neděle 28. března 2010

Piano Magic: Part Monster

Green Ufos/Starcastic
2007

hodnocení: 5/5
psáno pro Rock & Pop

Britští Piano Magic měli vždycky blízko k označení kultovní kapela. S jejich bohatou a hodně spletitou diskografií a systémem rotujících členů inspirovaným This Mortal Coil tomu snad ani nemohlo být jinak. Teprve v posledních letech začalo fungování kapely připomínat model, který je v tvůrčím prostředí silně ovlivňovaném hudebním průmyslem běžnější. Patří k němu jak relativní stálost složení, tak i věrnost jedné vydavatelské firmě.
Pochopitelně to nezůstalo bez vlivu na vlastní hudbu, kterou Piano Magic hrají a nic o té proměně nesvědčí významněji, než jejich sedmé řadové album Part Monster (mimochodem produkované Guyem Fixsenem z kapely Laika). Z estetického hlediska se dá říct, že se na něm kapela konečně zbavila všeho, co se v její tvorbě dalo označit za přebytečné. Řeč je o všemožných sonických experimentech, v kterých si Piano Magic vždycky libovali a které na jejich deskách koexistovaly s post-rockem či indietronikou načichlými popovými momenty.
Part Monster je oproti tomu album v nejlepším slova smyslu hitové, podobně jako byl hitový debut Lali Puna. A víte co? Je stejně skvělé!

Tiësto: Elements Of Life

Black Hole Recordings/EMI
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Bývaly doby, kdy šlo mít k tranceu coby jednomu z dominantních žánrů elektronické taneční hudby jakés takés sympatie. Mít ve sbírce jednu dvě desky BTho či Paula Van Dyka tehdy neznamenalo automaticky exkomunikaci ze společnosti hudebně uvědomělejších přátel.
Pak ale přišla doba obřích parties, schopných bavit tisíce a v krajních případech i desetitisíce lidí naráz. Takové masy nemůžete zvládat pomocí nějakých sofistikovaných hudebních experimentů. Lépe zabírají šaškárny typu remixů ústřední melodie Pirátů z Karibiku nebo Barberova Adagia pro smyčce.
Prostě taková lepší diskotéka, řeklo by se. A přesně to platí i o třetí autorské desce holandského DJe Tiësta. Začíná sedm a půl minuty dlouhým trackem, který zní jako vydestilovaná esence tranceu ve vší jeho líbivé podbízivosti, pokračuje oakenfoldovskými halekačkami, vzájemnými kamaráčofty a ojedinělými chabými pokusy inovovat tranceový zvuk a končí zmíněnou zimmerovraždou v podobě zremixované skladby He’s A Pirate.
Celé se to dá stěží chápat jinak, než jako lákavý marketingový doplněk k Tiëstovým DJským aktivitám a o to nejspíš šlo.

DJ Neo: Heartbreak Club

Nextgen Records
???

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Pražský DJ a producent Zdeněk Krejčíř zvaný Neo bývá často označován za jednoho z mála, kteří jsou v našich končinách schopni produkovat moderní urban pop na světové úrovni. Je ale Krejčíř jednookým králem mezi slepými, nebo má jeho um skutečně na to, aby hranice republiky překročil a vydal se směle do světa?
Domnívám se, že odpověď leží někde mezi. Na svém třetím albu Heartbreak Club předvádí DJ Neo v našich podmínkách neslýchanou směs anglicky zpívaného disco popu, hip hopu, r’n’b a dalších ne tak snadno identifikovatelných žánrových hybridů. Pomáhá mu v tom celá řada českých pěveckých celebrit v čele s jako vždy suverénní Martinou Balogovou. Za vyložené šlápnutí vedle se dá označit snad jen jediná neanglická skladba na desce Co je doma, to se počítá s hostujícími rappery Orionem a Jamesem Colem, pokud tedy nejde o svérázný hold kapele Manželé.
Jako celek ale deska působí rozvlekle, ať už kvůli bloku pomalejších skladeb zhruba uprostřed hrací doby, nebo kvůli poněkud přešvihlé délce. Navíc nejde kromě jedné dvou skladeb o nic, z čeho by si venku mohli sednout na zadek.

