Jana Vébrová: Kykyrý

Indies Records
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Na českém folkovém nebi vyšla letos nová hvězda, zatím tedy spíše jen hvězdička. Jmenuje se Jana Vébrová, pochází ze severočeského Varnsdorfu a přes svůj nízký věk (dvacítku překročila teprve nedávno) má slušně našlápnuto stát se konkurencí svých mnohem zkušenějších kolegyň.
Nejvíc se píše o její podobnosti s Radůzou, kterou Jana připomíná expresivním projevem i používáním akordeonu. Rozdíl je v přístupu k vlastnímu skládání písní – zatímco u Radůzy je prvotní nějaký zážitek, z něhož se působením tvůrčího procesu stává píseň, v případě Vébrové jde často o bezprostřední záznam pocitů a nálad nerušený racionalizováním ohledně použití toho či onoho. Výsledkem je hudba, která je ve své brutální upřímnosti místy až k nesnesení krásná (Tostese spletla), jindy zas působí poněkud neotesaně (Čertíci).
Výjimkou jsou skladby napsané producentem desky Ivanem Acherem, v nichž je zmíněná bezprostřednost nahrazena větším kalkulem a které se tak navzdory jisté přitažlivosti blíží tuzemskému avantgardně folkovému průměru. Druhá deska bude pro Vébrovou kritická, prozatím však buďme rádi za Kykyrý!

+

hodnocení: 5/7
psáno pro mGuide

Při svém nízkém věku (nebylo jí ještě ani pětadvacet) má původně varnsdorfská písničkářka Jana Vébrová za sebou spolupráci s Činnou, předskakování na turné Trabandu a teď už i album vydané na brněnské značce Indies Records. Kdo jiný může taky u nás pustit do světa desku písničkářky, pro kterou je hlavním výrazovým prostředkem expresivní zpěv podbarvený hrou na akordeon?
Srovnání s Radůzou se nabízí, leč neobstojí – zatímco Radůzina hudba má blíže k písničkářstí ve vlastním slova smyslu, tj. přetavování zážitků a pocitů do písňové formy, u Vébrové se zdá, jako by hudba vycházela přímo odněkud z jejího nitra bez zkreslujícího působení tvůrčího procesu. Výsledkem je, alespoň pro mě, dojem větší prožitosti a opravdovosti. Týká se to zejména nejstarších skladeb na desce (zde pod čísly 1, 5, 7, 9, 11 a 13), ty novější napsané ve spolupráci s Ivanem Acherem občas mají tendenci sklouzávat do triviality vlastní části tuzemské alternativně folkové scény.
Přítomnost Vébrové uhrančivého vokálu ale dělá i z těch slabších kousků událost. Navíc se zdá, že skládání hudby je pro Janu spíše existenční nutnost než prostředek k dosažení něčeho tak pomíjivého, jako je světská sláva, a to je pro hudbu vždycky plus.

Swayzak: Some Other Country

!K7/Panther
2007

hodnocení: 4/5
psáno pro Rock & Pop

Jméno britské dvojice Swayzak nejspíš někdy slyšel každý, kdo se aspoň trochu zajímá o elektronickou taneční hudbu. Nejedná se přitom o projekt, který by přitahoval bůhvíjaké davy posluchačů. Spíš než na kvantitě staví pánové Taylor a Brown na kvalitě, kterou je jejich tvorba pověstná. Je to zkrátka taneční hudba pro lidi, kteří kromě pohybového aparátu rádi zapojují do prožitku z poslechu také mozek.
Páté řadové album Swayzak sice dostalo název Some Other Country, žádný velký odklon od čehokoli, na co jste od nich byli zvyklí, ale nečekejte. Minimalistické aranže, teplý zvuk analogových syntezátorů, melancholické vokální linky, tracky proplouvající mezi taneční přímočarostí housu a zvukovou propracovaností techna – to všechno tady je v téměř dokonalém poměru.
Novinka zní jako kompromis mezi přístupností předchozího alba Loops From The Bergerie s hity jako Snowblind nebo Another Way a syrovostí loňské desky rarit a remixů Route de la Slack. Jak jen to ti dva dělají, že dokážou z vydání každé své nahrávky udělat událost, na kterou se ještě dlouho vzpomíná?

Stéphane Pompougnac: Hello Mademoiselle

Pschent/Wagram/Panther
2007

hodnocení: 3/5
psáno pro Rock & Pop

Coby sound designér luxusního pařížského hotelu Costes stojí Stéphane Pompognac za úspěchem stejnojmenných kompilací. Jejich náplní je směs downtempa, trip-hopu a lehčích odnoží houseu, prostě to, čemu se s jistým nádechem hanlivosti říká lounge music. Ve stejném duchu se nesou i dvě Pompougnakovy autorské desky.
Pozoruhodné na téhle hudbě je, že čím víc se do ní noříte, tím víc si ji dokážete užívat, byť se vám možná při povrchním setkání s ní zajídá její univerzální přístupnost. Právě tohle ostentativní sázení na jistotu je asi největší slabinou alba.
Stejně tak ale jako v Cosmopolitanu můžete tu a tam narazit na článek, který má k povrchnosti celého konceptu lifestylových časopisů daleko, má i deska Hello Mademoiselle několik světlých momentů – houseově narovnaná On The Road Again zní jako kombinace compostovského electrojazzu Daniela Magga a progresivních countryhrátek Alabama 3, pozoruhodné je i reggae ovlivněné downtempo Sunday Drive s hostujícím Charlesem Schillingsem.
Vzato kolem a kolem, je tohle album rozhodně lepší, než poslední nemastný neslaný díl Hôtelu Costes.

