neděle 28. března 2010

Jean-Michel Jarre: Téo & Téa

Warner Music
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Zvláštní pán, tenhle Jean-Michel Jarre. Spíš než samotnou hudbou se do našich kolektivních myslí otiskl schopností udělat z bezmála každého svého koncertu multimediální show hodnou zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Má ale co nabídnout i těm posluchačům, kteří po většinu roku nedisponují penězi na letenku do nějaké z exotických destinací, kde se Jarreho koncerty nezřídka konají (naposledy vystupoval loni v prosinci v marocké poušti)?
Letošní album Téo & Téa na tuto otázku přináší odpověď méně rozpačitou, než by se třicet (!!!) let po vydání průlomové desky Oxygene mohlo zdát. Největší chybou by bylo považovat Jarreho za přímého konkurenta dnešních dinosaurů elektronické hudby typu Faithless nebo Underworld. Jeho tvorba je přece jenom více akademická a i přes zmíněné koncertní megalomanství méně kalkulující s odezvou publika.
Dnešní Jarre trendy v elektronice nevytváří, ani se je ale nesnaží za každou cenu dohnat. Stojí mimo podobně jako třeba Švýcaři Yello, „mimo“ ale v jeho případě neznamená „špatně“.

Různí: Hospital Mix Seven – Mixed By Danny Byrd

Hospital Records/Maximum Underground
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

V zájmu objektivity by bylo nefér přehlížet fakt, že výrazná kolektivní estetika, která kolem londýnského labelu Hospital Records vykrystalizovala, nezřídka hraničí se zaměnitelností. Poslední roky tu ale jdou do sebe a v katalogu vydavatelství se objevuje čím dál tím více solitérů – ať už jsou to Cyantific křížící drum’n’bass s elektrem nebo nejnovější senzace jménem Mistabishi.
Máloco tenhle vývoj reflektuje lépe, než nejnovější příspěvek do vlajkové kompilační série Hospital Mix. Už to není ten dlouhatánský proud euforické taneční hudby, jaký známe z předchozích dílů. Byrdův mix má i své temnější, introspektivnější stránky. Kvalita a vkus se ale naštěstí nemění.

sobota 27. března 2010

DJ Koze: Reincarnations – The Remix Chapter 2001-2009

Get Physical/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Hamburčan Stefan Kozalla se už nějaký ten pátek pokouší překlenout propast mezi striktně taneční a poslechovou elektronikou, a to jak za gramofony, tak i ve studiu. Poslední dobou je čím dál tím žádanějším remixérem a dá se očekávat, že po vydání téhle kompilace jeho reputace na tomto poli ještě vzroste.
Nabízí se srovnání s loňským remixovým albem Apparata, kterého s Kozallou spojuje podobné hudební cítění. Na své si přijdou i příznivci Carla Craiga nebo Matthewa Deara, který je ostatně jedním z Kozallových klientů. Dalšími jsou například Ben Watt, Sascha Funke, Wechsel Garland, Nôze nebo The Battles.
Hledáte-li inovativní a zábavný pohled na elektronickou hudbu, pak jste na správné adrese.

Prefuse 73: Everything She Touched Turned Ampexian

Warp Records/Maximum Underground
2009

hodnocení: 1/5
psáno pro Rock & Pop

Srát na experimentální hip-hop! Ne, nebudu se po vzoru Davida Černého omlouvat za vulgarismus, který jsem tak nemyslel, protože jsem ho tak myslel. Něco jiného je jít proti proudu a nahrát materiál na album na analogové pásky Ampex (odtud ten proklatě intošský název) a něco jiného zaplnit stopáž desky devětadvaceti okázale neposlouchatelnými tracky.
Novinka Prefuse 73 je hudebním ekvivalentem vyčerpávající noci, během níž váš horečkou zachvácený mozek bez ustání produkuje nesourodou směs surrealistických snů, zatímco se vám z pórů řinou decilitry smradlavého potu. Po takové noci nezbývá, než vyprat prostěradlo, nasadit česnekovo-eukalyptovou kúru a doufat, že odteď už to bude jenom lepší.

