neděle 28. března 2010

Bomb The Bass: Future Chaos

K7!/Panther
2008

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

V roce 1987 ohlašoval Tim Simenon z obálky NME nástup deejayské kultury. Navzdory tak silné propagaci ale dlouhá léta operoval spíše v tanečním undergroundu. Není divu: jeho tvorba měla daleko k hedonistickému étosu tehdejší dance music a i přes pozdější úspěchy (Depeche Mode produkoval desku Ultra) znají dnes jeho jméno spíš jen skuteční fajnšmekři.
Ti si ovšem čtvrté album, které Simenon pod hlavičkou projektu Bomb The Bass letos po třináctileté pauze vydává, jaksepatří vychutnají. Devět skladeb, na nichž se kromě spoluproducenta desky Paula Conboye podíleli mj. Jon Spencer nebo Mark Lanegan, zní jako minimalističtější verze UNKLE – potemnělá psychedelická elektronika, která vás dostane.

The Chemical Brothers: Brotherhood

Virgin/EMI
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Tihle falešní bráchové jsou něčím na způsob Přemka Podlahy. Klidně se jim můžete smát za to, že reprezentují zaniklé ideály vašich starších sourozenců či přímo vašich dřívějších já. Stejně jako Podlahovi ale nemůžete ani jim upřít pracovitost a upřímné zanícení, se kterými se do svých projektů vrhají.
Nic to ovšem nemění na faktu, že ta nejlepší léta (myšleno čistě profesionálně, pochopitelně), mají jak Chemicals, tak Přemek Podlaha, nejspíš dávno za sebou. Zatímco však na staré Receptáře nejen na neděli sedá prach v archivu České televize, Chems své největší úspěchy rekapitulují na v tomto tisíciletí už druhé bestofce.
Dlužno říct, že Brotherhood svého předchůdce poráží na hlavu. Mezi patnácti zařazenými skladbami nechybí snad žádná podstatná, bonusový disk navíc obsahuje všech deset dílů vinylové ságy Electronic Battle Weapon.
Co na tom, že se Chemikům poslední deska moc nepovedla? Podlahu si ale taky většina lidí spojuje spíš se „sousedovic Toníčkem“ a za Kozlíka Šikulu se na něj nezlobí. No a tady je těch „Toníčků“ požehnaně!

Thievery Corporation: Radio Retaliation

ESL Music/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Washingtonské duo Thievery Corporation se na svém pátém albu snaží zbavit nálepky tvůrců downtempového muzaku, která se jich drží prakticky od vydání debutu Sounds From The Thievery Hi-Fi v roce 1997. Faktem je, že i když se tendence k určité politizaci jejich hudby daly najít už na předchozích dvou nahrávkách, teprve Radio Retaliation přináší v tomhle ohledu skutečný průlom.
Obsah desky je angažovanější ve všech směrech, texty počínaje přes cílené a účelné výpůjčky z jiných hudebních kultur (hlavně z reggae, ale třeba i z afrobeatu – viz. skvělá skladba Vampires). A to nemluvím o tom, že Rob Garza se na fotografiích čím dál tím víc podobá Che Guevarovi. Takže Viva la revolución! Nebo snad ne?

Tiësto: In Search Of Sunrise 7 - Asia

Black Hole Recordings/Universal
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Snová atmosféra a vzletná melodičnost jsou dva atributy, které počátkem minulé dekády udělaly z tranceu ceněnou alternativu k mnohem tvrdšímu technu a díky kterým je tenhle žánr vyhledávaný dodnes. Rozdíl je jen v kulturních konotacích – před patnácti lety neexistovaly halové megaparties, které si většina lidí automaticky spojuje s trancem dnes.
Když se ale pokusíte poslouchat bez předsudků, možná objevíte v sedmém dílu Tiëstovy dýdžejské série zdroj nečekaně svěží hudby Ta svou okázalou přímočarostí vyvažuje mnohdy bezradné tápání alternativnějších tvůrců. Navíc jde až na výjimky o samé instrumentálky, takže se nemusíte děsit nadužívání laciných ženských vokálů, kterým je Holanďan proslulý.

The Matthew Herbert Big Band: There’s You And There’s Me

!K7/Panther
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Každá hudební éra má své nenápadné hrdiny, jejichž přednosti dojdou řádnému docenění teprve u příštích generací posluchačů. Nechci se dotknout (už teď početných) fanoušků Matthewa Herberta, po poslechu jeho posledního počinu jsem ale nabyl dojmu, že právě on bude jednou oním Arthurem Russelem naší doby.
Pokud tvorba norských Jaga Jazzist připomíná zdánlivě náhodný shluk zvuků, který se ve výsledku nějak složí ve fascinující avant-jazzové koláže, pak o obsahu téhle desky platí de facto totéž. Jen si v předchozí větě slovo „zdánlivě“ a místo „fascinující“ si dosaďte „obtěžující.“
Ne náhodou se Herbertův vlastní label jmenuje Accidental Music. V minulosti už ho ale potkaly šťastnější náhody.

The Shapeshifters: In The House

Defected/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Poslední dobou se v souvislosti s dvacátým výročím takzvaného druhého léta lásky vynořila řada kompilací, které mapují počátky taneční scény. Většina z nich přitom vychází z předpokladu, že někdejší houseové hymny nestárnou.
Omyl! Vývoj elektronické hudby je totiž pevně svázán s vývojem technologií, na kterých vzniká a koncem osmdesátých let byl (ná)strojový park houseových pionýrů přece jen poněkud omezený.
Londýnská dvojice the Shapeshifters si to uvědomuje a proto svůj slavnostní mix pojala trochu jinak. Spíš než datem vzniku zařazených skladeb se ke kořenům hlásí jeho duchem. Sálá z něj neochvějná víra v sílu taneční hudby, která možná nezmění svět, rozhodně vám ale vylepší víkend.

Radical Face: Ghost

Morr Music/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Není všechno zlato, co se třpytí. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. A do třetice: Radical Face není Electric President. Nechápete? Pak se k vašim uším nejspíš nedostalo loňské debutové album dvojice Electric President, které představuje možná nejzajímavější vydavatelský počin labelu Morr Music poslední doby. Pokud od sestavy Electric President odečtete kytaristu Alexe Kanea, zbyde vám čtyřiadvacetiletý skladatel a songwriter Ben Cooper a právě on je jediným členem projektu Radical Face.
Zásadní rozdíl mezi oběma projekty spočívá v míře zapojení elektronických nástrojů. Zatímco v případě Electric President byla elektronika rovnocennou složkou celkového soundu skupiny, Ghost je přes všechny zvláštnosti v podstatě klasické písničkářské album a počítače vstupují do jeho vzniku až ve fázi post-produkce. Pokud byli v recenzích na album Electric President nejčastěji citovaným vzorem The Postal Service, pak nikoho nemůže překvapit, že se v souvislosti s Radical Face píše o Sufjanovi Stevensovi nebo dokonce Simonovi s Garfunkelem.
Jinak jsou to ale de facto spojené nádoby