Zobrazují se příspěvky se štítkemnierika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnierika. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 27. března 2010

Nierika: Everyone Is Burning

Piper Records
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Obě dosavadní alba kopřivnické Nieriky lze směle zařadit k tomu nejlepšímu, co se u nás v poslední době urodilo. Zatímco však triphopový debut Hydroponicum vyvolával ničím nezkalené nadšení, u kytarovější dvojky Poison On The Spoon už to byla spokojenost s výstrahou.
Přichází tedy čas zúčtování: do třetice všeho dobrého natočila Nierika desku, která světové trendy v nezávislé (teď už plně) kytarové hudbě nekopíruje, nýbrž se jimi nechá v přijatelné míře inspirovat a navrch přidává leccos z vlastní kuchyně Moravanů. Kromě skladatelského umu je to nesporná instrumentační vynalézavost, navíc umocněná přítomností dvou kytaristů v sestavě.
Tou pravou „tajnou přísadou“ ale zůstává zpěv Moniky Lohrerové, která si tu osahává nové vokální polohy a ve všech exceluje – ať už se jedná o koketní vrčení v titulní skladbě nebo o přechod do vyšších rejstříků v Talking To The Moon.
Výhrady lze mít ke zvolenému pořadí jednotlivých skladeb, chvíli jsem si taky musel zvykat na zpěv Zbyňka Machetanze v písni Viper. Celkově ale převažuje pozitivní dojem, jehož rozmělnění díky kratší stopáži jen tak nehrozí.

Nierika: Poison On Your Spoon

Piper Records
2006

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé album kopřivnické Nieriky sice vyšlo už před několika měsíci, bylo by ale škoda na něj neupozornit. Dnes už šestičlenná kapela totiž působí dojmem, že jako jedna z mála na západ od řeky Moravy (Slováci se zdají být v tomhle ohledu mnohem dál) soustavně sleduje dění na světové indie kytarové scéně a zároveň své posluchačské zkušenosti dokáže vtělit do zvukově vynalézavé a přitom nikterak komplikované hudební formy.
Od vydání předchozí desky Hydroponicum se toho v tvorbě Nieriky změnilo hodně, přičemž asi nejmarkantnější je nahrazení post-triphopově elektronického zvuku debutu plnokrevným kytarovým soundem doplněným melodickými klávesovými linkami. Srovnání s konkrétními zahraničními vzory není zapotřebí, neboť o přiblížení se nějaké předloze kapela zjevně neusiluje. Namísto toho by mohla být sama příkladem pro ostatní skupiny v tom, jak se i v domácích podmínkách dá natočit hudebně aktuální a přitom nikoho nevykrádající album.
Osobně bych si na něm dokázal představit více skladeb využívajících čím dál lepšího vokálu zpěvačky Moniky Lohrerové, už tak mi ale dvojice nejlepších písní desky – koncertně prověřených Strawberries And Cream a 1,000,000 Different Tomorrows – nahání slušnou husí kůži, za kterou, Nieriko, dík!