Air: Pocket Symphony

Virgin/EMI
2006

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Časy se mění. Bývala to nejvíc cool kapela z celé vlny elektronické hudby fabriqué en France, která před deseti lety smetla Evropu a část Ameriky. Po vydání třetího alba Talkie Walkie se však jejich jméno stalo synonymem neambiciózního muzaku pro lidi, kteří si koupí desek Air vylepšují pošramocené sociální statusy. Pak přišel loňský rok a snová spolupráce s Charlotte Gainsbourg na jejím vlastním albu 5:55, kterou se dvojice Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel zaslouženě vrátila do pantheonu galských skladatelů.
Nejvýraznějším rysem letošní novinky Air je návrat k instrumentální tvorbě evokující náladu skladby Alone In Kyoto, která uzavírala desku Talkie Walkie. Dokonce by se dalo říct, že se celé album Pocket Symphony nese v podobně ospale melancholickém duchu a právě touto svojí konzistencí překonává svého poněkud nevyrovnaného předchůdce. Potěší i oba příspěvky hostujících vokalistů – Jarvise Cockera v baladě One Hell Of A Party a Neila Hannona v Somewhere Between Waking And Sleeping. Pocket Symphony zkrátka pro Air znamená návrat do formy.

Bark Bark Bark: Haunts

Retard Disco/Day After Records
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Další z početného zástupu MySpace heroes, kteří staví tuhle profesi (jakože psaní recenzí) na hlavu. Hudba jako tahle totiž žije vlastním životem a ze všeho nejméně potřebuje zpětnou vazbu od věčně šťourajících hudebních pisálků.
Debut sotva zletilého Američana Jacoba Coopera, který si podle potřeby říká Jacob Safari či Anne Frankenstein, připomíná tvorbu takových solitérů, jako jsou Beck nebo Gonzales. Zorientovat se v téhle chaotické změti zdánlivě nahodilých beatů, klavírních melodií a syntetických basových linek dá sice trochu práce, po chvíli poslechu desky Haunts si ale dost možná uvědomíte, že se jedná o překvapivě poslouchatelnou a dokonce svým způsobem neodolatelně popovou nahrávku.
I přes svou určitou záměrnou primitivnost totiž není hudba Bark Bark Bark prvoplánově agresivní. Důležitější než filtrování vlastní negativní energie skrz písňovou tvorbu jsou pro Coopera zjevně melodie potažmo vlastní proces skládání, což jeho debut staví vysoko nad podobné obývákové pokusy jeho vrstevníků.

Bracken: We Know About The Need

Anticon/Day After Records
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Bracken znamená v angličtině kapradí. Takové, které se vám lepí na kalhoty při procházce napříč lesním podrostem a nutí vás litovat, že jste se radši nedrželi vyšlapané cesty. Sólové album Chrise Adamse z momentálně hibernované britské kapely Hood je přesně takové: lepkavé, neproniknutelné a všudypřítomné. Těžko se to vysvětluje, ale když posloucháte desku We Know About The Need dostatečně dlouho, začnete mít po chvíli pocit, že snad ani jiná hudba nikdy neexistovala, stejně jako je těžké nemyslet na kapradí v momentě, kdy je ho všude kolem spousta.
Pokud jsou Hood běžně nazýváni post-rockovou kapelou (i když to skutečný stav věci spíše zamlžuje než osvětluje), pak na Bracken sedí označení post-elektronika. Kytary se tu potkávají s automatickým bubeníkem, post-rockové nálady Adamsovy domovské skupiny s rozsekanými glitch-hopovými rytmy typickými pro obvyklou produkci labelu Anticon a nad tím vším se vznáší nikoli půvabuprostý dubstepový opar.
Otázkou je, co z toho všeho zbyde poté, co tenhle les zvuků opustíte.

CocoRosie: The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn

Touch And Go/Day After Records
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Tři roky po vydání debutu La Maison de Mon Rêve platí sestry Sierra a Bianca Casadyovy za jedno z největších hudebních zjevení poslední doby a zároveň nejvýraznější představitele hnutí New Weird America. Předloňská deska Noah’s Ark jejich postavení na současné indie-folkové scéně upevnila silou nejkvalitnějšího betonu, tudíž se od aktuální novinky sester právem očekávalo hodně.
Znáte ale to anglické úsloví o očekávání, které zkazí každou zábavu? Ne že by album The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn bylo utkáno z příliš odlišného materiálu, než obě předchozí desky CocoRosie. Útržky folkových písní se tu stále prolínají s nasamplovanými reálnými zvuky v rozpětí od řehtajícího koníka po pískání gumové kachničky do vany, moderní šanson připomínající zpěv Bianky občas doplňuje operní deklamace Sierry a dokonce i ten pseudohiphopový rytmus v singlu Rainbow Warriors zní nějak povědomě.
Chybí tomu moment překvapení, který dokázal oživit obě předchozí desky a udělat z nich hudební událost sezóny.