pátek 26. března 2010

Quiet Village: Silent Movie

!K7/Panther
2007

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Filmová hudba patří k nejčastěji uváděným inspiračním zdrojům tvůrců elektronické hudby. Někteří z nich, jako třeba David Holmes, dostali příležitost vyzkoušet si ozvučování pohyblivých obrázků v praxi, jiní pokoušejí štěstí alespoň na poli soundtracků k filmům imaginárním. Ne vždy to ale dopadne tak uspokojivě, jako v případě Marka Pritcharda a jeho projektu Harmonic 33.
Debutové album dvojice Quiet Village představuje spíš než nějaké ucelené dílo sbírku krátkých hudebních skečů. Samo o sobě by to bylo v intencích žánru v pořádku, kdyby ovšem měly jednotlivé tracky střídmější stopáž. Při své několikaminutové délce ale jejich easylisteningová nálada působí nuceně a ve výsledku i únavně.

The Cinematic Orchestra: Live At The Royal Albert Hall

Ninja Tune/Panther
2008

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Vzhledem k výtečné koncertní reputaci The Cinematic Orchestra bylo jen otázkou času, kdy se Jason Swinscoe a spol. uvolí vydat nějaký ten oficiální živák. Pro jeho záznam si kapela zvolila vystoupení v londýnské Royal Albert Hall z loňského listopadu, což je sice vzhledem k exkluzivitě tohoto místa pochopitelné, zároveň to ale obrázek o jejích koncertních schopnostech poněkud deformuje.
Cinematics se ten večer totiž spojili s čtyřiadvacetičleným souborem Heritage Orchestra, před kterým ležel nesnadný úkol – převést spíše subtilní nu-jazzovou hudbu TCO do takového tvaru, který by odpovídal potřebám haly pro několik tisícovek diváků. Nevím, jak výsledek působil na místě, z desky na mě ovšem takto upravené skladby působí předimenzovaně a zbytečně grandiózně.
Navíc se logicky zmenšil prostor pro improvizace, kterými jsou The Cinematic Orchestra pověstní. Kapela se tudíž po většinu času soustředí na pouhé přehrávání osvědčeného repertoáru s důrazem na poslední album Ma Fleur a nezřídka při tom spíš než originál připomíná svůj vlastní snaživý revival.

Tiësto: Copenhagen

Black Hole Recordings/Cure Pink
2008

hodnocení: 1,5/5
psáno pro Rock & Pop

Ve světě umění platí, že vkus masy je spíše nevkusem. „Masová kultura je antikultura,“ píše doslova Umberto Eco v knize Skeptikové a těšitelé. Kdo by se s takovou autoritou hádal, zvlášť když má k dispozici pádný důkaz v podobě bezmála pětihodinového DVD kompletu nejslavnější globální deejayské superstar?
Záznam vznikl loni v listopadu během Tiëstova turné k zoufale špatné desce Elements Of Life a zájemcům o sociologické aspekty hudby nabízí nepřeberný materiál ke studiu. Zejména se k němu hodí bonusový dokument On The Road, který ještě lépe než samotné deejayské vystoupení dokládají na jedné straně nekritické nadšení fanoušků a na straně druhé Tiëstovo samolibé přijetí role hudebního poloboha.
Faktem je, že jakés takés charisma tomuto Holanďanovi nechybí a třeba závěrečná scéna podávání rukou s desítkami návševníků show působí přes veškeré výhrady sympaticky. Důležitější se mi ovšem zdá, že jí předchází desítky minut oslavy hudebního kýče, z kterého by se Umbertu Ekovi protočily panenky. Takovýhle konec si trance, kdysi tak čerstvý a životaschopný proud elektronické hudby, nezasloužil.

Susumu Yokota: Love Or Die

Lo Recordings/Panther
2008

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

S přelomem milénia vyměnil Susumu Yokota vystupování na akcích typu berlínské Love Parade v dresu japonské technoscény za kontemplativní klid svého domácího studia, kde se od té doby věnuje tvorbě na pomezí experimentální elektroniky, ambientu a moderní vážné hudby.
Navzdory dlouhatánským názvům skladeb typu The Sin Of Almighty God, Respected And Believed By The Masses představuje deska Love Or Die jednu z nejpřístupnějších Yokotových nahrávek. Můžou za to nejen všudypřítomné pseudoromantické klavírní melodie obalované teplým zvukem analogových syntezátorů, ale hlavně celková pastorální nálada desky, která se neztrácí ani v rytmičtějších skladbách evokující Yokotovu minulost.

Gang Gang Dance: Saint Dymphna

Warp Records/Maximum Underground
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Podle Wikipedie je svatá Dymfna patronkou psychicky a nervově nemocných, dále epileptiků, obětí incestu anebo třeba lidí na útěku. Prima, aspoň je od začátku jasné, že Gang Gang Dance nebude žádná rozjuchaná kapela, jejíž deska zaručeně oživí skomírající večírek.
Ve skutečnosti tahle brooklynská čtveřice ve své tvorbě mísí všemožné hudební vlivy napříč místy i dobami. Hledej, hledači a najdeš tu freak folk, nu-rave, grime, vangelisovský new age, ozvuky world music a spoustu dalšího. Otázka zní: dává to všechno smysl?
Odpověď: záleží na tvojí schopnosti a ochotě hledat za zdánlivě chaotickým a neuchopitelným zevnějškem vpravdě popové jádro. Když to ale šlo u Animal Collective, půjde to i tady.

Loud E: Loudefied

Ambassador’s Reception/Panther
2009

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Na hudební mapě světa je vedle jména holandského Rotterdamu velkými písmeny napsáno GABBA. Loud E (vlastní jménem Rard Laudy) má ovšem s touhle utrarychlou odnoží techna společné právě jen působiště. Jeho doménou je disko, které kompiluje z různých obskurních zdrojů nalezených na bleších trzích celé Evropy. Z původních skladeb záměrně vynechává pasáže, které se mu nehodí do krámu a ze zbytku sestavuje úplně nové tracky.
Teprve budoucnost ukáže, jestli jde o předvoj toho, jak bude hudební tvorba také jednou probíhat, nebo jestli Laudyho snahy skončí na stejných blešácích, kde on shání své vinyly. Proč se tím ale trápit už teď, když Loudefied představuje chytrou a navzdory délce zábavnou desku?

The Whitest Boy Alive: Rules

Bubbles/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Bylo by chybou považovat The Whitest Boy Alive za pouhý vedlejšák Erlenda Øye – už proto, že tenhle Nor tvoří pouhou čtvrtinu jinak berlínské kapely. A že jde o plnohodnotnou kapelu dokázal jak loňský koncert v pražské Akropoli, tak i fakt, že své druhé album nahráli hoši na jeden zátah bez jakýchkoli dodatečných úprav.
Zapomeňte na anemický folk, kterému se Øye věnuje v rámci Kings Of Convenience – tady jsme v hájemství indiepopových písniček s lehkým nádechem elektroniky. V iPodech se asi nejvíc ohřeje trojice nejtanečnějších skladeb Courage, High On The Heels a singlová Island, staromilci sjíždějící celá alba si ale také přijdou na své.
V Berlíně se zkrátka nezávislé hudbě stále daří.