pátek 26. března 2010

Sporto: One Minute Cardinal

Starcastic
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Tohle je tak trochu kostlivec vytažený z redakční skříně. Debutové album trojice Sporto vyšlo už vloni a asi jste o něm slyšeli v souvislosti s tím, že jste spolu s ním dostali při koupi i mp3 přehrávač. Za pozornost ale stojí i bez této informace.
Od minulého, převážně remixového EP Friday Is Techno, se totiž Sporto zlepšili snad ve všech ohledech. Zatímco tehdy si člověk ještě nebyl tak docela jistý, o co těm třem (tehdy ještě dvěma) vlastně jde, teprve nyní se dosud jen tušený potenciál kapely rozvinul do podoby suverénního tanečního popu à la Hot Chip nebo X-Press 2 s občasnými přesahy do indie rocku.
Ještě by to chtělo pohrát si trochu s produkcí, vypilovat angličtinu a hurá do světa!

The Death Set: Worldwide

Counter/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Legenda praví, že se australští The Death Set dali dohromady poté, co bubeník Johnny Sierra navštívil koncert kapely Black Panda, kde ho naprosto uchvátilo intenzivně destruktivní vystupování jejich frontmana. Jmenoval se Beau Velasco a během krátkého rozhovoru měli ti dva jasno: Austrálie je pro jejich ambice zkrátka příliš malá.
Dnes žijí v Baltimore a skládají punkové vypalovačky se stopáží od čtyř sekund po půl třetí minuty. Zároveň však nelze přeslechnout popové jádro, které tvorba The Death Set skrývá. Jako když smícháte energii Lard s dekadentním projevem Carter USM a přidáte špetku indie písničkářství Stars. K dovršení všeho zmatku vychází deska Worldwide na značce Counter, což je relativně nový sublabel Ninja Tune, domova Bonobo nebo The Cinematic Orchestra.
Kdyby si Velasco se Sierrou do svého Casia namontovali čip z osmibitového počítače, byly by z nich rázem hvězdy této scény a svět by jim ležel u nohou. Takhle se lze skepticky ptát, jak dlouho může prvotní opojení z jejich hravé excentričnosti vydržet. Nebo se taky vykašlat na pochybnosti a užívat si to kouzlo, dokud trvá.

Fanatix: This Thing Of Ours

BBE Records/Panther
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Talking Heads kdysi zpívali o nebeském (nebo spíš pekelném) jukeboxu, který vyhrává pořád dokola tutéž skladbu. Debutové album britské dvojice Fanatix úspěšně navozuje představu takového hudebního pekla. Jeho obsahem je klišovitý kolovrátkový house newyorského střihu, který zní, jako by se sem propadl nějakou trhlinou v časoprostoru.
U většiny skladeb skutečně nepoznáte, jaký se zrovna píše rok a jestli náhodou neposloucháte nějakou didaktickou retrokompilaci. Můžou za to především nadužívané soulové vokály, které svoje ďábelské růžky vystrkují na každém rohu. Výjimkou je několik instrumentálek, mezi nimiž vyčnívá především najazzlá Casa Cubana. Zbytek si sotva zaslouží vaši pozornost.

Gong Gong: Mary’s Spring

F Communications/PIAS/Panther
2007

hodnocení: 4,5/5
psáno pro Rock & Pop

Hledat paralely mezi tvorbou téhle francouzské dvojice a čínským mýtem o stejnojmenném vodním bohu, by sice bylo možné, zároveň to ale zavání planým intelektuálním cvičením. Mnohem důležitější je totiž fakt, že se Garnierově (a Morandově) labelu zas jednou povedlo objevit pro svět elektronické hudby jméno, které si zaslouží být vyslovováno jedním dechem se jmény ostatních božstev v galském hudebním panteonu.
Gong Gong na svém druhém albu dospěli k tvaru, který řada ostatních nenalezne celý život. Odráží se v něm to nejlepší ze slavné historie jejich vydavatelské stáje, zároveň si ale pánové Baudoin a Baudriller vyšlapávají vlastní cestičku napříč divoce bujícím porostem elektronické alternativy.
Tu se při tom otřou o hájemství deatdbeatovského minimal dubu (To Anything Different), jindy zabrousí do terénu, který už před nimi prozkoumali Boards Of Canada (Coline) a občas si zařádí v rytmu bytostně francouzského stylu hexagone (Caravane). Jednotícím prvkem jejich stylu je organická práce se samply doplňovaná hrou na živé nástroje. Jako celek je to fascinující a stoprocentně uvěřitelné.

