sobota 27. března 2010

Roe-deer: Take

ESCape/EMI
2006

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Co s Roe-Deer, kteří ve své současné, tj. maskulinní inkarnaci, vydávají už druhou desku? Fakt nevím. Na jedné straně se jim nedá upřít značná dávka stylovosti, díky které nezní jejich kytarový popík věrně kopírující zahraniční trendy nějak zásadně mimo mísu, na straně druhé se nemůžu zbavit dojmu, že podobných kapel jako jsou oni běhá po světě až až a Roe-Deer v sobě nemají prakticky nic, co by je z toho zástupu odlišovalo.
Mají sice rádiový hit (nebo spíš polohit) 2nd Floor Boy, který se v novém mixu nachází i na recenzované desce, i ten by ale takoví The Killers dovedli podat s větší razancí a šarmem. A kapela, která má hity, ale nemá šarm, nemá vlastně nic.
Přesto mi něco brání v tom, abych Roe-Deer zatratil docela. Z jejich přístupu je totiž cítit málokdy slyšená upřímnost, kterou jako by říkali: „Je nám jasné, že nikdy nebudeme znít jako naši oblíbenci a ani o to neusilujeme. Jenže tu hudbu milujeme natolik, že by od nás bylo divné, kdybychom se pokoušeli hrát za každou cenu jinak.“ Prostě takový snaživý revival kytarových kapel My Bloody Valentine počínaje a Franz Ferdinand konče. Chápejte, proč by od nich měl někdo chtít víc?

Rodent & Laura: Crush Body

Stalking Records
2006

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Manželské dvojice hudebníků bývají zpravidla tak trochu podezřelé. Jako by mezi oběma polovinami proudily úplně odlišné energie, které sice výsledku jejich tvůrčího snažení dodávají jistou domáckou atmosféru, zároveň ho ale připravují o napětí typické pro ostatní smíšené skupiny.
Rodent a Laura (uznávám, že Silvie a Kristián, jak zní jejich občanská jména, by znělo jako z teleshoppingu) mají výhodu v tom, že si za svou doménu zvolili tvrdší elektronickou hudbu, která s určitým napětím pracuje už ze své podstaty. Základem jejich tvorby je EBM, jejíž formuli obohacují prvky breakbeatu a electroclashe. Nemusíte vidět jediné vystoupení dvojice, abyste pochopili, že taková hudba patří na klubové pódium a sebelépe zprodukovaná deska může přiblížit pouze zlomek toho, co dokáží Rodent & Laura rozpoutat naživo. Zvlášť když je na albu Crush Body Lauřin poněkud operně manýristický zpěv utopený pod vrstvami ostatních zvuků, což místy vytváří dojem, jako kdyby někdo desku nahrál na materiál, ze kterého byla nepříliš kvalitně smazána původní nahrávka.
Podobná alba mají smysl coby připomenutí zážitků, které v nás vyvolalo živé vystoupení dotyčných umělců. O jejich širším přínosu hudební veřejnosti mám ale vážné pochyby. Jistě, najde se tu i pár světlých bodů, jakým je například rytmicky bohatá titulní skladba, připomínající Underworld či starší hitový track Elektronik Gigolo. Nejlépe ale stejně dopadla trojice remixů zařazená na konci desky.

Richter: Audioexile

Couch Records/Panther
2006

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Předloňské vydání desky Beatification slovinského projektu Menu B představalo sympatický úkrok vídeňského minilabelu Couch Records do hájemství avantgardního electrojazzu. Letošní novinkou člověka s aliasem Richter se majitelé vydavatelství, tedy pánové Vlado Dzihan a Mario Kamien, opět hlásí ke své původní ediční politice – šíření nahrávek poslechové elektronické hudby, které se podle potřeby říká tu nu-jazz, tu broken beats a jindy třeba head music.
Richterova tvorba připomene stájové kolegy De Vibroluxe, případně compostovského Bena Mono, zároveň se od nich ale liší větším popovým potenciálem – byť jde zřídka o písně v pravém slova smyslu a mimohudební sdělení je tu vetknuto do sloganů jako „stars never lie“ (Stars Never Lie) či „don’t get on b-side“ (B-Side). Pomalejšími skladbami odkazuje Richter na zlatou éru vídeňské downtempové hudby, neztrácí se ale ani v rychlejších klubovkách, které by v rukou šikovných remixérů mohly brzy opanovat kdejaký taneční parket.
Nejdůležitější ale je, že deska Audioexile nepostrádá vnitřní soudržnost ani vývoj a dokazuje tak, že i v dnešní době může vzniknout skutečné hudební album (tedy nikoli jen sbírka spíše volně souvisejících skladeb) přímo klasických kvalit.