David Guetta: Poplife

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

O skloubení taneční hudby s bezostyšně popovými melodiemi se v poslední době pokouší kdekdo. Vzpomeňte si třeba na Boba Sinclara, který se ze zázračného dítěte francouzské dance music stal spíše smutnou postavou pokoušející se marně oživit svoji někdejší slávu. To jeho krajanovi Guettovi se na daném poli daří mnohem lépe.
Moroderovské disko se v jeho tvorbě potkává s housem evokujícím éru french touch, tu a tam vystrčí růžky trance. Samozřejmostí je armáda vokalistů, na jejichž výběr měl autor vždy šťastnou ruku, takže všechna ta popová klišé, která jim vkládá do úst, vůbec nezní nepatřičně. Co by to ostatně bylo za popík, kdyby se nezabýval obecně lidskými tématy (jen slovo „love“ najdeme v názvech hned pěti skladeb alba)?
Alternativně smýšlející posluchači desku Poplife patrně zavrhnou už ve chvíli, kdy se v úvodní písni Baby When The Light – mimochodem připomínající Röyksopp - ozve hlas zpěvačky Cozi. Jejich smůla, život je přece tak krátký a dobrých popových nahrávek nevzniká v současnosti žádné závratné množství.

Michael Fakesch: Dos

!K7/Panther
2007

hodnocení: 3,5/5
psáno pro Rock & Pop

Donedávna byl Michael Fakesch známý pouze jako polovina německé dvojice elektronických experimentátorů Funkstörung. Jeho první sólové album Marion z roku 1999 poněkud zapadlo a ani autor sám se k němu příliš nehlásí. Dos tudíž navzdory svému názvu představuje začátek úplně nové kapitoly ve Fakeschově umělecké dráze. A že to není začátek vůbec marný!
Fakesch se zjevně zhlédl v současné tvorbě Jamieho Lidella, na rozdíl od něj se ale nepokouší vytvořit moderní elektrofunkovou klasiku. Výsledek jeho snažení je tudíž méně uhlazený a spíš než díla Prince či Stevieho Wondera připomíná práci osvícených producentů mainstreamové urban music (nepřeslechnutelný je například vliv hitovky Toxic, kterou pro Britney Spears napsal tým Dennis/Jonback/Karlsson/Winnberg, na vyznění Fakeschovy skladby Complicated).
Obrovský díl zásluh na přitažlivosti alba leží na bedrech vokalisty, který si říká Taprikk Sweezee. Bez jeho přispění by řada tracků připomínala nepříliš vábnou změť pochroumaných beatů. Přesto prý Sweezee přiznání spoluautorství desky odmítl. Zbytečná skromnost, tady se není vůbec za co stydět.

The Chemical Brothers: We Are The Night

Virgin/EMI
2007

hodnocení: 2,5/5
psáno pro Rock & Pop

Tima Rowlandse a Eda Simonse stihl osud mnoha tanečních kapel, které byly na vrcholu v druhé polovině devadesátých let. Jejich desky si dnes lidé kupují spíš z nostalgie po starých dobrých časech, než kvůli tomu, že by od The Chemical Brothers očekávali něco radikálně nového, jako byla v počátcích jejich kariéry směs valivého big beatu a postacidové psychedelie.
Nejinak tomu bude i s jejich novinkou We Are The Night, která má nejspíš působit jako návrat do zlatých časů taneční hudby. Ty ale na desce připomíná snad jen skladba Saturate, v níž byl sice zvuk Rolandu TB-303 nahrazen nějakým jiným přístrojem, je ale celkem snadné si onen archetypální acidový zvuk představit.
Většina alba však působí překvapivě nezáživně a strnule, což je v rozporu jak se sebevědomou proklamací vetknutou do názvu nahrávky, tak se sympatickým eklektismem minulé desky Push The Button. Jednotlivé skladby přitom nezní až tak špatně (schválně si zkuste nějakou namátkou vybrat a pustit si ji osamoceně), nějak se z nich ale tentokrát nepovedlo sestavit fungující celek.

+

hodnocení: 3/7
psáno pro mGuide

První dvě desky The Chemical Brothers se bez problémů kvalifikují mezi nejvýznamnější elektronické nahrávky minulé dekády. Zbytek jejich tvorby už ale tak snadno uchopitelný není – lze se shodnout snad jen na přínosu Chemiků k usmíření věčně rozhádaných táborů zastánců taneční a rockové hudby. Má to ale dva háčky: s křížením elektronických rytmů a kytar nepřišli pánové Rowlands a Simons jako první a navíc s ním začali dávno před vydáním svého nejvíc crossoverového alba Surrender.
Ozvěny této minulosti lze nalézt i na novince The Chemical Brothers, kterou ovšem nejlépe vystihuje rozpor mezi jejím sebevědomým názvem evokujícím klubovou kulturu v jejím rozkvětu a relativní neschopností dvojice vytvořit na desce hudební ekvivalent tvrzení „noc patří nám“. Taneční skladby na albu jsou povětšinou bezzubé a mají daleko k někdejší bigbeatové valivosti materiálu z první dvou nahrávek Chemiků i k houseovým vypalovačkám desek Surrender a Come With Us. Bohužel se ale nedá mluvit ani o sympatickém eklektismu předchozí Push The Button, místo něj nastoupila na novince strnulost, která se nejčastěji projevuje únavnými repeticemi základního motivu (příkladem budiž titulní skladba, ale i pilotní singl Do It Again).
Výjimky? Slušná post-acidová hříčka Saturate, psychedelická balada The Pills Won’t Help You Now a taky Fatlipem odrapovaný kousek The Salmon Dance. Ten si ale spíš zaslouží místo v nějakém kabinetu hudebních kuriozit, což snad nebude osud The Chemical Brothers. Na téhle desce pro to ale moc neudělali.