středa 24. března 2010

Fatboy Slim: The Greatest Hits - Why Try Harder

Skint/Sony BMG
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Pokud se Normanu Cookovi alias Fatboy Slimovi během poslední deseti let něco opravdu povedlo, tak úplně převrátit pohled obyčejných konzumentů hudby na způsob, kterým tvůrci taneční hudby čerpají z tvorby svých předchůdci. Stačilo přitom relativně málo - například vzít nejchytlavější část nějaké více či méně zapomenuté skladby, zasmyčkovat ji, přidat nějakou tu studiovou omáčku a instantní hit byl na světě. Takhle vznikl například největší Fatboyův hit The Rockafeller Skank, který z něj učinil opravdovou megastar. Recenzovaná bestofka kromě něj obsahuje ještě dalších patnáct fatboyovin a navrch dva remixy – pro Cornershop a Groove Armadu -, což je celkem bratru osmnáct (!) kousků. Jako všechny bestofky trpí i tahle nějakými opomenutími (kde je třeba Star 69, co?), v zásadě se ale jedná o solidní připomenutí jednoho z nejvlivnějších elektronických umělců poslední doby.

The Feeling: Twelve Stops And Home

Universal Island
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

„Žádné pocity viny už nejsou namístě. Můžou se vám klidně líbit Andrew Gold, Electric Light Orchestra, Supertramp nebo 10cc. Je to fakt osvobozující,“ říká zpěvák britských The Feeling Dan Gillespie Sells. Ví o čem mluví, sám se svou kapelou totiž tvoří ten typ hudby, který podle svého založení zařadíte buďto mezi bezduchý kytarový retropopík jako dělaný pro středněproudá rádia, nebo v jeho bezstarostné nekomplikovanosti naleznete zvláštní kouzlo. Každý ostatně nemůže být Alex Kapranos a nabízet ve svých písních ironické komentáře okolního světa. Tohle je popové nebe, jak ho umí vykouzlit například francouzští Tahiti80, jenom možná o něco méně současně znějící. Kdo by se ale na ty chlapce mohl zlobit, když o nějakou zvukovou aktuálnost tu jde až v poslední řadě?

Keane: Under The Iron Sea

Universal Island
2006

hodnocení: 6/7
psáno pro mGuide

Keane patří k tomu druhu kapel, které bezostyšně hrají na vaši melancholickou strunu, čímž proti sobě mocně popouzejí zástupy cynicky laděných posluchačů. Budiž řečeno, že novinka Under The Iron Sea je v tomto ohledu mnohem „coldplayovštější“ než dva roky starý debut Hopes And Fears – zpěv Toma Chaplina zní naléhavěji, přičemž se tu hovoří o osobnějších tématech a podobné změny potkaly i hudbu. Melodie jsou klenutější, zvuk klavíru pod nánosem nejrůznějších kytarových efektů mnohdy ani nepoznáte. Všechno je tu tak nějak sympaticky přebuzené a vy nevíte, jestli máte dřív plakat dojetím při nějaké silné baladě (úvodní Atlantic či na kost odřená Hamburg Song), nebo skákat s rukama ve vzduchu při stadiónovkách ráže pilotního singlu Is It Any Wonder nebo Manic Street Preachers připomínající Put It Behind You. Under The Iron Sea je mimořádně silnou kolekcí písní, které se vyplatí poslouchat bez předsudků.

Natalie Kocab: Hummingbirds In Iceland

Epic/Sony BMG
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Natálie Kocábová si sice pro potřeby zahraničního trhu na svém druhém albu upravila jméno, jeho nová podoba na mě ale působí paradoxně spíše provinčně, stejně jako nepříliš povedený obal z dílny Jana Gregara. „Uvnitř“ je deska mnohem sympatičtější – začíná to příjemným překvapením z Kocábové suverénní angličtiny, v níž jsou všechny skladby nazpívány a pokračuje uspokojivým dojmem z hudební stránky věci. Uspokojivým proto, že je deska pro mě nepochopitelně rozdělena na dvě poloviny, přičemž pod každou je podepsán jako autor hudby někdo jiný (Michaela Poláková respektive duo Michal Pavlíček ml. a Lukáš Máchal). Zatímco první polovina alba je tak mile mimoidní a v podstatě nemá v kontextu české populární hudby posledních let obdoby, od deváté skladby posloucháte v podstatě konvenční poprockovou desku, kterou by mohla natočit řekněme Aneta Langerová. Škoda té schizofrenie, bez ní by to rodinný tým Kocábů určitě dotáhl na slušných pět hvězdiček.

