neděle 28. března 2010

Kosheen: Damage

Moksha/Universal
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé desky sice mívají vypovídací hodnotu coby potvrzení místa určitého umělce na hudební mapě, jsou to ale teprve desky třetí, z kterých se dá usuzovat na trvanlivost či pomíjivost nějakého uměleckého snažení. Pro bristolskou trojici Kosheen je tímto prubířským kamenem album Damage, které jim však ke cti příliš neslouží.
Nejvýraznějším znakem nahrávky je velký podíl elektronických nástrojů, který působí po příklonu k akustičtější hudbě na předchozí desce Kokopelli jako velký krok zpět. Místo průzračných popových klenotů typu All In My Head se tu nabízí jen laciná prefabrikovaná bižuterie, která by působila stejně i před šesti lety v době vydání debutu Resist. Tehdy ale ještě Kosheen alespoň měli dostatek melodických nápadů, díky nimž si na své konto mohli připsat několik bezmála globálních hitů.
Na novince však od první skladby sledujeme marnou snahu kapely vykřesat alespoň vzpomínku na někdejší jiskření. Místo něj se z reproduktorů line jen nezáživná směsice umělých beatů, syntetických klávesových ploch a unylého zpěvu Sian Evans. Zdá se, že Bristol přišel o jednu ze svých hvězd.

Lakeside X: EXIT:NOWhere

X Production
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Domácí synthipopové hvězdy Lakeside Church loni inovovaly název, žádnou převratnější změnu ale pro kapelu tenhle krok neznamenal. Aktuální druhé album EXIT:NOWhere tudíž pokračuje ve stejném kurzu, jaký před třemi lety nastavila i v zahraničí ceněná prvotina Sunrise.
Styl, který Lakeside X hrají, by se dal zjednodušeně shrnout pod označení depešácký pop a právě příliš nápadná inspirace basildonskými hochy byla kapele v minulosti hojně předhazována. Ono je ale dost těžké hrát takovou hudbu a podobným srovnáním se vyhnout. Naštěstí se nejedná o žádnou upachtěnou kopírku, spíš jde v případě Lakeside X o dokonalé naplňování kánonů žánru, jehož mantinely mnoho odchylek nepřipouštějí.
Z řady depešáckých skladeb tak vystupuje jedině svižná Nicotine, zbytek alba je příjemnou, byť nikterak objevnou variací na hudebně-textová témata lásky, zrady, opuštění… Ale vždyť to znáte.
Pokud tedy máte sklony podléhat jarním depresím, je vám mezi patnácti a prvními stádii dospělosti a mezi vaše nejoblíbenější písmena abecedy patří e, m a o, pak téhle desce rozhodně nedávejte košem.

Apparat: Walls

Shitkatapult/Starcastic
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Neřídí vlastní tančík, ani nehází do publika během vystoupení mixér a v klipech si nenechává nasazovat vlastní vousatou tvář na tělo vyvinuté modelky. I bez těchto výstředností je ale postavení berlínského producenta Saschy Ringa v rámci avantgardní elektronické scény srovnatelné s pozicí Richarda D. Jamese (Aphex Twin) na hudební mapě 90. let. Dějiny nás ovšem učí, že včerejší avantgardy se stávají dnešním mainstreamem, na což existují v podstatě dvě modelové reakce: jedna spočívá v zatvrzelém bránění undergroundových pozic, druhá ve snaze vytěžit z námluv s hlavním proudem maximum.
Apparat na své čtvrté sólové desce zvolil spíše druhou možnost. V praxi znamená, že zvukově sice ještě stále vychází ze své „granulární estetiky“ definované deskami jako Duplex nebo Silizium EP, zároveň ale navazuje i na loňskou spolupráci s Ellen Allien na albu Orchestra Of Bubbles. Právě na ní Sascha objevil kouzlo vokálů, přímočarých melodií a – ano, dokonce písní. Někdo v tom vidí zradu undergroundových hodnot, jiní logický vývojový krok určený osobním hudebním vývojem. A teď si, čtenáři, vyber!