Nierika: Poison On Your Spoon

Piper Records
2006

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé album kopřivnické Nieriky sice vyšlo už před několika měsíci, bylo by ale škoda na něj neupozornit. Dnes už šestičlenná kapela totiž působí dojmem, že jako jedna z mála na západ od řeky Moravy (Slováci se zdají být v tomhle ohledu mnohem dál) soustavně sleduje dění na světové indie kytarové scéně a zároveň své posluchačské zkušenosti dokáže vtělit do zvukově vynalézavé a přitom nikterak komplikované hudební formy.
Od vydání předchozí desky Hydroponicum se toho v tvorbě Nieriky změnilo hodně, přičemž asi nejmarkantnější je nahrazení post-triphopově elektronického zvuku debutu plnokrevným kytarovým soundem doplněným melodickými klávesovými linkami. Srovnání s konkrétními zahraničními vzory není zapotřebí, neboť o přiblížení se nějaké předloze kapela zjevně neusiluje. Namísto toho by mohla být sama příkladem pro ostatní skupiny v tom, jak se i v domácích podmínkách dá natočit hudebně aktuální a přitom nikoho nevykrádající album.
Osobně bych si na něm dokázal představit více skladeb využívajících čím dál lepšího vokálu zpěvačky Moniky Lohrerové, už tak mi ale dvojice nejlepších písní desky – koncertně prověřených Strawberries And Cream a 1,000,000 Different Tomorrows – nahání slušnou husí kůži, za kterou, Nieriko, dík!

Pogo Kreiner/Vienna Sound Orchestra: E-Magic Flute

Krisper Music/Panther
2006

hodnocení: 1/5
psáno pro Rock & Pop

Nápad zremixovat Kouzelnou flétnu, jedno ze stěžejních operních děl Wolfganga Amadea Mozarta, do bublavé elektrofunkové podoby vzešel z hlavy rakouských organizátorů oslav letošního mozartovského jubilea. Ještě že tak, protože být tohle výsledek něčí vůle po uměleckém sebevyjádření, museli bychom ho prohlásit za duševně nepříčetného a pro jistotu izolovat v nějaké odlehlé horské vesničce, aby nám – řečeno se Čtyřlístkem – nekazil děti.
K vytvoření názoru na celý projekt stačí slyšet první dvě skladby alba. Jak Vorspiel, tak Papageno totiž v plné šíři odhalují bezzubost uměleckého konceptu, který Pogo Kreinera (jinak Madrid de los Austrias) k natočení desky E-Magic Flute vedl. Dva hudební kánony, tedy vážněhudební a elektronický, se ne a ne protnout a vytvořit něco nového. Místo toho máte většinu času pocit, jako byste seděli v opeře na představení Kouzelné flétny, přičemž by vás neustále rušila hudba linoucí se z desítek mp3 přehrávačů méně vychovaných diváků.
Promomateriály k téhle desce básní o tom, jak Kreinerovy úpravy podtrhují nadčasovost Mozartovy hudby. Blbost! Její jedinečnost spočívá v tom, že žádné dodatečné vylepšování nepotřebuje a jak se ukazuje, tak ani nesnese.

Enigma: A posteriori

Virgin/EMI
2006

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Před šestnácti lety debutoval Michael Cretu singlem Sadness Part 1, jehož úspěch dodnes inspiruje stovky autorů esoterické hudby (sám Cretu svoji hudbu povýšeně označuje za world music), pokud tedy slovo „inspiruje“ dokáže obsáhnout také významy „zneužívá dědictví hudební minulosti“ či „předstírá bůhvíjakou uměleckou kvalitu“.
Šesté album projektu Enigma není v těchto ohledech o nic méně „inspirativní“ než jeho předchůdci. Všech dvanáct skladeb se nese v jednom tempu, jedné tónině a aby toho nebylo málo, tak všechny obsahují tytéž syntetické zvuky typické pro tenhle žánr (výjimkou je snad jedině Jenkinsonův Adiemus, který ale beztak kope za trochu jinou ligu).
Nemám nic proti tomu, že se někomu tyhle historizující hry na tajemno, během kterých přicházejí ke slovu i postupy moderní elektronické hudby, líbí. Vadí mi ale sebestředná nabubřelost jejich tvůrců, kteří si nejsou ochotni přiznat, že skládají líbivý kýč pro masy, ve kterém není místo na umění a jehož vody maximálně tu a tam rozčeří náznak popových ambicí (zde v podobě přijatelného popěvku Sitting On The Moon).
Až se něco takového v propagačních materiálech nějaké té Ery nebo Gregorianu dočtu, bude mít autor takového prohlášení můj nehynoucí obdiv. Prozatím si může Michael Cretu připnout na hruď moje dvě hvězdy, které jsou coby ocenění jeho albové novinky až až.

Sun: I’ll Be The Same

Staubgold/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Co se stane, když se zvukový experimentátor a volnomyšlenkářský hudební producent rozhodnou natočit společně popovou desku? Oren Ambarchi a Chris Townend si tuhle otázku poprvé položili v roce 2003, kdy jim vyšlo pod hlavičkou Sun stejnojmenné album. Letošní nahrávka je navzdory čtyřletému odstupu z úplně stejného těsta, což může být chápáno jako výhoda i jako nevýhoda.
Pořád se jedná o melancholický indie rock s tradiční instrumentací a nepříliš výrazným zpěvem, který ale výsledku nijak neubližuje. Ba co víc: v pravidelněji rytmizovaných skladbách, jako je třeba nádherná Right Now, připomínají Sun i díky Townendově upozaděnému vokálu tvorbu projektů Electric President či Radical Face. A ta přece popová je, ne?
Výrazným plusem desky je její délka. Půlhodina sluneční lázně je tak akorát, abyste po jejím skončení zůstali v příjemně vláčném rozpoložení. Máte-li rádi post-rock a největšími popíkáři pro vás nejsou U2, ale The Samuel Jackson Five, pak jste dost možná objevili svoji novou oblíbenou kapelu. Má to ale jeden háček – na další desku Sun budete nejspíš muset zase pár let počkat.