Orson: Bright Idea

Mercury/Universal Music
2006

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Při psaní článku o kytarovkách do tohoto čísla mGuide jsem si uvědomil, jak vám i ty zprvu nepříliš pochopené po čase přirostou k srdci. Třeba Orson – kalifornská pětice, jejíž vizáž se pohybuje někde mezi vzhledem fanoušků Ramones, příslušníků hnutí Mods a členů Blues Brothers. Svojí hudbu nazývá power-pop pro dvě kytary, což v praxi znamená hodně hlučných kytarových riffů a rytmiku nutící vaše pozadí nezůstat ani na chvíli v klidu. Dovedu si představit, že naživo může mít tahle parta velké kouzlo, na desce mi ale vadí převaha pomalejších písní, v nichž se energický potenciál Orson přece jen trochu vytrácí. Je to jako byste byli na koncertě a kapela ne a ne vybřednout z bloku ploužáků. Mohlo by to být horší, ale vy marně čekáte na nějaký výraznější odpich. Takže si nakonec řeknete, že chlapci přes svoji sympatičnost třeba jen nemají svůj den a příště to bude lepší.

Midi lidi: Čekání na robota

X Productions
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Pověst o brněnském multimediálním sdružení Midi Lidi zasáhla ještě před vydáním jeho debutového alba úctyhodné množství potenciálních posluchačů. Zdaleka přitom nešlo jen o běžné návštěvníky hudebních akcí typu Sperm Festival, s jejichž hudebními preferencemi má tvorba Midi Lidí asi nejvíc šancí rezonovat.
Čím že si to trojice hudebníků (a také filmaře, šperkařky a herce), doplňovaná na koncertech ještě o VJe, omotala kolem prstu tolik lidí? Hudebně se jedná o zdánlivě primitivní směs syrového elektra s melodičností IDM, kterou doplňují sloganovité české texty. Ty představují největší poklad projektu a zároveň skrývají největší riziko na cestě k jeho přijetí ještě širší posluchačskou veřejností. Vzdáleně se dá mluvit o podobnosti s textovou poetikou Tata Bojs, na rozdíl od nich ale Midi Lidi nestojí o nějaké vyprávění příběhů, a tak spousta nápadů zůstává nedotažená do konce, případně nepochopená.
To platí i o podivném konceptu dovolenkových fotografií v bookletu, které prostě vůbec neladí se zbytkem výtečně zpracovaného minimalistického digipacku. Nejen nad nimi se vznáší ústřední otázka, jestli to všechno je myšleno vážně, nebo se tím všichni zúčastnění prostě jen baví a ani moc nedoufají, že to zaujme ještě někoho jiného. Po pravdě řečeno, nevím.
Na jedné straně Midi Lidi samplují Shamen a citují Love Will Tear Us Apart od Joy Division, na straně druhé je z jejich tvorby i přes velkou míru zručnosti cítit určitá neposkvrněnost obvyklými postupy elektronické hudby. Proč by ale koneckonců nemohli čerstvé impulsy do elektroniky vnášet lidé, kteří s ní dosud neměli příliš společného?

Magnetik: Wells

X Productions/Manipulation Records
2007

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Sci-fi literatura byla pro řadu tvůrců elektronické hudby vždycky silným inspiračním zdrojem. Vždyť na samotném konceptu hudby vyluzované stroji je něco značně futuristického, co popírá veškerou dosavadní muzikantskou zkušenost. Přesto se k aktuálnímu albovému počinu Magnetik, neboli dvojice Moimir Papalescu a Peter Van Krbetz, který přelepka na obalu označuje za „fiktivní soundtrack ke knize Válka světů H.G. Wellse“ těžko hledá paralela ať už na domácí, nebo na světové hudební scéně.
Samotná hudba už tak originální není – deska začíná prologem čteným kým jiným než Radovanem Lukavským, jehož hlas podbarvuje umně zakamuflovaný zvuk ladění tranzistorového rádia. Následuje několik ambientních miniatur, které posluchače navnadí na cosi v duchu tvorby Geira Jenssena (Biosphere). Vzápětí však použití saxofonu v klíčovém tracku The Cylinder Opens náladu alba zbytečně konkretizuje, z náznaků a skrytých narážek se stává doslovné vodění za ručičku a prvotní kouzlo se ztrácí kdesi v nedohlednu.
Analytické typy si soundtrack užijí už proto, že je v bookletu popsaná geneze každé skladby, nejen v oblasti konceptuálního umění ale platí, že vtip, který potřebuje vysvětlení, je špatným vtipem.