Jens Lekman: Night Falls Over Kortedala

Jens Lekman & Secretly Canadian/Panther
2008

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Severská hudba je zajímavým sociokulturním fenoménem, který ještě stále čeká na svou detailní analýzu. Ze zkušenosti lze ale říct, že čím víc na sever se ve svém hudebním pátrání vydáme, tím větší poklady (ve smyslu nějaké neobvyklosti) můžeme objevit. Tvorba švédského písničkáře Jense Lekmana je tak ve světle výše řečeného přinejlepším mírně vyšinutá.
Lekman píše de facto standardní indiepopové písně, které připomínají tvorbu Stephina Merritta (The Magnetic Fields), Neila Hannona (The Divine Comedy) či Davida Byrnea. Co je ovšem ozvláštňuje je především práce se samply – jejich zdroji jsou zhusta orchestrální instrumentálky z šedesátých let, což albu propůjčuje zdání nějaké pozapomenuté nahrávky z dob minulých.
Do současné reality nás ovšem vrátí občasné zvukové anachronismy a především texty, které spíše odpovídají aktuálnímu ironizujícímu písničkářskému étosu. Odráží se v nich mikrosvět Göteborgské čtvrti Kortedala, která dala albu název a která se díky svému patriotovi trvale zapsala do hudební historie. Zda potká stejný osud i samotného Lekmana je zatím ve hvězdách.

Jes: Into The Dawn - The Hits Disconnected

Black Hole Recordings/Cure Pink
2008

hodnocení: 2/5
psáno pro Rock & Pop

Druhé album Američanky Jes Brieden nejlépe charakterizuje rozpor mezi aureolou Tiëstovy chráněnky a mnohem vkusnější hudbou, kterou se sama prezentuje. Tu lze charakterizovat jako průsečík trancem ovlivněného triphopu a dospěláckého rádiového popu, jaký dělá například Dido.
I přes angažování celé armády producentů se Jes ovšem daří vyvolat jen velmi rozpačitý dojem. Na vině je nejspíš jsou nejspíš její nevalné písničkářské kvality, jak dokazuje na poměry alba slušný cover pinfloydovské Wish You Were Here.
Podivně působí i silný hal, který obaluje zpěvaččin hlas a posluchač se tak nedozví, jak vlastně zní bez této berličky. Nejspíš stejně matně, jako celá tahle deska.

Nôze: Songs On The Rocks

Get Physical/Panther
2008

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Talentovaných hudebníků, kteří se dokážou nebrat moc vážně, není nikdy moc. Po Gonzalesovi, Gnarls Barkley a u nás bohužel téměř neznámých C-mon & Kypski přicházejí na scénu Nôze – francouzská dvojice se smyslem pro nadsázku, kterou uplatnila už na dvou předchozích albech.
Tvorba Nôze připomíná kabaretní kuplety, k čemuž přispívá jejich záliba v jednoduchých klavírních linkách a dalších silně de mode proprietách. Ty ostře kontrastují s progresivní techno rytmikou některých skladeb – příkladem budiž věc nazvaná Ethiopo, která zní jako kdyby se Swayzak pustili do remixu balkánské dechovky. Vrcholem alba je gainsbourgovský popěvek Dance avec moi, ve kterém si vokály střihla Dani Sililiano a opomenout nelze ani bondovskou atmosférou prodchnutou Slum Girl.
Z pouhého poslechu desky Songs On The Rock je jasné, že ti dva musí být rození performeři. Tolik energie a hudební hravosti zkrátka nelze udržet v drážkách vinylů a záznamových stopách CD, takže bez patřičné živé show je zážitek z hudby Nôze nutně okleštěný. I tak se ale vyplatí nechat se jejich kreacemi okouzlit.