzání prstů po kytarových strunách.
Intimní atmosféra desky přímo vybízí k nějakému sdílenému posluchačskému prožitku, což rozhodně není výzva k šíření nahrávky prostřednictvím počítačových p2p sítí! Kdy jste ale naposledy pozvali někoho k sobě domů za účelem společného poslechu hudby?

Olga Kouklaki: Getalife

The Perfect Kiss/PIAS/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Řecko představuje z rock & popového hlediska zemi, v níž jsou tak trochu lvi. Našinec si ještě vzpomene na syntezátorové duo Vangelis-Yanni, případně si z rodičovské diskotéky vybaví jména brněnských sester Marthy a Teny Elefteriadu. O současné hudební scéně v jedné z kolébek civilizace se toho ovšem moc neví.
Debutové album osmadvacetileté v Paříži usazené Athéňanky Olgy Kouklaki proto může nepřipravené posluchače pořádně překvapit. Přináší totiž naprosto suverénní a neotřelý pohled na avantgardní elektronickou hudbu, přičemž se ale slova avantgardní není třeba nijak obávat.
Kouklaki totiž nerezignuje na popové aspekty své tvorby, do které je možná přenáší ze svého působení v koncertních sestavách downtempařů Bang Bang či retromágů Nouvelle Vague. Desku otvírá ostřejšími skladbami Getalife a How Do You Feel, v nichž se zvukový perfekcionismus Swayzak potkává s klubovým apelem Simian Mobile Disco. Jindy si zas nasadí kostěné brýle a převleče se za intelektuálku z rodu AGF nebo Églantine Gouzy.
V obou polohách se přitom cítí naprosto přirozeně, takže těch čtyřicet minut uteče jako nic.

čtvrtek 25. března 2010

Charlotte Gainsbourg: 5:55

Because Music/Warner Music
2006

hodnocení: 6/7
psáno pro mGuide

Kdo by čekal, že hudba na albové novince zpívající herečky Charlotte Gainsbourg bude vyvařenou trestí písňových postupů jejího slavného otce Serge, bude sbírkou jedenácti skladeb příjemně překvapen. Orchestrace singlové The Songs That We Sing sice nápadně připomíná někdejší Gainsbourgův hit Initials B.B., jinak se ovšem rodičovské stigma nijak neprojevuje. Pánové Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel (Air) ušili Charlottinu vokálu kabátek z jemně elektronických aranží, ve kterých jako by se odrážela jejich vlastní soundtracková práce pro filmy Sofie Coppoly. Potěšeni budou jistě nejen jejich příznivci, ale i milovníci éterických ženských hlasů, zde navíc s neodolatelných francouzským přízvukem prosakujícím do převážně anglicky zpívaných textů. Na těch mimochodem kromě Godina s Dunckelem a zpěvačky samotné spolupracovali ještě Jarvis Cocker (Pulp), Neil Hannon (The Divine Comedy), a to ještě nebyla řeč o producentovi desky, kterým je radioheadovský producent Nigel Godrich. Vážně pěkná směsice, Jonatáne, a navíc jedno z nejpříjemnějších hudebních překvapení letošního roku.