Asian Dub Foundation: Time Freeze 1995-2007 - The Best Of

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Britská etnotaneční formace Asian Dub Foundation se poprvé výrazně zapsala do povědomí posluchačů elektronické hudby v roce 1998 deskou Rafi’s Revenge, obsahující hity jako Naxalite, Buzzin’ nebo Free Satpal Ram. Novátorský mix našláplých drum’n’bassových rytmů, ostrých rockových riffů a společensky závažných textových poselství tehdy představoval vítané osvěžení mezi všemi těmi pozitivně naladěnými kapelami typu Zion Train nebo Transglobal Underground.
S postupem času se ale uvedené výrazové prostředky poněkud oposlouchaly a ztratily mnoho ze své původní schopnosti přitáhnout pozornost posluchačů k vlastní obsahové stránce skladeb. Svědčí o tom i fakt, že nejsilnějším počinem ADF z poslední doby se stala dost netypická spolupráce se Sinéad O’Connor nazvaná Thousand Mirrors.
Coby album momentek rekapitulující třináctiletou kariéru kapely plní Time Freeze svoji roli dobře, neboť se zaměřuje jen na ty skutečně podstatné a stále poslouchatelné momenty. Rozhodně má větší cenu sáhnout v případě potřeby obohatit domácí diskotéku právě po něm, než po některé z posledních řadových desek ADF.

The Cinematic Orchestra: Ma Fleur

Ninja Tune/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Po dvou nadšeně přijatých albech, na nichž postupně budovali svoji představu nu-jazzu kombinovaného s triphopovou rytmikou, se britští The Cinematic Orchestra rozhodli nastavit kurs své hudební bárky trochu odlišným směrem. Napovídal tomu už jejich podzimní koncert v Praze, na kterém se představili v téměř folkové poloze.
Tu na novince TCO zastupují zejména skladby s novým spolupracovníkem Patrickem Watsonem, který se pěveckým výrazem pohybuje někde mezi Chrisem Martinem z Coldplay a Anonym Hegartym (Antony And The Johnsons). Fanoušky alba Everyday určitě potěší návrat Fontelly Bass, která opět nazpívala vokály do dvou skladeb, dalším hostem je tu Lou Rhodes z dnes již nefunkčních Lamb. Zbytek je jako vždy dílem Jasona Swinscoea a jeho suity věrných
V porovnání s minulostí postrádají nové skladby TCO někdejší energii, určovanou zejména expresivním bubenickým stylem Lukea Flowerse. Rozhodně si ale kapela zachovala cit pro dynamiku a práci s prostorem. „Jak někdo dokáže z tak mála vytěžit tolik?“ ptá se jeden z recenzentů alba Ma Fleur. Netuším, ale jde jim to náramně.

Groove Armada: Soundboy Rock

Sony BMG
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Spíš než na výjimečných muzikantských schopnostech je nekomplikovaná taneční hudba produkovaná dvojicí Groove Armada založená na technickému umu jejích členů a také na důkladné znalosti londýnské klubové scény. Představuju si to asi tak, že přes týden chodí pánové Tom Findlay a Andy Cato do klubů, kde nasávají atmosféru parties, o víkendu se společně zavřou do svého studia a snaží se tu svoje zážitky z klubů rekonstruovat. Do toho se jim občas připlete vzpomínka na nějakou skladbu od Basement Jaxx, Richarda X nebo dokonce stařičkých 808 State, takže výsledek ze všeho nejvíc připomíná odpolední vysílání BBC Radio 1.
Stejně jako jemu ale hudbě Groove Armady občas chybí nadhled a naopak přebývá velká dávka ničím neopodstatněného sebevědomí. Platí to i o jejím pátém albu Soundboy Rock, na němž Findlay s Catem zahodili kytary a vrátili se pocitově do doby svých začátků. Tahle party se ale koná ne z vnitřní potřeby, ale jen aby nějaká party byla, mozku se doporučuje vzít si po dobu poslechu volno. Překvapuje mě, kolika lidem to stačí.

N.O.H.A.: Dive In Your Life

Unique/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Máte kapelu a máte poselství, které chcete dostat ke svým posluchačům. Jediné, co v takovém případě potřebujete, je najít odpovídající prostředek, který správné přijetí onoho poselství zajistí. Pro mezinárodní uskupení N.O.H.A., vedené pražským rodákem, saxofonistou Philipem Nohou, se tímto prostředkem stal naživo hraný drum’n’bass, který nezapře svůj vzor v tvorbě kapely London Elektricity.
Nedosahuje však jejich typické valivosti a spíše než britské klubové prostředí v ní rezonuje středoevropská nu-jazzová scéna soustředěná zejména kolem německých labelů Compost Records nebo Sonar Kollektiv. Stejně jako ona se ani hudba N.O.H.A. nebrání nejrůznějším etnickým vlivům sahajícím od španělského flamenka (nová zpěvačka Minerva Diaz Perez pochází právě ze Španělska) po balkánskou dechovku.
Čtvrté album skupiny s názvem Dive In Your Life chce už svým názvem působit jako oslava života v jeho rozmanitosti, hudbě na něm obsažené k tomu ale schází ještě notný kus naléhavosti, díky níž by ten apel nabyl na přesvědčivosti.