Style Of Eye: Duck Cover And Hold

Pickadoll/Panther
2009

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Název debutové desky švédského producenta Linuse Eklöwa (remixoval The Knife, Robyn nebo Mobyho) evokuje silácké machrování: „Dejte si na mě bacha! Teď vám ukážu, jak se dělá taneční hudba.“ Gestem a nepříliš vzhledným obalem to ale naštěstí končí a začíná… Co vlastně?
Těžko říct, každá skladba na albu Duck Cover And Hold je vlastně z jiného těsta. Nejčastěji přemýšlíte, jestli vám někdo nepodstrčil náslech nové desky Clauda VonStroke. Další opakovaná reminiscence je na tvorbu německých acidových králů Hardfloor a dokonce i Marushy (poslechněte si skladbu The Prophet a pochopíte).
Pravý smysl tahle hudba dostane až v klubovém prostředí, horní polovina těla si s ní přece jen tolik neužije.

Marmaduke Duke: Duke Pandemonium

14th Floor Records/Panther
2009

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

V době iPodů a krize hudebního průmyslu mají koncepční alba nálepku něčeho zoufale nemoderního, vysvětlujte to ale dvěma hudebníkům, kteří stojí za projektem Marmaduke Duke! Wikipedie u jejich hesla dokonce v kolonce žánr uvádí „konceptuální rock“.
Má to svůj důvod: Duke Pandemonium je prostřední částí trilogie (!), kterou v roce 2005 odstartovala deska The Magnificent Duke (finále obstará Death Of Duke).
Zatímco ale před čtyřmi lety šlo v zásadě o neškodný rockový experiment, novinka je stylově mnohem rozkročenější. Místy zní MD jako artpunkoví Suicide, jindy si vypůjčují z výrazového arzenálu EBM a neštítí se dokonce ani electroclashe.
Je to nepolapitelná a svým způsobem fascinující hudba, ze které se vám snadno zamotá hlava. Můžete ji rozebírat dnem i nocí a stejně se nikdy nedoberete její podstatě. Polovinou dua je ostatně Simon Neil ze skotských Biffy Clyro, kteří jsou komplexností a neuchopitelností své tvorby proslulí.
Záleží tedy na vašem očekávání – pokud máte v hudbě rádi své jisté, pak vás Duke Pandemonium nutně zklame. V opačném případě zažijete neopakovatelnou jízdu.

Damian Lazarus: Smoke The Monster Out

Get Physical/Panther
2009

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Nezasvěcení často vyčítají taneční elektronické hudbě, že bývá příliš ponořená sama do sebe. O debutu v L.A. usazeného Brita Damiana Lazara to ale neplatí ani omylem.
Inspirován celou řadou umělců v rozpětí od Penguin Cafe Orchestra přes Frankie Goes To Hollywood až po Nicka Cavea dokázal Lazarus přetavit cizí kreativní výboje ve vlastní neotřelý hudební výraz. Čelné pozice v nejrůznějších bilančních anketách na konci roku má už předem zajištěny.
Říkáte si, že ten výčet inspiračních zdrojů taneční hudbou příliš nezavání? To je sice pravda, máme ale 21. století, a tak by nikoho nemělo překvapit, když v kulhajícím electro beatu ve skladbě Come And Play objeví sampl známého motivu z Red Right Hand Caveových Bad Seeds.
Stejně samozřejmě působí v kontextu desky i fakt, že cover balady It’s Raining Today z repertoáru Scotta Walkera na ní sdílí prostor se skladbami jako Moment (rozmáchlá kompozice mísící estetiku německého minimalismu a kabaretní elektroniky francouzských Nôze) či Memory Box (takhle nějak by zněla spolupráce Laibach s Miss Kittin).
Třemi slovy: odvážné, inspirující a skvělé.