středa 24. března 2010

Magnetik: Wells

X Productions/Manipulation Records
2007

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

Sci-fi literatura byla pro řadu tvůrců elektronické hudby vždycky silným inspiračním zdrojem. Vždyť na samotném konceptu hudby vyluzované stroji je něco značně futuristického, co popírá veškerou dosavadní muzikantskou zkušenost. Přesto se k aktuálnímu albovému počinu Magnetik, neboli dvojice Moimir Papalescu a Peter Van Krbetz, který přelepka na obalu označuje za „fiktivní soundtrack ke knize Válka světů H.G. Wellse“ těžko hledá paralela ať už na domácí, nebo na světové hudební scéně.
Samotná hudba už tak originální není – deska začíná prologem čteným kým jiným než Radovanem Lukavským, jehož hlas podbarvuje umně zakamuflovaný zvuk ladění tranzistorového rádia. Následuje několik ambientních miniatur, které posluchače navnadí na cosi v duchu tvorby Geira Jenssena (Biosphere). Vzápětí však použití saxofonu v klíčovém tracku The Cylinder Opens náladu alba zbytečně konkretizuje, z náznaků a skrytých narážek se stává doslovné vodění za ručičku a prvotní kouzlo se ztrácí kdesi v nedohlednu.
Analytické typy si soundtrack užijí už proto, že je v bookletu popsaná geneze každé skladby, nejen v oblasti konceptuálního umění ale platí, že vtip, který potřebuje vysvětlení, je špatným vtipem.

Matrix & Futurebound: Universal Truth

Metro/Viper Recordings/Maximum Underground
2007

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Britský producent Matrix začínal podobně jako jeho známější bratr Optical v temnějších drum’n’bassových vodách, v poslední době se ale přiklání k měkčímu a tudíž přístupnějšímu zvuku. Však to taky za svou domnělou zradu undergroundových pozic schytává ze všech stran a nejrůznějšími variacemi na slovo kýč recenzenti a účastníci internetových diskuzí rozhodně nešetří.
Není ale kýčem všechno, co vás chytne na první poslech, to bychom totiž mohli podobně odsoudit celou liquidfunkovou scénu, k níž má Matrix na své aktuální desce napsané ve spolupráci s někdejších parťákem s přezdívkou Futurebound hodně blízko. Album stojí na několika hitovkách, které se během posledních měsíců staly pro řadu drum’n’bassových DJů nepostradatelnými – týká se to zejména remixu ústřední melodie z filmu Americká krása, ale i dalších kousků jako Knite Riderz, Skyscraper nebo titulní Universal Truth.
Navzdory své chytlavosti se jedná spíš o typické DJské skladby, které můžou skvěle fungovat v rámci nějakého setu na party, při opakovaném domácím poslechu ale začínají trochu nudit. Snad je to tím, že v nich snaha zapůsobit nezřídka překračuje hranici vlezlosti (jako příklad může sloužit třeba zmíněný track Knite Riderz, který v CD verzi obohacuje vokál MC Spydy).
Celkový verdikt tak může znít takto: ano, ale v pečlivě promyšlených dávkách, jinak hrozí přeslazení organizmu.

Couch: Figur 5

Morr Music/Starcastic
2006

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Na rozdíl od krajanů The Notwist nebo Lali Puna nepatří německá čtveřice Couch mezi nejznámější exponenty tak zvané indietronické scény. To by se ale mohlo po červnovém vydání alba Figure 5 (prvním na stylotvorné značce Morr Music, ale v pořadí už páté desce skupiny) snadno změnit. Couch totiž nejsou jen další z mnoha kapel s pro nezasvěcence zaměnitelným zvukem, nýbrž jedním z nejoriginálnějších indietronických sdružení. Své skladby mají promyšlené s matematickou přesností a jejich vývoj odpovídá postupnému rozvíjení základního tématu. Takhle napsané to vypadá jako velika akademická nuda, ve skutečnosti je ale hudba Couch vzhledem k použité postrockové matérii zatraceně živá, byť je při ní stimulována především horní polovina těla. Nechte se jí omámit, nebudete litovat!

I’m Not A Gun: We Think As Instruments

City Centre Offices/Starcastic
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Impresionistické desky. Jsou chvíle, kdy přijdou vhod. Třeba když vám nestačí pozorovat provázky jarního deště visící z oblohy přes okno a chcete si zážitek umocnit poslechem skladby nazvané Soft Rain In The Spring. Jenže kdyby se ta skladba jmenovala „Párek skotačících mláďat pandy velké“, nebyl by v tom až takový rozdíl. Vše důležité se odehrává ve vaší hlavě a I’m Not A Gun, což je technoproducent John Tejada a japonský kytarista Takeshi Nishimoto k tomu pouze dodávají vhodný soundtrack složený z postupů jazzu, post rocku a click’n’cut elektroniky. Bylo by to fajn, kdyby se v těch padesáti minutách objevilo něco, co vám bude znít v uších i po jejich uplynutí a přinutí vás se k desce We Think As Instruments vracet. Takhle je to jen slabší průměr.

Filip Jankovič: F8

Sony BMG
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Pokud bychom prohlásili soutěžící v druhé sérii Česko hledá SuperStar za školní třídu, byl by Filip Jankovič jejich třídním klaunem. V paměti televizních diváků zůstaly po více než půlroce uplynuvším od konce soutěže spíše jeho extravagantní pokrývky hlavy než vlastní pěvecké výkony. O to víc může překvapit zjištění, že Jankovičův debut je příjemnou popovou deskou, která poučeně loví ve vodách r’n’b a hip hopu, nesnaží se ale o nemožné. Producenti alba F8 si naštěstí uvědomili omezení daná Filipovým věkem a nezkušeností a v zásadě ho netlačí do poloh, které by mu vyloženě nesedly. Méně přesvědčivý je zpěvák jen v eroticky laděném duetu Dicky Sense (sic!), který si střihl s ex-kolegyní Klárou Zaňkovou, a v pokusu o gangsta rap Handzup!, kde na sebe ovšem roli zlého hocha bere v Praze naturalizovaný Zambijec Henry D. Jankovič naopak exceluje v milostné baladě How Sweet It Was, která naznačuje možný směr jeho budoucího směřování.

Las Ketchup: Un Blodymary

Shaketown Music/Warner Music
2006

hodnocení: 4/7
psáno pro mGuide

Tohle album je plné překvapení. Překousnete-li otřesný obal připomínající práci dítěte, které právě objevilo možnosti programu MS Paintbrush, čeká vás zhruba půlhodinová exkurze po všech možných významech spojení hispánský pop. Úvodní santanovsky provzdušněná samba Un Blodymary sice ještě klame tělem a vyvolává falešná očekávání, zbylých devět skladeb ale poctivě přiznává barvu a neslibuje víc, než čím je – sbírkou slušně napsaných i provedených radio friendly písní, které maximálně využívají možností čtveřice zpěvaček. Z poslechu řady podobných desek vám může být pořádně stydno, tady ale nic podobného naštěstí nehrozí. Navíc je tu skladba Doble Bombo, kterou můžu s klidným svědomím označit za nejsvěžejší letní popěvek od doby Mambo No. 1. Co víc si od popového alba přát?

Bob Sinclar: Western Dream

Yellow Productions/Universal
2006

hodnocení: 2/7
psáno pro mGuide

Kde jsou ty doby, kdy Sinclarovy hitovky patřily k tomu lepšímu, s čím se vaše uši mohly během pobytu na tanečním parketu potkat. Být autorem jednoho či dvou hitů ale Francouzovi jménem Christoph Le Friant evidentně přestalo stačit a na svém čtvrtém albu razantně změnil směr produkce. Poučen úspěchem kolegy a nově i spolupracovníka Martina Solveiga obohatil houseovou formuli zvukem akustické kytary a navrch přidal ležérní vokály několika přizvaných hostů, mezi nimiž vyniká (proslulostí, nikoli výkonem) především Gary „Nesta“ Pine, Marleyho nástupce v kapele The Wailers. Výsledkem je jedenáct kolovrátkových skladeb, které prakticky neopouští model vytvořený úvodní singlovou skladbou Love Generation a popsaný o pár řádků výš. Nepochybuju o tom, že se deska Western Dream bude dobře prodávat, o autorově invenci si už ale nedělám pražádné iluze.